angel74

Výživná tragikomedie nasáklá Balkánem tak hodně, že už to snad ani víc nejde. Specifický černý humor dodává příběhu z železničního prostředí nezaměnitelný punc lidskosti a veselí, přestože se děj poměrně často stáčí k vážným otázkám, které úzce souvisejí se smrtí a s pocity viny. Nesmírně svěží snímek se vyznačuje skvělým scénářem i režií pod taktovkou Miloše Radoviče, jemuž hraje do noty poťouchlá balkánská muzika a herecké mistrovství Lazara Ristovskiho. (85%)

Taková milá nenáročná jednohubka, kterou ocení zejména lidé, kteří už mají něco odžito. Trochu pobaví a trochu dojme, přičemž zanechá pocit jakéhosi smíření s konečností života. (70%)

Zhruba do půlky jsem se příšerně nudila, než mi všechno začalo docvakávat a ke konci už jsem se řehtala na plnou hubu. Myslela jsem si, že jde o nějaký vtípek, ale ono se to skutečně stalo! Ještě teď to zjištění rozdýchávám. Tak blbý příběh asi opravdu může napsat jen sám život. James Franco se herecky i režijně docela vyřádil. Jen škoda toho dabingu, brala bych raději originál s titulky. (65%)

Na dobré sci-fi filmy se vždycky ráda podívám, ale Roland Emmerich mě dosud svou režisérskou prací nijak zvlášť neuchvátil. (40%)

Knižní předlohu jsem bohužel nečetla, ale po zhlédnutí této zdařilé adaptace jsem přesvědčená o tom, že by se mi líbila. Od prvního dílu jsem cítila jistou podobnost s veleúspěšným seriálem M*A*S*H, který mi nikdy k srdci moc nepřirostl. Ovšem Hlava 22 si mě s každou další epizodou získávala čím dál víc, až jsem se na konci přistihla, že bych se vůbec nezlobila, kdybych osudy kapitána Yossariana v podání vynikajícího Christophera Abbotta, všemožně se snažícího vyhnout bombardování, mohla sledovat dál. Většinu času jsem se skvěle bavila, zároveň mi však v hlavě pořád hlodala myšlenka, co hrozného se zase stane. Lepší seriálové dílko vyprávějící o absurditě a tragice války jsem zatím neviděla. (90%)

Nahořklá komedie o jednom manželském soužití, které přes drobné i větší rozepře dospělo ke zlaté svatbě, disponuje trefnými dialogy, nevtíravým humorem, velmi dobře odpozorovanými situacemi a báječným hereckým obsazením. Jan Pivec, Jiřina Šejbalová i Bohuš Záhorský podali své role natolik přesvědčivě, že jejich výkony jsou jedním z důvodů, proč je inscenace tak neskonale působivá. Takové pěkné filmy se silnými lidskými příběhy, jakými dokázal zaujmout televizní diváky režisér František Filip, dnes už u nás nikdo natočit neumí. (95%)

Technicky značně nedokonalé triky mají své kouzlo a působí až poeticky, ale zkratkovitě načrtnutý příběh toho o Štefánikovi mnoho neprozradí. Velká škoda, že forma výrazně předčila obsah. (50%)

Rodinné psychologické drama o drogové závislosti, které muselo být v době svého vzniku na našich obrazovkách doslova zjevením. Značně depresivní příběh z amerického prostředí stojí na dechberoucích hereckých výkonech v podání autoritativního Jana Pivce, nervově vybičovaného Luďka Munzara, rozpolceného Petra Haničince a zoufalé Jany Hlaváčové. V zájmu větší údernosti by inscenaci prospěla kratší stopáž. (80%)

Za zmínku stojí hlavně ta ústřední písnička. Ne proto, že by byla tak úžasná, jen je prostě notoricky známá. Jinak se mi jeví muzikál Xanadu jako taková nostalgická vzpomínka na Gena Kellyho se spoustou těžko stravitelné cukrové vaty kolem. (35%)

Tolik zkrachovalých existencí, které se sešly v hotelu El Royale, aby svět pohledal. Neskutečně mě bavilo postupně odkrývat jejich temnou minulost a chvílemi se děsit, co bude následovat. Musím pochválit vymakaný scénář, kdy jsem kolikrát neměla ani páru, která bije. Neméně mě fascinovalo nápadité využití hudby v zásadních okamžicích filmu pro posun děje kupředu. V tomto směru jsem si nejvíc vychutnala scénu, kdy Jeff Bridges rozebíral na tajňačku podlahu a Cynthia Erivo se ho snažila pěvecky a následně i vytleskáváním rytmu podpořit, aby se nic neprovalilo. Tím jsem se malou oklikou dostala k báječnému soundtracku, po kterém se asi začnu pídit. (85%)