novoten

Tak velká svatokrádež a nejen díky tomu i tak velká zábava. Romantická linka je totiž už z podstaty věci natolik silná, že zvládá dojímat a naopak linka akční je dostatečně absurdní a přitom vizuálně atraktivní, že v kombinaci s Velázquezovým našlapaným soundtrackem funguje téměř stejně tak dobře. Když se navíc do dění přimíchá i v předloze či předchozích adaptacích vždy otravný pan Collins, kterého Matt Smith povyšuje svou gumovou tváří a rozevlátými grimasami na neodolatelně sobeckého naivu, musím téměř smeknout. Dokonalá zábava to sice o chlup není, ale nečekaně neselhávající romantické dobrodružství bezesporu ano.

Zatímco jedna skupina diváků byla rozčarovaná už kvůli premise a druhá zase kvůli tomu, co se z ní postupně vyklubalo, já budu tentokrát jen a pouze děkovat. Snad poprvé od samých začátků již téměř zapomenutého Murder House se totiž k American Story dokonale hodí i přívlastek Horror. Nečekaná zjevení odporných stvoření, občasný vhodně padnoucí jump scare nebo tak nechutná úmrtí postav, že raději odvracím zrak. Když se ale nestraší, jedou si Murphy a Falchuk zase to svoje a tentokrát tak potutelně, že si Roanoke troufám označit dokonce za nejlepší sérii. Smrti jsou tu totiž nejen děsivé, ale i jaksepatří ironické, překvapivé a mnohdy si parádně zahrávají s očekáváním publika ohledně rozsahu rolí některých hereckých stálic. Do úst snad čím dál brilantnější Sarah Paulson navíc scénáře sází tak metahumorné repliky, že se při vzpomínce na ně směji doteď, ale zároveň jsem rozčarovaný tím, jak malé procento obecenstva na ně (hlavně v odkazy přeplněné druhé polovině) slyší. Vrcholná sezóna a nejzářivější důkaz toho, že i pošesté to jde jinak.

Pět let je strašně dlouhá doba, takže při prvních tónech známého soundtracku se dostavila nefalšovaná husina a neopustila mě až do závěrečných titulků. Moje milovaná JK totiž co pár vteřin sází do scénáře překvapení, nové nápady a nefalšovanou magii. Eddie Redmayne navíc snad poprvé v kariéře dokonale padne do role, která je šitá na míru jeho tikům a stydlivosti, což vynikne o to víc v kontrastu s mrazivým (a dle očekávání dokonalým) Farrellem. Nejvíc si ale užívám to, že hrdinové jsou dospělí a v kouzlech zběhlí, takže veškeré honičky mají nehorázný spád. V kombinaci s tklivě romantickou pohádkou jde ne snad o překvapení, protože parádní podívanou jsem očekával, ale že mi Zvířata zabrnkají na ty nejdojemnější osobní noty, to jsem nečekal.

Dokonalost formální stránky, kdy je každý průlet, oblet nebo zkrátka jen pohled na ladnost čehokoli vizuální pohádkou, si mě získala po pár minutách. Že Amy Adams právě hraje svou životní roli, jsem pochopil už při prologu. Ale pořád jsem zůstával střízlivý, pořád jsem napjatě čekal, jak přesně že se mají ony dojemné rodinné výjevy propojit s archetypální sci-fi zápletkou a do poslední chvíle jsem nevěřil, že nebudou v klíčové chvíli působit jako náhodně sražené elementy. Nepůsobily. Místo toho Villeneuve dokazuje, že umí až nolanovsky křížit žánry, gradovat napětí a sdílet s námi vyčerpávající divácké zážitky, po kterých se z křesla zvedám tak vyždímaný, že nedokážu uvěřit, že Příchozí jsou vážně jen film. Osobní.

Rozmazlená a umíněná trilogie nicotných konverzací. Léta jsem se jí vyhýbal, ale nakonec jsem neodolal a teď mi nezbývá než předstírat, že můj milovaný Baz tyto nesmysly natočil jen tak mimoděk.

Smutné je, že tím nejlepším a nejzajímavějším je nakonec právě onen penaltový rozstřel. Tehdejší hvězdy sleduje kamera v současnosti poněkud proměnlivě a zatímco takový Dobiáš si krade až zbytečně velký prostor, nejzajímavější linka s Masným je o dvou scénách bez pointy, která by celou jeho situaci více osvítila. Za vyložený průšvih pak považuji všechny vsuvky typu Čekání na Hamšíka, protože projet se Neapolí je sice na pohled krásné, ale že bych se dozvěděl něco víc, než že v Itálii svoje idoly milují, to se bohužel nestalo. V kombinaci s nicneříkajícím blábolením toho času nevděčného liverpoolského synka Škrtela bych ze sálu odcházel téměř až rozčarovaný, ale je tu jedno velké ALE. Před samotnou projekcí totiž proběhla v sále příjemná tombola, a když mi sám Antonín Panenka vylosoval hlavní cenu v podobě pamětních medailí Ligy mistrů, tak musím mít excelentní náladu, i kdyby byl film sebehorší. Díky, Tondo. Paľo s Dušanem do toho ale příště musí jít s daleko jasnějším záměrem.

Tolik informací, tolik kouzel - a tak málo času. Z každé scény je vidět, jak moc Derrickson (a koneckonců i celé Marvel Studios) novou součást svého vesmíru milují a vesele se rochní ve všech magických udělátkách, prostorech a kličkách. Klidně by nám ale v tomhle zlatém dole mohli nechat víc času, protože dvě hodinky jsou chvílemi zoufale málo. Bavil jsem se náramně a Cumberbatch se Strangem narodil, ale abych se došplhal k nejvyššímu hodnocení (a že k němu není zrovna daleko), budu si muset celé dobrodružství přechroupat ještě několikrát a konečně se už spřátelit s mnohokrát odkládanou předlohou.

1. série - 80% - Dost dlouho jsem si zvykal na to, že přes neustálé chaotické výkřiky nejrůznějších charakterů mám problém chytit do hrsti podstatu ústřední dějové linky. Kekkai Sensen je totiž divoký, rozjívený a chvílemi už doslova a do písmene bláznivý. Jakmile se ale zvážní nebo se Leo zamyslí nad osudem svým či nad směřováním celé organizace Libra, je to hned jiná písnička. Atmosféra ke mně najednou promlouvá hodně zblízka ve všech možných náladách a ať se jde po akční fantazii v případě Klause zápasícího v aréně, nebo po bláznivém humoru v podání Zappa, funguje to. Ať už při příjemně nadnesených zvratech nebo při openingu i endingu, díky kterým mám radost, že jsem na půl hodinky součástí tohoto jinak tuze neutěšeného světa. 2. série - 100% - V jednotlivostech (zázemí jednotlivých agentů), v celku (gradující napětí nebezpečných situací), zkrátka ve všem o třídu lepší a díky tomu i jedna z nejpřekvapivějších žánrových jízd. Akce i legrace, která se nebojí zpomalit a vyčkávat či naopak sázet nepředstavitelně šílené okamžiky jeden za druhým.

Kdo má Woodyho nakoukaného od šedesátek do současnosti, bude mít paradoxně nevýhodu. Stačí si totiž vzít seznam jeho nejznámějších trademarků a jenom si všechna témata odškrtávat. Válka, víra, psychiatrie, paranoia, hypochondrie, literatura, scenáristika - to všechno tu je. Ne ale ve formě čistokrevného seriálu, ale spíše v podobě rozkouskovaného filmu o celkové délce půl třetí hodinky. Televizní forma Allenovi sedí o to méně, že točí opět stejným tempem a v nejobvyklejší náladě, kterou jsme zažili u každého jeho retra nebo nostalgického ohlédnutí, což v době streamovacích služeb působí téměř až nepatřičně a poprvé v kariéře bohužel i trochu manýristicky, protože žánru a koneckonců ani sobě nic nového nepřináší. To všechno bych ale moc rád odpustil, nebýt obřího castingového omylu v podobě Miley Cyrus. Moc jsem si přál, aby tenhle nepochopitelný tah vyšel, jenže jakákoli scéna s bývalou dětskou hvězdičkou je pravým utrpením a ukázkou nefalšovaného neherectví. Trochu problém mám i s Elaine May, kterou moc rád vidím po Mistrově boku celých šestnáct let od legendárních Darebáčků, ale které zároveň při vší její sympatičnosti a snaze bohužel není rozumět každé druhé slovo. Díky vpravdě bláznivému finále se mi po těle užuž začal rozlévat blažený pocit, ale ačkoli chci jít v hodnocení výš, byl bych potom jen slepý fanboy a to si Allen za roztomilou, ale stále pouze jen recyklaci, bohužel nezaslouží. Pokud ale právě tohle bylo jeho poslední herecké představení v hlavní roli, těžko se mohl předvést lépe, protože i za hranicí osmdesátky umí své neurotické koktání na jedničku.

1. série - 75% - Byl jsem si jistý, že v pilotní epizodě do mrtě vytěžený koncept charismatického ďábelského hláškaře po boku skeptické detektivky musí hned záhy přestat fungovat, ale naštěstí jsem se pletl. Tom Ellis sice sází všechny fóry ve většině případů na stále tu samou, Bohu a morálce se vysmívající notu, ale nějakou záhadou mu to bez jediného zaváhání věřím a díky jeho neutuchajícímu poživačnému pohledu vypínám každý díl s téměř až povznesenou náladou. Právě ústřední hrdina a jeho dynamika se všemi postavami (v čele s Amenadielem v podání nestárnoucího televizního veterána D.B. Woodsideho) jsou tím hlavním důvodem, proč je reálné, že se Lucifer může na obrazovkách držet pěkných pár let. Snad se nezbytné epizodické kriminální zápletky zbaví své otravné průhlednosti a zbytečnosti, protože pak by pekelný klavírista mohl dorůst do pozice zasloužené nadpřirozené trvalky. 2. série - 85% - Mnohem větší prostor pro nadpřirozenou rodinku znamená i nemalý skok v kvalitě směrem nahoru. Způsob, jakým hlavní hrdina dokáže shodit i ten nejklišovitěji vypadající případ z libovolného prostředí, si v ničem nezadá s nejlepšími hláškami zlatých sérií Castla a v kombinaci s božskou linkou se jedná o dost možná nejvtipnější podívanou této sezóny, které hledí drtivá většina sitcomů jen hladově zírá na záda. Vyšetřovací peripetie se dobrovolně minimalizovaly do pozice sotva viditelného nutného zla a díky neutuchajícímu elánu všech zúčastněných zase o něco víc věřím tomu, že tady se narazilo na zlato. 3. série - 90% - Ve svých začátcích vyprávěl seriál souvislou linku v kriminálním duchu, loni se naplno začal věnovat nadpřirozeným kulisám a letos se mu to povedlo zkombinovat. Nejdůležitější ale je, že se to týká i kvality. Jak pátrání po identitě Hříšného muže, tak všechny eskapády, které z něho vzešly, mě utvrdily v tom, že Lucifer dozrál. Do počinu, který ustojí všechny nezbytné propriety epizodické kriminálky, aby zároveň dokázal být spolehlivou zábavou s dostatečně emocionálními momenty (vede po všech stránkách povedená epizoda The Angel of San Bernardino a samozřejmě i finálová A Devil of My Word). Henderson a Modrovich zkrátka vědí, kam seriál vést a nebýt toho, že na (vzhledem k pozdějšímu foxovskému zrušení) nepochopitelně štědré ploše čtyřiadvaceti, potažmo šestadvaceti (!) epizod k hluchým místům chtě nechtě dojít musí, sahal bych po drobné úvaze po nejvyšším hodnocení. I takhle pro mě ale třetí Luciferův rok zůstává nejpřekvapivější událostí sezóny a to, že se přeci jen dočkáme vymodleného pokračování na Netflixu, značí, že kvalitativní růst nemusí být u konce. 4. série - 85% - Možná jsem po všech slibech, kdy se na křídlech streamovací služby mělo startovat div ne s R-kovým ratingem, čekal až přílišný odpich od dosud viděných témat a schémat. Ve výsledku se totiž po pauze vracíme víceméně tam, kde jsme se s hlavními hrdiny rozloučili. Takového přirozeného navázání si cením, na druhou stranu s odstupem nechápu úlevná prohlášení tvůrců o tom, že se nemusí za každou cenu držet konceptu epizodické kriminálky, protože snad kromě dvou výjimek od ní není upuštěno ani tentokrát. Na ploše pouhých deseti epizod se ani nestačím nadechnout radostí, že je Tom Ellis zpátky ve svém živlu a už příběh spěje k neodvratnému konci. Spěje tam ovšem s tak silnou posilou, že svoje původně střídmé hodnocení opět nadhazuji trochu výš. Zatímco ostatní se poctivě drží dobře známých charakterových mantinelů (Chloe) nebo jen mírně vybočí stranou (Amenadiel), nováček Eva je zázrakem, který prosvítí doslova každou scénu. Obsazení Inbar Lavi je tak nakonec překvapivě tím nejlepším, co se mohlo seriálu stát. S rozhodnutím udělat pátou sezónu tou poslední jsem rozhodně nesouhlasil, protože právě Lucifer je jedním z mála seriálů, u kterých si dokážu představit, jak kráčí dál ještě mnoho let, ale za možnost uzavřít všechno podle dlouhodobého plánu klobouk dolů vstříc Netflixu a za rozhodnutí přidat ještě nějakou tu epizodu navíc pak dvojnásob. 5. série - 85% - Nebudu lhát, první část mě zaskočila. Přinesla sice fascinující postavu Michaela, která snad definitivně dokazuje, jak královským hercem Tom Ellis je, zároveň ale ztrácela skoro všude jinde. Osudovost pouta hlavní dvojice se získává v předvídatelných zvratech, vedlejší postavy jsou vedeny po podivných dějových zákrutách (Ella) a třeba taková Maze mě neústupnou "nikdo mě nemá rád" polohou lezla docela často na nervy. V části druhé je ale všechno jinak. Dennis Haysbert přinesl do seriálu božský klid a tleskám odvážným tvůrčím rozhodnutím, jakkoli ani muzikálový díl, ani předfinálový zvrat nejsou vyslovenými trefami do černého. Je to ale posun k novým možnostem, což je přesně to, co první osmičce epizod chybělo. Za poslední kapitolu, která má být dárkem pravověrným fanouškům, jsem opravdu rád. Zároveň zcela výjimečně cítím, že je na odchod ten pravý čas. 6. série - 90% - Je nádhera, když se seriál nebojí změnit svoji tvář a Luciferovi se to povedlo na výbornou. Udržel si styl, povětšinou i nadhled a dokázal přinést více humoru, snad i vyrovnanější melodramatickou linku a na samém konci i něco navíc. Až se mi nechce věřit, že právě tahle kapitola byla původně jen smělým nápadem, který nikdy neměl být realizován a nakonec je z něj dost možná nejlepší sezóna. Tom Ellis už se doufám chystá na nějakou oscarovou roli, ale co dokázal z původně trochu zaměnitelně působicí show udělat jen svým hereckým umem, nad tím mi ještě dlouho bude zůstávat rozum stát.