novoten

Trička ve skříni, čínská polívka a špatná životní chvíle. Po letech se někdo odvážil do vod, kam obyčejně chodívá jen Richard Linklater a jsem tuze rád, že to byli zrovna Duplassovi, kteří tak dokazují, že seriál Počtyřech nebyl v žádném případě náhoda. Sarah Paulson má navíc posledních pár let životní formu a konečně tak činí i mimo seriálový dohled Ryana Murphyho. A já se mezitím jdu z téhle záplavy vzpomínek a nostalgie pomalu probrat. Některá tajemství totiž mají zůstat zavřená, ale stejně jako Jim a Amanda mi to někdy nedá a musím se k nim zase jednou vrátit.

1. série - 90% - Za každým rohem zaprášeného městečka, za každým kopcem vzdáleného pohoří, tam se skrývá takového potenciálu, že mi prvních několik epizod běhal mráz po zádech jen ze všemožných představ, jak bych se asi zachoval v leckteré zapeklité situaci. Jonathan Nolan s Lisou Joy fikaně vypráví v rozvážném tempu, které sice předkládá spoustu otázek, ale zároveň stíhá na ty nejpalčivější velice rychle odpovídat pomocí drobných stop, takže pozorný divák pointy hádá správně už nějakou dobu dopředu. Když se ale taková temná tušení potvrdí, je to za asistence fenomenálních výkonů Hopkinse, Simpsona nebo Newton nefalšovaná divácká slast. Westworld zatím stále není dokonalý, ale svoje hrany otesává díl od dílu rychleji a i přes bolestivé ztráty některých oblíbených postav vím po uzavření překvapivě velkého množství dveří v samotném finále hlavně jedno. Chci víc a jsem jedině rád, že v tom nejsem sám. 2. série - 60% - Smířlivé hodnocení ruku v ruce s vyšperkovaným vizuálem, strhujícími hereckými výkony a zvláštními efekty, které z každé epizody dělají událost. V kombinaci s téměř urážejícím tempem a nutností šokujících finálových zvratů je ale z druhé sezóny dost možná největší zklamání poslední doby. Snaha HBO udělat z Dolores novou plakátovou Daenerys Targaryen je až směšně křečovitá, tím spíš, že její linka získala na významu možná tak na samém konci. Jinak totiž celý počin paradoxně ztrácí na síle tím víc, čím lépe známe hlavní postavy. Jako kdyby výtvory ztrátou ovlivnitelnosti ztratily svou tajemnost a zůstaly jen dvourozměrnými figurkami, za jejichž postupem či zdánlivým vývojem se žádné překvapení neskrývá. Nebýt Williamových vzpomínek, jdu rozhodně níž. Takhle beru druhou desítku epizod jako nešťastné (ale stále ještě vykupitelné) škobrtnutí. 3. série - 85% - Nepamatuji, kdy se naposledy stalo, aby se spásou nastoleného seriálu stala nová postava. Lidský element nepředvídatelnosti přináší Caleb v podání zabejčeného Aarona Paula a právě díky němu funguje symbióza filozofických myšlenek, třikrát přeleštěných záběrů i promyšlené akce. Úplná rána na solar to i přes vražedně rychlé tempo a spolehlivou hereckou partu není, na to jsou třenice mezi Dolores a Maeve snad až příliš vychtěné a směřování k božskému stroji zase až moc přímočaré. Přesto jsem zůstal slušně překvapený z toho, jak moc se na pravidelnou dávku robotických emocí těším a každý zvrat vychutnávám. Pro někoho je přešlapávačka mezi hodnými a zlými snad až příliš jasně čitelná, ale já mám radost, že jeden z nejambicióznějších seriálů dneška se nebojí vrátit blízko k divákovi takhle razantním krokem.

V první polovině příjemně (nejen žánrově) bloudivé, posazené čistě na bedra Aznavoura a jeho charismatického pohledu chlapa, který něco zažil a který právě tímhle pohledem dokáže ať už chtě či nechtě sbalit každou holku, kterou spatří. Od okamžiku únosu se ale Truffaut až moc ponoří do thrilleru, ve kterém najednou vůbec není doma. Do napínavých kolejí si nikdy pořádně nesedne a nejrůznějšími noirovými pravidly je až do samého konce spíše sešněrovaný než inspirovaný.

Tak velká svatokrádež a nejen díky tomu i tak velká zábava. Romantická linka je totiž už z podstaty věci natolik silná, že zvládá dojímat a naopak linka akční je dostatečně absurdní a přitom vizuálně atraktivní, že v kombinaci s Velázquezovým našlapaným soundtrackem funguje téměř stejně tak dobře. Když se navíc do dění přimíchá i v předloze či předchozích adaptacích vždy otravný pan Collins, kterého Matt Smith povyšuje svou gumovou tváří a rozevlátými grimasami na neodolatelně sobeckého naivu, musím téměř smeknout. Dokonalá zábava to sice o chlup není, ale nečekaně neselhávající romantické dobrodružství bezesporu ano.

Zatímco jedna skupina diváků byla rozčarovaná už kvůli premise a druhá zase kvůli tomu, co se z ní postupně vyklubalo, já budu tentokrát jen a pouze děkovat. Snad poprvé od samých začátků již téměř zapomenutého Murder House se totiž k American Story dokonale hodí i přívlastek Horror. Nečekaná zjevení odporných stvoření, občasný vhodně padnoucí jump scare nebo tak nechutná úmrtí postav, že raději odvracím zrak. Když se ale nestraší, jedou si Murphy a Falchuk zase to svoje a tentokrát tak potutelně, že si Roanoke troufám označit dokonce za nejlepší sérii. Smrti jsou tu totiž nejen děsivé, ale i jaksepatří ironické, překvapivé a mnohdy si parádně zahrávají s očekáváním publika ohledně rozsahu rolí některých hereckých stálic. Do úst snad čím dál brilantnější Sarah Paulson navíc scénáře sází tak metahumorné repliky, že se při vzpomínce na ně směji doteď, ale zároveň jsem rozčarovaný tím, jak malé procento obecenstva na ně (hlavně v odkazy přeplněné druhé polovině) slyší. Vrcholná sezóna a nejzářivější důkaz toho, že i pošesté to jde jinak.

Pět let je strašně dlouhá doba, takže při prvních tónech známého soundtracku se dostavila nefalšovaná husina a neopustila mě až do závěrečných titulků. Moje milovaná JK totiž co pár vteřin sází do scénáře překvapení, nové nápady a nefalšovanou magii. Eddie Redmayne navíc snad poprvé v kariéře dokonale padne do role, která je šitá na míru jeho tikům a stydlivosti, což vynikne o to víc v kontrastu s mrazivým (a dle očekávání dokonalým) Farrellem. Nejvíc si ale užívám to, že hrdinové jsou dospělí a v kouzlech zběhlí, takže veškeré honičky mají nehorázný spád. V kombinaci s tklivě romantickou pohádkou jde ne snad o překvapení, protože parádní podívanou jsem očekával, ale že mi Zvířata zabrnkají na ty nejdojemnější osobní noty, to jsem nečekal.

Dokonalost formální stránky, kdy je každý průlet, oblet nebo zkrátka jen pohled na ladnost čehokoli vizuální pohádkou, si mě získala po pár minutách. Že Amy Adams právě hraje svou životní roli, jsem pochopil už při prologu. Ale pořád jsem zůstával střízlivý, pořád jsem napjatě čekal, jak přesně že se mají ony dojemné rodinné výjevy propojit s archetypální sci-fi zápletkou a do poslední chvíle jsem nevěřil, že nebudou v klíčové chvíli působit jako náhodně sražené elementy. Nepůsobily. Místo toho Villeneuve dokazuje, že umí až nolanovsky křížit žánry, gradovat napětí a sdílet s námi vyčerpávající divácké zážitky, po kterých se z křesla zvedám tak vyždímaný, že nedokážu uvěřit, že Příchozí jsou vážně jen film. Osobní.

Rozmazlená a umíněná trilogie nicotných konverzací. Léta jsem se jí vyhýbal, ale nakonec jsem neodolal a teď mi nezbývá než předstírat, že můj milovaný Baz tyto nesmysly natočil jen tak mimoděk.

Smutné je, že tím nejlepším a nejzajímavějším je nakonec právě onen penaltový rozstřel. Tehdejší hvězdy sleduje kamera v současnosti poněkud proměnlivě a zatímco takový Dobiáš si krade až zbytečně velký prostor, nejzajímavější linka s Masným je o dvou scénách bez pointy, která by celou jeho situaci více osvítila. Za vyložený průšvih pak považuji všechny vsuvky typu Čekání na Hamšíka, protože projet se Neapolí je sice na pohled krásné, ale že bych se dozvěděl něco víc, než že v Itálii svoje idoly milují, to se bohužel nestalo. V kombinaci s nicneříkajícím blábolením toho času nevděčného liverpoolského synka Škrtela bych ze sálu odcházel téměř až rozčarovaný, ale je tu jedno velké ALE. Před samotnou projekcí totiž proběhla v sále příjemná tombola, a když mi sám Antonín Panenka vylosoval hlavní cenu v podobě pamětních medailí Ligy mistrů, tak musím mít excelentní náladu, i kdyby byl film sebehorší. Díky, Tondo. Paľo s Dušanem do toho ale příště musí jít s daleko jasnějším záměrem.

Tolik informací, tolik kouzel - a tak málo času. Z každé scény je vidět, jak moc Derrickson (a koneckonců i celé Marvel Studios) novou součást svého vesmíru milují a vesele se rochní ve všech magických udělátkách, prostorech a kličkách. Klidně by nám ale v tomhle zlatém dole mohli nechat víc času, protože dvě hodinky jsou chvílemi zoufale málo. Bavil jsem se náramně a Cumberbatch se Strangem narodil, ale abych se došplhal k nejvyššímu hodnocení (a že k němu není zrovna daleko), budu si muset celé dobrodružství přechroupat ještě několikrát a konečně se už spřátelit s mnohokrát odkládanou předlohou.