novoten

Sugestivní a tísnivá atmosféra nepřátelského města jako kontrast proti duši vnitřně krásného člověka. Lynch občas v lidské zrůdnosti jde až za hranici divácké nepříjemnosti a očividně bezbranného jedince nechává trpět až příliš často, ale přesto mě nakonec dostává. Hlavně protože finální Adagio for strings patří mezi nejtesknější scény, co jsem kdy viděl.

Kdysi dávno první setkání s mistrem napětí, nesmrtelnou Stewartovou chlapáckostí a krásou spanilé Grace. Nervózní chvilky sice gradují nečekaně pomalu a čekání na další vyvrácený důkaz se po chvíli trochu omrzí, ale ve finální půlhodině rozehraje Hitch takové drama, že výtky k tempu zapomínám daleko za sebou. Díky nervydrásajícímu finiši ve mně tenhle pohled z okna zůstal natrvalo.

Beze zvratu, bez hlubokého charakteru, bez uvěřitelného vývoje. Čtyři pírka se i přes snaživé zpomalovačky nebo přehnaně chtěnou velkolepost propadají svým utahaným příběhem a nenápaditými bojovými scénami k nesnesitelné nudě. Záchranou, znamenající unavenou druhou hvězdu, je charismatický Wes Bentley, ale vše ostatní je i přes zdánlivou hereckou kvalitu na úrovni toho nejpředvídatelnějšího šestákového románu. 30 %.

Nostalgie v nejryzejší formě. Nedá se zapomenout, jak moc jsem tuhle pohádku miloval, stejně jako Olivii Newton-John a rozjařený děj-neděj.

Zdejší zvěst, že "K3 má příběh", mě udolala natolik, že jsem se nechal přemluvit nadšenými rodinnými komentáři televizního programu a zhlédl jsem také - abych po "moderních" prostřizích fotbalového zápasu s prostřihy na Moniku Absolonovou, hluboce litoval. Za to, že jsem si trilogii vážně střihnul celou, jsem na sebe asi i trochu hrdý, ale divákův masochismus je to stále stejný.

Melancholie s překvapivě neuspokojivým finálním dojmem. Bezchybný kytarový riff lehce nadužívaný, pomalost vyprávění v závěru nesmyslně přestřelená. Jarmusch měl dokonalý nápad, ale dotáhnout ho na poslední chvíli nedokázal.

Pointa mi nedošla, na interpretace o rozdvojení osobnosti reaguji vyjeveným výrazem, ale to Lynchovi nebránilo v tom, aby mě tímhle sežvýkal a vyplivnul. Jen ta gradující zmatenost zkrátka v určitých momentech zamrzí a dělá z Lost Highway "jen" povedenou hračku, jejíž hlavní výhoda zůstává v tom, že zkoumání významů nám nedá spát.

Verneovky v Zemanově podání mi nikdy k srdci nepřirostly. Přesto svým způsobem chápu ty, kteří je milují, vidí v nich dokonalé triky a nádherné vize. Já se ale vždycky raději vydám na Cestu do pravěku.

Moje nejoblíbenější noirovka. Příběh s rouškou tajemna, tempo bez zaváhání, atmosféra příjemné nejistoty a Bogart na vrcholu sil, netušící, že jeho charismatem sršící Sam Spade vstoupí do historie. Pár dní budu možná špatně spát, ale pak to přejde. - - Silvestrovská projekce 2005

Ale to byl ten mladej! Kryštof! Ten harant! Bydlel v Polžicích nebo Bezdružicích... Jedna z nejlepších her mého oblíbeného divadla. Smoljakovy sklerotické improvizace jsou dokonalé.