novoten

Můžu jen litovat, že pro mě Kon byl takovou dobu jen tvůrce dnes již legendární Papriky. Jeho starší snímky mi přišly podle premis jako malé, až artové pokusy, ke kterým by stálo za to se dostat jen při dlouhé chvíli. Jenže jak jsem se prokousal skrz čas až k Chiyoko, dochází mi definitivně, jaký velikán její tvůrce byl a jak obrovská ztráta je, že po něm zůstaly jen čtyři celovečerní filmy. Jedinečný byl v tom, že na rozdíl od jiných slavných kolegů není na první pohled rozpoznatelný. Snad jen podle krásné, nesměle vypadající okaté holky v hlavní roli a podle hudební stránky jódlujících chorálů Susumu Hirasawy. Proč ale zůstávám ze Sennen joyū u vytržení, je její láskyplnost k divákům a stejně tak k filmovému médiu. Milostných dopisů věnovaných kinematografii už bylo natočeno dost, ale tenhle je z těch, které svému publiku rozumí. Když dokumentarista se slzami a vášní nahazuje svému idolu nejslavnější repliky, mluví tak z duše všem, kteří se kdy dojatě dívali na filmový plakát. V kombinaci s univerzálním a násobně použitým okřídleným poselství, kdy i cesta může být cíl, není emocionální obrany.

Araki předkládá tu nejlepší vzdušnou akci, kterou překonává i vlastní Útok titánů. Do toho se otevřeně cituje až kopíruje Malá mořská víla, ekologicky se pomrkává a emocionálně se Bubble bez přehánění přidává až na úroveň Miyazakiho nebo Shinkaie. A já to nechápu. Vážně jsem čekal, že půjde o vizuálně podmanivou lepenku všeho možného a nakonec jsem se nemýlil. Překvapení spočívalo jen v tom, že právě to všechno možné mě rozklepalo a dojalo doslova v každém aspektu. Hrozně se mi z téhle verze Tokia nechtělo a býval bych si raději přál seriál minimálně o dvanácti epizodách. Chápu ale, že by nikdy nevypadal takhle bezchybně.

Vytěžení žánru na maximum. Romantická komedie, která umí být opravdově romantická (a tudíž i přemýšlivá, tuze dojímavá a plná velkých gest) a stejně tak moc i komediální (a tudíž i k zbláznění absurdní). Toradoru jsem po dlouhém odkládání absolvoval až čtrnáct let po jejím vzniku, kdy už byla ozvěnou minulosti, ale tím spíš jsem se do jejího bezhlavého světa okamžitě s nadšením propadl. Školní anime jsou krásným subžánrem a Ryûji s Taigou patří na jeho úplný vrchol. Nadšení, se kterým se tvůrci vrhali do všech kalendářních příležitostí v čele s Vánoci jen tak někdo nenapodobí.

S blížícím se koncem dvacátého století se se soudními dramaty roztrhl pytel, snad každá větší hvězda si na svoje konto jeden podobný kousek připsala. Zřetelně si vybavím, jak jsem žánrem až trochu pohrdal jako něčím, od čeho stačí vidět jen to nejočividnější, protože zbytek už bude pouhá variace toho samého. Ale zaprvé to není pravda a zadruhé se žánr z filmové pozice vytratil do seriálových vod a pořádné velkorozpočtové drama s emocionálně zařvaným "Námitka!" aby divák pohledal. A právě Sorkinova vojenská odbočka je pozapomenutým šperkem, na jehož průměrném hodnocení je vidět, že vzpomínky na něj jsou relativně pozitivní, ale že si ho divácká obec tehdy nevážila, protože něco podobného přece přijde za chvíli znovu. Pár správných chlapů je ale jak napínavá kombinace všech myslitelných žánrů, tak sedánek brilantních herců, kde se devadesátková síla v podobě Toma Cruise a Demi Moore protla s Jackem Nicholsonem ve snad životní formě, rozvážně přežvykujícím každou svoji repliku a kdy může nestřežený moment přejít v nejmrazivější výjev. Poklad, který otevřel dveře novým televiizním fenoménům typu JAG nebo NCIS, jejichž odkaz pokračuje i o desítky let později.

I když se kapitola z Westview může zdát pro celkový vývoj univerza jako nevýznamná, je to právě exkurze do zámořské televizní komediální historie, která poprvé definitivně překračuje žánrové mezníky. Ano, v klíčových chvílích se opět jedná o marvelovku, která musí mít akci nebo souboj, ale stěžovat si na takovou vlastnost je to samé jako vyčítat epizodě seriálu, že se věnuje danému tématu a ne cizím postavám či dějům. Fascinuje mě, jak přesně jsou jednotlivé subžánry vystihnuty, jak rychle se na každou novou hru dokážu naladit i to, jak rychle dokáže ze znepokojivých obrazů i zamrazit. Elizabeth Olsen si za Age of Ultron nebo Infinity War zasloužila ukrást show sama pro sebe a jsem moc rád, že vedení MCU tohle přání vzalo doslova.

Nejpřekvapivější komiks, minimálně v rámci MCU. Nejen díky celé řádce podnětných nosných témat, ale bohužel i kvůli tomu, jak moc polarizující je. Pro mě osobně ale proto, kolik pokoutnosti a vábivých prvků v sobě má. Tyhle mlčenlivé, zamyšlené a svým způsobem roztomilé Věčné už jsem viděl dvakrát a pokaždé mi papírově neskromná stopáž přišla bolestivě krátká. Bez legrace bych chtěl čtyřhodinový film nebo nespěchající seriál, tak moc mě tenhle svět láká a mrzí mě, že kvůli marketingové nečitelnosti zůstal pro fanouškovskou základnu záhadou před i po premiéře. Pokaždé jsem po zhlédnutí hodiny i dny přemýšlel o volbách mocných, o předurčenosti k velkým věcem, o osudu a jeho proměnlivosti, o kráse obyčejného života, o lásce, která může trvat pár dní i celá staletí a v neposlední řadě o nevyhnutelnosti získávání i ztrácení nejlepších přátel. Až po všem jmenovaném přichází milá pomrknutí v podobě předávání kulturních hodnot napříč érami a i u těch je mi dobře, jen pořád kroutím hlavou nad tím, proč právě tahle maličkost funguje na veřejnost jako rudý hadr. Tak mírumilovný film s dokonale srozumitelným a potřebným poselstvím a stejně vzbuzuje tak absurdně silné negativní vášně.

Nevysvětlitelný úkaz v podobě filmu, který žánr neposouvá dopředu, herecky nevyčnívá, hudebně se opakuje a vizuálně cituje desítky let starý originál jedna k jedné - a kritici, diváci, děti i dědové svorně pokyvují hlavami a horko těžko ze sebe soukají, že právě viděli film roku. Poctivá akce, kdy ze stíhaček hmatatelně odletují šroubky a kape olej, stokrát viděná klišé, která zacloumají s každou emocí a esence osmdesátek vybraná až na dřeň přesto v každé minutě funguje ještě o dvě třídy lépe než v onom šestaosmdesátém. Maverick je opak fanservisu, protože nás vrací k fandomu, který má většina ráda jen s nadsázkou a málokdo by ho zařadil mezi svoje nejoblíbenější. A přesto nás drtí steskem po časech, které jsme neprožili, nutí nás melancholicky posedávat nad osudy, které jsme tři dekády neznali a my poctivě jdeme libovolným směrem, který nám ukáže a přemýšlíme, proč že se z nás nikdy nestali piloti.

Řada šťastných příhod. Díky nové lokaci ještě optimističtější podívaná, která možná první film nepřekonává měřítkem, ale nějakým zázrakem dokáže epizodky mnoha a mnoha postav poskládat do dvou samostatně funkčních mile hořkosladkých linek, překlenout (divácké) generace a v duchu britštějším než britském nejspíš i definitivně uzavřít osudy dnes již legendárního klanu. Přes slzy jsem neviděl na plátno a stejně mi úsměv neslezl z tváře.

Vážně se bere jen když se mu to hodí, ale snad právě proto ukazuje okamžiky jak vystřižené z běžného života, kdy dokáže během jediné minuty dojmout, zamrazit i rozesmát. V nejnapínavější chvíli najednou vystřelí gag, který by se vyjímal v nejbláznivější komedii ze staré školy. A v neposlední řadě jsou tihle Kmotři i přes časové zasazení náladou až antivánoční příběh, který ale při projekci během prosincových svátků bere za srdce neuvěřitelně silně. Film jedinečný, naschvál jinaký a přitom univerzálně komunikující s divákem - a zároveň ho za nos tahající, protože z nejukřičenější postavy dělá postupem času tu nejoblíbenější. Důkaz, že Satoshi Kon byl jinde než další slavní tvůrci, které mám s anime spojené - a právě proto jeho předčasný odchod nepřestává mrzet.

Netušil jsem, že půjde zopakovat emocionální rozstřel, který mi darovala Endgame - a už vůbec ne, že se to povede jen o dva roky později a ještě navíc takhle ze zálohy. Domů totiž míří nejenom cesta, ale i způsob splácení letitých dluhů věrným fanouškům, ať už to právě bolí či hřeje sebevíc. První třetina je ještě klasická atrakce z čisté MCU formule, hyperaktivní arkáda, kterou někdo miluje a někdo nenávidí. Jakmile se ale zvážní a do děje vstoupí Doctor Strange, je všechno lepší, čistější a epičtější. Od jisté chvíle se ze mě stalo emocionální klubíčko, které v hudebních či dialogových reminiscencích myslelo stále na to samé. Jak je to parádní pocit, že v tuhle chvíli můžu být u toho. Vánoční dárek, finále trilogie, rozcestí pavoučího fandomu, potvrzení rostoucího talentu Toma Hollanda a v neposlední řadě velkofilm, který by nějakou záhadou dokázal stát i sám o sobě.