JAn

Drsná satira soudobé amerikcké fasády a extrémní panoptikum lidské marnivost, co bez obalu a bez servítek útočí na diváka. Sandra Oh a Anne Heche jsou přímo skvostné a uječená Alicia Silverstone s upištěnou Ariel Kavoussi jim skvěle sekundují. Catfight je takovým malým velkým filmem. [farting sound]

Ehm, nějak nechápu místní negativní přijetí. Beware the Slenderman totiž funguje produktivně v obou rovinách, které se režisérka rozhodla sledovat, ať už v lini fiktivního (internetového) světa či problematice reálného zločinu. Dokument nijak nedekonstruuje ani neracionalizuje povahu onoho syntetického moderního mýtu (nebo creepypasty, pokud máme labelovat, urban legends jsou nedostatečným termínem) z jednoho prostého důvodu. Ať už chceme nebo ne, Slenderman zůstává centrální postavou celého filmu. V první třetině je divák v dostatečné míře seznámen s jeho osobností a jejím nejednoznačným charakterem, umožňujícím různé možnosti výkladu. Následná prezentace zločinu prostřednictvím výpovědí viníků, skrze videozáznamy z výslechů, jen zvýrazňuje autenticitu a tíživou povahu samotného činu. Vyhýbání se přímým záběrům do tváří vražedkyň jak u soudních přelíčení tak výslechů, a to až do doby vynesení rozhodnutí soudu, tato forma absentujícího obličeje pak chytře implementuje znepokojivou všudypřítomnost Slendermana. Režisérka se ale pouští ještě hlouběji, pod povrch tragédie, a zaměřuje se na rodiče, kterým fiktivní postava „odnesla“ jejich děti. Představuje skutečné světy viníků, ty, ve kterých vyrůstaly, a staví je do kontextu s těmi fabulovanými. Neschopnost rodičů určit, kde a na kom/čem leží vina, bez zbytečného ukazování prstem ze strany tvůrců, vytváří vhodnou analogii ke zmiňované nejednoznačnosti povahy Slendermana. Zůstává tak na divákovi, jak si předložená fakta interpretuje. A abych zareagoval ještě na Mattyho komentář, převažující kolektivní vnímání viníků jako oběti v tomto případě není dáno sníženou pozorností tvůrců ke skutečné oběti, jíž a jejíž rodinu vzhledem k přetrvávající psychické újmě pochopitelně nechtěli vláčet natáčením, nýbrž jejich nízkým věkem a skutečností, že je nelze vnímat jako dospělé, racionálně uvažující lidi. Beware the Slenderman nikoho neadoruje, stejně jako předložené obrázky v závěru filmu, v jejich případě je to povětšinou přímo naopak.

Chtěl bych křičet "je to skvělé, chci víc!", ale vlastně nemůžu. První dojmy jsou silně rozporuplné a ani den po projekci si ještě pořádně nesedly. Edwards je skvělý režisér a ona závěrečná dvacetiminutovka na Scarifu dokáže pěkně zvednout ze sedačky, ale jeho Rogue One není ani zdaleka tak strhující, jako Abramsova Epizoda VII, ať už jde o vyprávění či samotné postavy. Nehledě na odpudivého digitálního Petera Cushinga a... a další; v tomto případě ne vždy účel světí prostředky. Nebetyčným zklamáním je pak Giacchinovo neinvenční, nudné score. Pořád si ale myslím, že veškeré zmiňované nedostatky (s výjimkou Cushinga) jsou způsobené předně tím, že jsme pořád mimo rámec hlavního vyprávění a některé mikrosvěty holt nejsou tak epické. Teda alespoň napoprvé. Doufám... Druhá projekce snad všechno napraví. Snad...

Po sedmi filmech (americkou trilogii nepočítaje) už tvůrci můžou s opravdu klidným svědomím prohlásit, že látka Ju-onu je kompletně vyčerpaná. Z dojné krávy nezbylo víc než chuchvalec tmavých chlupů rozlezlých po oprýskaných zdech. Posedmé tentýž způsob vyprávění, posedmé tytéž lekačky a totožné klíčové scény. Z někdejších mrazivých scén a hrůzyplných momentů se staly nudné trademarky charakterizující zbytek série, slepené povětšinou nesmyslnou vatou. Nehledě na skutečnost, že Ochiai prostě nedokáže vytvořit žádnou atmosféru (ať už jde o samostatné filmy, remaky či pokračování), načasovat funkční lekačku, konvencemi kletby nakládá, jak se mu to zrovna hodí, a neumí pracovat ani s diváckým očekáváním. Vždyť to, co se snaží dobrou půlku filmu neobratně, a hlavně naprosto zbytečně, před divákem utajit, je každému okamžitě jasné. Snad tedy nešlo jen o plané sliby a Ochiaiův (dvoj)film bude opravdu tím posledním zářezem do série. Mimo slibné crossovery, nechte už, prosím, Kayako s Toshiem v klidu spát.

Označení originální mi v případě It Follows přijde hodně přehnané. Mitchell za doprovodu neutichající osmdesátkové elektroniky pouze rafinovaně spojuje carpenterovské narušení poklidného amerického předměstí znepokojivou všudypřítomností bubáka s rozrůstající se mytologií Slender Mana a principem „infekce“, nacházejícím svou inspiraci ve frančíze Ringu. Nic víc. Přesto však dokáže udržet neutichající napětí a působivou atmosféru, zabalenou do podmanivého vizuálního hávu, který překvapuje dynamickou prací s kamerou a dokonalou inscenací a je natolik opojný, že je mu divák ochotný odpustit veškeré úvodní neduhy i přestřelené digitální paskvily. A přinejmenším příjemné je i ono pomrknutí zpět, na léta dávno minulá, kdy filmový horor varoval mládež před nebezpečím neuváženého sexu.

Shokuzai je neotřelý spletenec dramat pětice žen, které jsou vykořistěny ze svého života tragickou událostí a slibem, jejž si daly před patnácti lety. Kurosawa předvádí svůj vypravěčský a režijní um i v limitovaném prostoru televize, kde rafinovaně střídá serialitu se sériovostí a odporuje konvenční struktuře televizní narace. Jeho tradiční minimalismus jde ruku v ruce se zcizovacími prostředky a výrazným odstupem, který umocňuje emoční dopad jednotlivých epizod a pomalá kulminace a odsouvání centrální enigmy vytváří neopakovatelnou ponurou atmosféru. Pomocí bravurní hry se světlem a stíny usilovně klame diváka a soustavně tvoří pozoruhodně působivé kompozice, jež celému příběhu propůjčují jedinečnou intimitu. Důmyslné, nepředvídatelné a bezvýchodné - přesně takové je Kurosawovo pokání.

Tahleta papundeklová obludnost neměla nikdy spatřit světlo světa a Lucas měl okamžitě po jejím vzniku spálit všechny dostupné kopie. Sledovat ji je čirý masochismus. Jediné, co na tomhle speciálu stojí opravdu za to, je pětiminutová animovaná vložka, která poprvé představila postavu Boba Fetta. Zbytek je jenom nesourodý a nudný slet zrůdně prvoplánových estrádních vystoupení. Že byli Ewokové otravní? Pak jsou wookiové hotové peklo. Doufám, že Abramsova Hvězda smrti rozstřílí celý Kashyyyk na prach!

Nejen čistá nostalgie, ale i ryzí poetika pornografie.

Na jednu stranu, vzhledem k okolnostem a veškerým problémům, je zázrak, že tenhle film vůbec vznikl, ovšem na tu druhou, kdyby se tak nestalo a zůstal kolem něj jen skandální opar a všemožné povídačky, mohl se z The Canyons stát Ellis/Shraderův opus magnum. Schraderovi s DeFaziem se sice podařilo poměrně solidně zachytit určité aspekty odvrácené strany továrny na sny, nicméně nohy jim ani zdaleka nepodkopává Lidsay Lohan, nýbrž samotný scénář. Ellisův rukopis je nepopiratelný a, - nevěřil bych, že tohle někdy napíšu -, právě v tom tkví základní problém. Tento kontroverzní autor se po sedmi románech očividně kompletně vyčerpal a v The Canyons jen slaboduše recykluje veškeré své motivy a komponuje je v primitivní skládačku bez špetky nadhledu, originálního humoru či příznačné konceptuality. Jeho nezajímaví hrdinové se malátně posouvají odnikud nikam, vedou totožné vyprázdněné dialogy, v příběhu, který marně hledá konflikt a pohybuje se v mezích až zbytečné sterility. Obávám se, že Ellisova nová dráha scénáristy tímto skončí stejně rychle, jako začala. Nečekaným překvapením tak zůstává jenom skvělý slizoun James Deen a troska Lohan, která by měla zvážit svou práci a zkusit kariéru pornoherečky. Alespoň by tak získala nějaké ty fanoušky zpět. The Canyons se tak rozhodně nestanou převratem v Schraderově filmografii, v jaký doufal. Ba spíše naopak.

Jak vidno, Wan si téměř veškeré své neduhy odbyl už v Insidious a kompletně se oprostil od všech rušivých elementů, které nepatřičně a zbytečně nabourávaly jeho komplexní auru. The Conjuring je totiž někde úplně jinde. Chytrý, skvěle načasovaný exkurz zpět do 70. let, s bravurně vykonstruovanou atmosférou a pomalým, staromilským budováním napětí, které jednoduše nepřestává pulzovat. Výrazně mu prospělo roztažení do dvouhodinové stopáže, díky čemuž se dokonale seznámíme nejen s postavami, ale i jednotlivými dílčími liniemi, které se dokonale doplňují v mrazivě kompaktním celku skvostného strašení. S výslednou atmosférou bravurně koreluje i Leonettiho jedinečně hravá kamera a Wanův soustavný nadhled či produktivní hrátky se žánrovými konvencemi a klišé. Za pár let bude The Conjuring oslavovanou klasikou. Nikoliv pro svoji originalitu, nýbrž přímo uhrančivou atmosféru ryzího strachu. A Joseph Bishara je jednoduše král horrorové hudby.