bubun

Souhlas s uživatelem fragre, konec jedné éry... Stejně tak mám podobnou zkušenost s prvním poslechem Joni Mitchell - také jsem kdysi jako první album slyšela Blue (elpíčko jsem náhodně vyhrabala z rodičovské sbírky), bylo to jako zjevení. A také je to dodnes moje nejoblíbenější album od ní. Na záznamu je velmi dobře znát, jak je z hučení a bučení publika nesvá a jak ji mrzí, že musí hrát za těchto podmínek. Docela by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby organizátoři dodrželi lineup a hrál fakt Donovan (Joni měla hrát až o několik hodin později, ale přemluvili ji). Nakonec ale Joni svým krátkým proslovem nejen zklidnila publikum po dobu svého vystoupení, ale "vyšlapala cestičku" i umělcům, kteří vystoupili po ní, dokázala ty lidi zklidnit (a možná i zmást? To přirovnání k turistům na nějakém hadím koncertu mě osobně tedy zmátlo a to jsem nebyla pod vlivem) tak, že ten den už celková negativní atmosféra neovlivnila nikoho z vystupujících.

Člověk vždy rád vidí staré známé tváře, zde je to šílená dula Molly v podání Gemmy Craven, kterou jsem si oblíbila v seriálu Father Ted (5.epizoda 1.série). Good luck with the book!

Výborná historka byla ta "A z čeho máte, pánové, strach?" "... Asi ze smrti". Jinak z mého pohledu slušný, poměrně obsáhlý dokument. Při některých vzpomínkách jsem se i zasmála. Ani mi tu nevadil Hejma, mluvil celkem věcně.

Na jedné straně dobrý výtvarný nápad, dokonalý vizuál a postprodukce, to vše funkčně spojeno s hudbou/zvukovým doprovodem, na druhé straně přehrávající Braňo Holiček, ve své roli zoufale, ale opravdu zoufale nevěrohodný. A neverbální naznačování uvozovek dvěma prsty každé ruky si tedy myslím, že se v 50.letech - minimálně u nás - nepoužívalo.

Michal David: "Zavolal mi Franta Janeček a pozval mě na konkurz, tak jsem přišel, no a jsme si spolu něco zahráli, zajamovali jsme nějaký blues..." Ha ha ha ... Petr Hannig: " Já jsem srdcař, já to všechno dělám srdcem..." Ha ha ha. "Oni pro mě byli jako moje děti!" No, tomu už se asi nedá ani smát.

Když zrovna nevýská, neposkakuje, netancuje, nezpívá a nepitvoří se, tak je i docela snesitelnej (na obrazovce). To mě překvapilo. Jinak dokument klasicky nulová hodnota, ale neiritovalo mě to, tak co už.

Plejáda toho lepšího i toho nejhoršího, co jste mohli a (v některých případech bohužel) můžete i dnes slyšet (pohříchu i vidět). Výborný díl s velmi trefným komentářem. Ty poslední věty jsou tak pravdivý, že se člověk nevěřícně usmívá - i když trochu hořce.

Překvapuje mě, že tento film vidělo tak málo lidí... Asi trochu zapadlý film, který je ale skutečně fajn a příjemný na odreagování, ať už pro teenagery, jak tady někteří píší, nebo pro dospělé. Viděla jsem ho v období, kdy jsem zkoukla několik pokračování American Pie, a byl to po těch hloupejch nevtipnejch nechuťárnách pro mě balzám na duši. Tím ale nechci říct, že by Noc před zkouškama byla kvalitní jen ve srovnání s těma hrůzama, naopak. Pokud se chcete (inteligentně) odreagovat a pobavit, a k tomu jako bonus si zavzpomínat na 80.léta, jejich hudbu a módu, rozhodně doporučuju.

Ty 4* hlavně z nostalgie.

Mé ne úplně mírné rozčarování ze zařazení Michala Davida coby vhodného materiálu k dotazování ohledně nahrávacích technologií a práce v nahrávacím studiu naštěstí napravila radost ze Standy Chmelíka, který, narozdíl od někoho, s pokorou sobě vlastní, krátce komentuje podobné téma (bohužel má v dokumentu asi tak desetinu prostoru výše jmenovaného). Jinak jsem s dokumentem spokojena, opravdu to, co je nutné a dá se do té hodinky vměstnat, tady snad je.