bubun

Dobrý příklad toho, že méně je někdy více.

Po druhém zhlédnutí lepší, poprvé jsem od toho asi čekala víc. Dabing dost děs(mimo hlavní trojici byli snad všichni nadabovaní tak čtyřma lidma), dost nevěrohodná scéna alternativního jazzového vystoupení, ale je tam pár dobrých, vtipných okamžiků... a samozřejmě Rothova rozšklebená držtička.

Naprosto nechápu většinu hodnocení a komentářů. Ten film je skvělý (a hezky ponurý), akorát ho člověk musí brát trochu s nadsázkou a je fakt, že je to zřejmě pro spoustu lidí při tak vážném tématu obtížné. Ale proč vlastně? Podle mne jde o hlavně to, že se nedokážou přenést přes to, že se prostě některé filmy nedají zařadit, tohle není drama, ani komedie, ani tragikomedie, je to prostě film Věry Chytilové(a i to vlastně je už trochu škatule, že) a je mu jedno, že místy nedrží pohromadě. Já jsem se bavila (Donutil na konci: „Vás jsem asi taky znásilnil!“).

Dominique zahrála skvěle to, co měla (je téměř nesnesitelná), Irons výborný jako obvykle, ne-li ještě víc, stejně ale pro mne zůstává největším umělcem filmu Morricone, ačkoli při prvním zhlédnutí jsem zde hudbu spíš cítila, než vnímala. Ani mi zde nevadí delší stopáž, nenudilo mě to. Nejvíce si cením asi posledních dvaceti minut, když se Irons zeptá "what about me" a nedostane se mu odpovědi, když dá Dolores peníze a přitom se složí, a taky lehce morbidně-humorné scény se zakrváceným klavírem, který hraje sám Edvarda Griega.

Soudružka Hajská vede! A ta skvělá hudba, která při jejím hroucení a bláznění vždycky napoví, že něco není v pořádku.... a výborná píseň prezentovaná Hanzlíkem s textem "náš los nevyhrál, žádnou, žádnou, náš los nevyhrál žádnou z cen".

Film se skvělou kamerou, herci i nehercem, vtipem, atmosférou a hlavně hudbou. Dřív jsem z něj byla možná trochu odvařenější, ale když se dívám ve správný čas, na konci mě to vždycky dostane. Je tam toho přesně tolik, kolik tam toho být má, nic navíc.

Ani náhodou. Tenhle film ani náhodou nevydírá, naopak - jen konstatuje a ukazuje. Po několikátém zhlédnutí jsem si všímala důležitých detailů, např.vdova Šejbalová po odchodu Vančurové z bytu nasype sušenky zpět do krabice, a ta Hapkova cirkusová hudba mi do filmu zapadá líp, než bych čekala. Tenhle film je sice smutný až depresivní, ale nepřijde mi, že by vydíral. Zkusíme-li si představit film s podobnou tématikou v americké produkci - to by teprve bylo vydírání, a jednoznačné.

Všechno v perfektní rovnováze, skvělá hudba, jemný, ale přesný humor – člověk se nepopadá za břicho, o to je ale reálnější, nenucenější, charaktery jsou přesvědčivě zahrané, Giamattimu to prostě musíte věřit (včetně znalostí ohledně vína), a kromě příběhu má také atmosféru. A pro mě speciální význam, možná v tom „smolařství“ sympatického Milese.

Někde jsem tady četla, že je ve filmu příliš hluchých míst. Kde? Můj názor je zcela opačný, myslím, že lepší to být už nemůže, tady sedí každá věta a navíc je to perla. Opilý Abrhám („byli i tací, kteří nechopochopili“), Smoljak fotící s krytem na objektivu, oddávající svačí chleba, zatímco mistr Bílek se snaží chytit správný tón, originál akademického malíře Kouřila, Máňa v kredenci a paní Jechová („to by mi asi dost fadilo, fite?“), soused Klabouch, chladnutí těla („přikrejte ho!“).... Nemyslím si, že by kdy Smoljak natočil lepší film.