Jansen

Nic moc jsem nečekal, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. Příběh sice neohromí originalitou: děj je tuctový, námět stokrát omletý a zápletka od začátku do konce předpovídatelná, ale na druhou stranu ani nenudí a svým způsobem má tu výhradu vtáhnout diváka do děje. Na výsledném kladném dojmu má samozřejmě největší podíl hlavní herecká dvojice, která vlastně už sama o sobě zaručuje kvalitu.

Chladné a mrazivé obrazy Vláčilova středověku, tentokrát spojené jasnou dějovou linkou. Fanatický rytíř asketického křižáckého řádu Armin von Heide dokazuje, kam až může zajít náboženská víra v drsném 13. století. Sugestivní syrový film, který by se dal nazvat z pohledu křižáckého řádu hrdinským eposem za záchranu víry a lidské duše, z pohledu běžného člověka té doby náboženským fanatismem, který zmařil spoustu lidských životů.

Když mi bylo osm, tak jsem byl unešený. V naší malé půjčovně jsem si tehdy pořád dokola půjčoval dva filmy: Beethovena a Sám doma. A co na tom, že to není extra kvalitní umělecké dílo. Tehdy se mi to líbilo moc a občas si vzpomenu i teď.

První film, na kterém jsem byl v kině. Doteď si pamatuji, jak na mě u vchodu nezbylo pexeso s dalmatinama. Ty pejsky z filmu jsem tehdy strašně chtěl, ale žádného jsem nedostal, tak jsem si alespoň pořád dokola pouštěl film. Hodnotím sice z nostalgie, ale proč taky ne, když je to film stejně především pro děti.

Ze začátku pohodově působící road movie postupně přechází k drsnému dramatu, až dospěje k brutálnímu konci. Hilary Swank jako mladík Brandon je prostě k nepoznání. Co ji však identifikuje spolehlivě, je její úžasný herecký talent. Kamera, která si efektivně pohrává se světlem, ať už umělým nebo přirozeným, přesně sedící hudba a Brandonovo mladické nadšení ze světa vytvořilo skvělou, někdy až pohodovou, atmosféru, která je nakonec převálcována krutou realitou. Je pravda, že psychologická hloubka není kdovíjaká a už jsem viděl filmy, které mě citově dostaly víc, ale výše zmíněné znaky dělají z tohoto filmu tak silný zážitek, že přehnaný naturalismus už snad ani není potřeba.

Film, kterej se s nikým a s ničím nesere. Rozpohybovaná kamera, barevné efekty, zběsilý děj a litry krve. A je úplně jedno, že zápletka je poslepovaná a evidentně přitažená za vlasy. Příběh tady totiž převážně zachraňuje efekt a akce. Panoptikum bizardních postav (ruská mafie, zkorumpovaná policie, párek pedofilů, násilnický pasák), které někdo vypustil do nočního města, gangster, hledající svou bouchačku, a malý kluk, který rozhodně nezažije příjemný večer. Bohužel vše trochu zkazil závěr, který jakoby tam někdo přilepil úplně z jiného filmu.

To se nezdá, jak takový nudný večírek s pár známými může nabýt pro hostitele na hodnotě a atraktivnosti. Stačí zabít svého kamaráda, který dorazí nejdřív, a dát ho do truhly. Potom přes tu truhlu přehodit ubrus a můžeme servírovat. A když na oslavu dorazí všichni známí, v čele s nebožtíkovými rodiči a jeho snoubenkou, zábava může začít. Aby to nebylo tak snadné a pocit z dokonalé vraždy, jakožto uměleckého díla, byl co nejsladší, pozveme ještě svérázného intelektuála, jehož myšlenky nás mimochodem k tomuto činu inspirovaly, a celý večer s ním a s ostatními přítomnými na toto mírně nehumanistické téma o vyvolenosti některých jedinců a jejich oprávněnosti spáchat vraždu konverzujeme. Přítomní se pochopitelně po chvíli začínají strachovat o svého nedorazivšího kamaráda (syna, snoubence) a intelektuál začíná něco tušit. To je teprv vzrůšo. Další z nezapomenutelných Hitchcockových kousků. Drzost, s jakou v prvních minutách určí celou zápletku a pak už nás jenom nechává unášet na vlně morbidností, je až skoro neuvěřitelná. Chvíli jsem si dokonce pohrával s kacířskou myšlenkou, že to hlavní dvojici hostitelů projde. Ne ale tak to samozřejmě být nemohlo. Ještě by se někdo nechal inspirovat.

Že to bude patos, to se dalo očekávat, ale ono to navíc bylo ještě strašně nudné. Dvě hodiny tak nabité nudou a patosem jsem snad ještě v životě nezažil. Obětaví newyorkští policisté a hasiči jsou zasypáni ve troskách Světového centra, jejich manželky zatím pláčí doma a utěšují své nádherné děti, obětavý mariňák se vypravuje na záchranou akci do trosek, protože si to žádá jeho křesťanské přesvědčení (všichni dobří Američané přece věří v boha) a nakonec pár vět o americké soudržnosti, morální síle a ochotě pomáhat. Nesmí chybět záběr na děti běžící ke svým zachráněným otcům a u závěrečných titulků si můžeme pobrečet Ne díky, to fakt nemusím. 11. září se stala hrozná katastrofa, a když o tom ještě někdo natočí tak špatný film, je to dvojnásobné utrpení. Zatímco u Letu 93 mě ochromovaly emoce (cítil jsem paralyzující strach, když letadla narazila do Dvojčat, brečel jsem spolu s lidmi telefonujícími z letedla svým rodinám a cítil pocit hrdinství, když pasažéři přemohli teroristy a letadlo padalo k zemi), u World Trade Center jen nuda a zhnusení nad tunami zbytečného patosu.

První film o 11. září, katastrofě, kterou mám ještě v živé paměti, jenž se mi opravdu vryl pod kůži. Obsazení neherců, reálné prostředí, dokumentární ráz, to vše ve vás probudí dojem autenticity. Pocit stísněnosti, strachu z nevyhnutelného a hrdinské skutky pasažérů letadla. Prostě síla, jako bych seděl v letadle a dýchl na mě závan smrti, jako bych byl v řídícím středisku a prožíval pocity bezmocnosti letových dispečerů. Nejreálnější, nejsugestivnější a zatím nejlepší film o 11. září.

Natočit film, odehrávající se pouze v jedné místnosti a v okolí, kam pozorovatel z této místnosti dohlédne, přitom neztratit pozornost diváka a ještě udržet napětí, dokáže jen málo režisérů. Alfred Hitchcock je v tomto jedním z nejlepších.