Jansen

Did you... get hurt playing cricket? ___ No... tennis.

Docela by mě zajímalo, co zde bylo dřív. Jestli příběh o smrtelně nemocném Kosťovi nebo představa kontrastu zasněžené ruské metropole a podzemních prostorů metra? Myslím si, a z filmu to také tak jednoznačně vyplývá, že to bylo to druhé. O co zbytečnější je v Srdci jako bumerang příběh, o to silnější jsou záběry na čerstvě zasněžené moskevské periferie a táhlé, kalným světlem naplněné, podzemní prostory petrohradského metra. Důležitá je zde hloubka záběru, která ale neslouží k tomu, aby něco sdělovala, ale pouze k tomu aby zdůrazňovala působivost zobrazovaného prostoru. Kosťa tímto prostorem pouze bezcílně meandruje a jeho přítomnost propojuje jednotlivé záběry. Vzhledem k tomu, že se Kosťa v podstatě každým okamžikem nachází na prahu smrti, vnucuje se interpretce metra jako symbolu tunelu, kde nevíme, co se nachází na jeho konci, a kontrast tmy a světla je taky více než výmluvný. Ale to bych radši nechal být, nebo si ještě zkazím zážitek. [LFŠ 2012]

Topič působí na první pohled rozporuplným dojmem. Na jednu stranu diváka baví černým humorem, na stranu druhou ho irituje opakujícími se hudebními motivy a hereckými výkony, které se v nejlepším případě dají označit jako panoptikální. Vše je zároveň dotaženo do takové absurdity, že nezbývá než to přijmout jako režisérův záměr. Balabanov ve svém filmu využívá prvků dryáčnické estetiky a absurdního humoru, na kterých staví příběh o petrohradském topiči, Jakutském hrdinovi Sovětského svazu a veteránovi z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, který místní mafii pomáhá „uklízet“ mrtvoly. Balabanova exploatační estetika, která se poprvé objevila v jeho filmu Bratr, bývá označována pojmem „černucha“ a je založena na využívání tabuizovaných témat násilí a erotiky ve značně absurdních kontextech. [LFŠ 2012]

Like Somebody in Love je po Věrné kopii druhý Kiarostamiho film natočený mimo rodný Irán. Na rozdíl od Věrné kopie, která se vyznačovala formální rafinovaností, poslední Kiarostamiho film spíše zaujme postupným rozvíjením subtilního příběhu a bravurně vystavěnou mizanscénou.Jedná se o podobně komorní film jako například Ztraceno v překladu od Sofie Coppoly. Oba filmy navíc spojuje japonské prostředí, které přeje pomalým intimním filmům. [LFŠ 2012]

Vrchol Kiarostamiho tvorby pro děti a jedno z nejpůsobivěji vystavěných mikrodramat vůbec. Kdybych to viděl v osmi, mám trauma doteď. [LFŠ 2012 - host: Abbas Kiarostami]

Dva nula není primárně originální v tom, jak obrací pozornost od sledovaného k divákovi, ale v tom jakým způsobem tak činí. Předem byl stanoven záměr natočit reakce specificky vybraných diváků během fotbalového derby Sparta – Slavia. To by samo o sobě šlo nezávisle na průběhu zápasu natočit fádním způsobem, kdy by si kamera prostě postupně vybírala atraktivní reakce různých protagonistů. Pavel Abrahám však v Dva nula pracuje mnohem rafinovanějším způsobem. Samotný průběh zápasu mu slouží jako odrazová rampa, neboli lépe řečeno systém zvenku stanovených omezení, ve kterých se může pohybovat. Na základě těchto omezení pak staví vlastní strukturu filmu, která překračuje pouhé zachycení diváckých emocí. Je to především tří minutová sekvence, kdy dá Leo Kwueke dva góly, kde samotná forma překonává obsah a film se tak dostává na další rovinu. Může se zdát, že dva rychlé góly byly pro atraktivitu Abrahámova filmu spása, ale naopak to byla ta největší překážka, kterou bylo nutno překonat. Zde mohl film selhat, ale díky rafinovanému využití tří minutových sekvencí, které postupně zachycují reakce všech protagonistů, rohový praporek a později i letenské topoly, využili tvůrci veškerý potenciál, který jim tento vývoj nabídl. Zajímavé a mírně podvratné je především včlenění tří minutového detailního statického záběru na rohový praporek, do kterého se čas od času dostane některý z elementů fotbalové dění a zbytek si můžeme domýšlet pouze podle zvukové stopy. Působí zde napětí neviděného, které nutí ke zvýšené aktivitě čtení jinak fádního záběru. Zcela opačně pak působí záběr na letenské topoly, který má spíše uklidňující efekt, který je žádoucí po dramatu prožitém přímo v ochozech a především u rohového praporku. Kapitolou samou o sobě je výběr hlavních protagonistů a zejména skutečná autenticita jejich chování před kamerami. Abrahám lze vybral to nejlepší, co podle jeho několikaletých zkušeností Letná nabízí. V konečném sestřihu se prý snažil vybrat právě reakce, které byly podle jeho uvážení nejvíce spontánní a eliminovat ty „kamerou vynucené“. Zda se mu to opravdu povedlo je sporné, ale přinejmenším roh pana taxikáře „x“ zcela vládne a jeho obraty mu věřím do poslední repliky (2 :0)) [LFŠ 2012 - hosté: Pavel Abrahám, Tomáš Bojar]

Režisér filmu David Vondráček se předem snaží vymezovat proti tomu, aby bylo na Lásku v hrobě nahlíženo jako na cynický voyeurismus, protože asi sám cítí, že jeho film má k takovémuto chápání hodně blízko. Láska v hrobě by se taky dala označit jako klasická freak show, chápana jako pohled na něco odlišujícího se a zároveň atraktivního. Vondráčkův postup je veskrze pasivní – nesnažil se nějak ovlivňovat hlavní aktéry, pouze se snažil pochopit jejich pohnutky a motivy, což jistě slouží k dokumentární cti filmu. Prostor filmu je plně věnován páru bezdomovců (Jana a Jan), který přebývá na zpustlém strašnickém hřbitově, a sleduje jejich životní osudy. Konečný materiál sestříhaný do finální podoby filmu se nese v lehkém duchu a snaží se vyhýbat závažným otázkám týkajícím se tématiky lidí bez domova. Máme možnost sledovat scény, kde se mísí humor s lehkou dekadencí (Jana se koupe v neckách mezi zarostlými pomníky a Jan si u toho hlasitým chraplákem prozpěvuje „… a ta kráska ze snu procitá…“; Jana představuje obyvatele hrobky, kde s Janem bydlí, přičemž svůj výstup zakončí slovy „… a pak jsme tu my živí.“; Jana se vyměšuje do kbelíku a volá na Jana, ať to jde vynést). I přes tyto scény však film jako celek působí důstojně a rozhodně se nejedná o nějakou prvoplánovou exploataci. Výsledný formát filmu tak připomíná kombinaci freak show a reality show, chápáno bez jakéhokoli pejorativního nádechu, obohacenou o rámec časosběrného dokumentu. [LFŠ 2012 - host: David Vondráček]

Příliš mladá noc je sice v rámci české kinematografie nadprůměrný film, ale pořád si myslím, že bez jeho zhlédnutí lze celkem obstojně žít. V krajním případě by se o něm dokonce dalo říct, že je naprosto zbytečný. Absolvent FAMU Olmo Omerzu sice prokázal snahu vymanit se ze zaběhnutého nicneříkajícího formátu, který český film poslední dobou sužuje, ale svoji invenci nedokázal plně ukočírovat a přetavit do koherentního celku. Jedná se v podstatě o situační komedie odehrávající se v jednom ze sídlištních bytů. Povolná dvacítka (Natálie Řehořová) si do bytu přivede dva starší muže, dále se v bytě ocitají dva dvanáctiletí kluci a jeden policista a absurdní drama může začít. Omerzu rámuje děj v bytě docela působivými celky na sídlištní krajinu, jejichž smysl mi však v nastoleném konceptu a i vzhledem k dění v bytě plně nedochází. Samotná etuda v bytě, jíž dominuje Řehořová, si sice uchovává určitou úroveň, ale v podstatě se v ní nenajde nic, co by utkvělo v paměti. Mohlo by se nabízet přirovnání ke Kieslowkiho Dekalogu – děj se odehrává na sídlišti, lze rozeznávat určitý morální kontext (nesesmilníš?) -, ale ladění Příliš mladé noci mi přijde převážně komediální bez snahy o nějaký závažnější morální přesah. [LFŠ 2012]

Úsloví „tak špatný, až vlastně dobrý“ se nepodařilo naplnit. Ale přiznávám, že zrovna zde je to hodně otázka momentálního mentálního roz(po)ložení. [LFŠ 2012]

V rámci exploatace rozhodně zajímavý příspěvek a nezpochybnitelný kult. Celkově avantgardním pojetím a nekomediálním laděním se film ale vymezuje proti takřka všem svým nástupcům sub-žánru blaxploitation. Psychodelirická hudba a zběsilé střihy vytváří hutnou atmosféru, která vrcholí Sweetbackovým útěkem do pouště. Během této scény, kdy téměř uštvaný hlavní hrdina klopýtá pouští, se jako v ozvěně stále vrací hudební motiv zpívaný gospelem „Využívali tvého otce. Využívali tvoji matku.“[LFŠ 2012]