ORIN

Pulgasari jako monstrum, které vede lidové povstání proti nemilosrdnému vladaři, nicméně posléze svým "majitelům" tzv. i doslova přeroste přes hlavu a pro záchranu lidu se musí jedna z hlavních postav téměř obětovat. Zjevný inspirační zdroj hledali našli v japonské Godzille, přičemž Pulgasari lze vnímat jako metaforu boje proti útlaku, kdy hrdina vzejde z lidu a ostatní ho bezmyšlenkovitě následují.

Typický produkt pro komunistické (severokorejské) prostředí, kdy jedinec z lidu "dostane" v rámci mnoholetého výcviku do vínku téměř nadpřirozené schopnosti a jako levicový Robin Hood se vydává bohatým brát a chudým dávat. Když se odhlédne od ideologického konceptu, tak tu máme vcelku vydařený akčně dobrodružný film s propracovanou choreografií soubojů. Podobně jako v čínském Úderu otevřenou dlaní i zde je zajímavé sledovat psychologický vývoj některých postav, např. proměnu jednoho z banditů.

Čínský film zaměřující se na tematiku kung-fu, z něhož pravděpodobně vycházejí některé pozdější americké béčkové filmy s podobným námětem. Z filmu je čitelné ideologické zaměření, kdy kočovník Tung-Fang Sü postupně stoupá na třídním žebříčku až nakonec jako vedoucí Šenčouské kung-fu školy vystoupí proti utlačovateli. Zajímavou psychologickou proměnou prochází v rámci celého filmu postava vedoucího školy He DaHaie, kdy nejdříve zásadním způsobem vyhrocuje konflikt mezi školou Tung-Fang Sü, aby v druhé polovině filmu po útoku vedeném na něho samotného svoje stanovisko přehodnotil a nabídl Tung-Fang Sü dočasné vedení školy.

Kar-wai Wong jako Mistr obrazu, nevyřčených slov a odvrácených pohledů. Příběh dvou, nesmírně rezervovaných lidí, jejichž protějšky jsou téměř celou dobu nepřítomny (prý na obchodních/pracovních cestách), přičemž později vyjde najevo, že jsou milenci. Hlavní postavy se ve filmu neustále míjejí, distingovaně spolu prohodí několik slov, aby poté pokračovali tam, kam měli původně namířeno. Takto v podstatě probíhá i jejich romance, přičemž oba pravděpodobně vědí, že k milostnému naplnění jejich vztahu nemůže nikdy dojít.

Totální filmovou poémou natočenou na téměř opuštěném soustroví v jihozápadním Japonsku se Šindóovi podařilo velmi věrohodně zachytit život lidí, kteří "jako mravenci bojují proti silám přírody". Nelítostné okolní podmínky nedávají rodině jinou možnost, než neustále dovážet pitnou vodu z pevniny. Film tak zachycuje nikdy nekončící cyklické úkony, které nepřeruší ani tragická událost (smrt syna), jež rodinu postihne. Dialogů oproštěný film pracuje s hypnoticky přesně se pohybující kamerou, která divákovi důsledně zprostředkovává obrazy každodennosti jednotlivých postav. Film je zbaven v podstatě jakékoli dramatické výstavby. Když už tu nějaký náznak zaznamenáme (úmrtí v rodině a následné truchlení matky), tak je víceméně ihned (otcem) utnut a jako diváci jsme opět jen svědky pokračující každodennosti. Ostrov je tou pravou filmovou esencí, kdy je přímo odkazováno k životu a jeho podstatě.

Dvě věci, kterými film diváka na první pohled zcela pohltí - realistické zobrazení (uměle vytvořeného) střetu mezi komunistickou Severní a demokratickou Jižní Koreou a formální kvality samotného filmu, především jeho narativní struktury (rekonstrukce incidentu formou vzpomínek/flashbacků jednotlivých postav, částečná podobnost s Kurosawovým Rašomonem). Při sledování si divák nejednou uvědomí závažnost celého konfliktu, ale i jeho absurdnost, která ale ihned poté přerůstá v otevřenou nenávist mezi oběma stranami.

Z interpretačního hlediska velice složitý film, který při obrazové komplikovanosti a množství významů dokáže rozkódovat jen málokdo. Vizuálně nesmirně silný, nebývalý a jedinečný (nicméně až příliš krutý a násilnický) filmový zážitek. Přiznávám, poprvé jsem to úpně nepobral.

Film vypráví o životu jihokorejskýách obyvatel kdesi na venkově. Jak je to u Kim Ki-duka obvyklé, i zde jsou charaktery postav nějakým způsobem pokřivené/postižené, ať už fyzicky nebo psychicky. Adresát neznámý tuhle skutečnost však přivádí do zcela extrémní polohy, nicméně ji samotnou v mnohém determinuje přítomnost amerických vojsk. Způsob života, zvyky a prezentované prostředí určitou formou koresponduje s jiným, dnes již klasickým japonským dílem Balada o Narajamě, kdy se v některých případech postavy nechovají racionálně, ale pouze na základě svých pudů. I díky tomuto zůstává Adresát neznámý prozatím nejvíce tísnivým až skličujícím filmem Kim Ki-duka.

Hodně zvláštní a z mého pohledu nejrozporuplnější Kim Ki-duk, kterého jsem zatím viděl. Hranice mezi láskou a nenávistí je tu zobrazena opravdu grandiózně, to se týká i prostředí, ve kterém se film odehrává. Co už se mi přinejmenším zdá trochu přitažené za vlasy, jsou motivace některých postav, zejména té hlavní, i když chápu její handicap. Celkově jde ale o nadprůměrný vizuálně opojný počin, který opět Kim Ki-duk nechává trochu zahalený v mlze.

Film lze interpretovat zcela jistě i více způsoby, nicméně jeden je naprosto evidentní. Jak již z názvu filmu (Jaro, léto, podzim, zima... a jaro) vyplývá, nejde o to, že něco má začátek a svůj konec, ale o cyklus, který se neustále opakuje. Cyklické plynutí času zde hraje velkou roli oproti postavám, které přicházejí, odcházejí, aby se transformovaly do jiné podoby a znovu se vrátily. Příběh filmu je prezentován nikoli meditativním nebo lyrickým způsobem, nicméně i tak je možné vyčíst několik okamžiků, kdy film inklinuje ke čtení ve spirituálnímu modu.