ORIN

Hodně specifická animace a vlastně celý film, jehož anarchistické ražení vystihuje subkulturu a celkovou atmosféru chudiňských čtvrtí velkých francouzských měst plných nezaměstnanosti, zločinu a násilí lépe než kdejaký francouzský rádoby realistický film. Stejně jako se to mísí a vyvíjí v těchto předměstích, často velmi živelně, mísí se a vyvíjí i docela komplikovaný příběh Frajerů, který se propojí v dost šíleném finále. Možné zvýšení na 4*.

Trochu dospělejší a extrémičtější verze Mikulášových patálií. Animací někde mezi Asterixem, Lucky Lukem, Mumínky a Simpsonovými. Je tu sice pár dobře vypointovaných vtípků, ale nic zásadního. Neurazí a ani nenadchne - kultovní charakter jako některé zmíněné animované kusy to rozhodně nemá.

Teruo Išii se v pozdní fázi režisérské dráhy přesunul ve svých filmech do současnosti. Během let 1975 a 1976 vznikla čtyřdílná bósózoku série Detonation! (Bakuhacu!) o mladých delikventech, kteří svůj testosteron vybíjeli na (obvykle ne zcela) nadupaných jednostopých strojích. Tzv. bósózoku není vlastně nic jiného než motorkářský gang, doslovným překladem bychom došli zhruba ke spojení zběsilý nebo násilný kmen. Jde o japonskou subkulturu, jejíž počátek lze datovat do počátku druhé poloviny 20. století, přičemž pravý boom přišel o několik desetiletí později. Členy takových gangů bývá obvykle rebelující postpubertální omladina. Často impulsivní, anarchističtí příslušníci se postupem času zklidní, vyzrají a v mnoha případech se stanou členy jakuzy. (Právě Bósózoku gangy lze dlouhodobě považovat jako největší základnu budoucích členů japonské mafie.) [==] Filmy s námětem motorkářů byly sice v 70. letech v japonském filmu oblíbené (např. mnohadílné série Delinquent Boss a Delinquent Girl Boss), nicméně z Detonation! série je cítit jistá vyčpělost, která šla ruku v ruce s Išiiho postupným ústupem ze slávy (od 1980 roku pracoval zejména pro televizi a k filmu se vrátil až začátkem devadesátých let). V případě druhé části Violent Games (Išii režíroval tři ze čtyř dílů) jde o banální soupeření dvou znepřátelených gangů (říkejme jim Červení a Černí) a zapovězenou lásku na způsob nejznámějšího Shakespearova dramatu v nezvykle uhlazeném (rozuměj málo nahoty, sexu a násilí) Išiiho hávu. K už tak podprůměrné podívané si připočtěte ojediněle otřesný audiovizuální zážitek způsobený extrémně nekvalitním VHS ripem.

Rok po natočení posledního dílu veleúspěšné Red Peony Gambler série se studio Toéi snažilo navázat filmy Modern Woman Gambler a The Red Silk Gambler. Oba skončily neúspěšně a v Toéi se rozhodli dát tomuto konceptu poslední šanci. Tak v roce 1973 vznikl Sex and Fury, jenž byl následován téhož roku pokračováním Female Yakuza Tale. Dalšího dílu se ale série již nedočkala. Jako obvykle je poměrně obtížné odhadovat důvod vzhledem k tomu, že bližší informace o kontextu nejsou snadno dohledatelné. Jasné je v každém případě to, že druhá část je oproti první (narativně kompaktní) velmi bizarní až groteskní, inkoherentní, zároveň ale nebývale zábavná, silná v jednotlivostech a stylově vytříbená s několika naprosto ikonickými sekvencemi. Išii stvořil dílo svým způsobem podobné Suzukimu Branded to Kill. Dílo, které tehdejší publikum nijak zvlášť neoslovilo, ale později inspirovalo mnohé tvůrce. Více o filmu k přečtení zde: http://www.weirdwildrealm.com/f-sexandfury.html a http://www.eyeforfilm.co.uk/review/female-yakuza-tale-film-review-by-anton-bitel

Po osmidílné jakuzácké sérii Hibotan bakuto (Red Peony Gambler), která proslavila Džunkó Fudži, šéfové studia Toéi přemýšleli, jak dál využít potenciálu nezdolné ženské hrdinky v nelítostném světě jakuzy. Přišli s filmem Hidžirimen bakuto (The Red Silk Gambler), kterému se ale i přes jeho nesporné kvality nepodařilo komerčně prorazit a úspěch přetavit v úspěšnou filmovou sérii. Co způsobilo takový nezdar a proč film upadl v zapomnění, je z dnešního pohledu velmi obtížné odhadovat. Možná podobný název ci námět v porovnání s již zmíněnou sérií. Na druhou stranu podobnými žánrovými kusy byl japonský filmový trh plně nasycen. K dobru hovoří i herecké obsazení, kde tvůrci sázeli na kombinaci neokoukaných tváří (Eiko Nakamura) s těmi známějšími (Bunta Sugawara a Reiko Ike). Nutno připočíst tentokrát výraznou vizuální a barevnou stylizaci s mnohými zajímavými obrazovými kompozicemi, jejichž struktura dostává v některých momentech silně dekorativní charakter.

70. léta byla pro japonský film hodně výbušným a rozmanitým obdobím. Během jednoho desetiletí prošly dominantním postavením filmy plné expresivních barev a různých žánrů - od ninkjó a džidaigeki eiga, přes různé duchařské příběhy a ero-guro filmy až k džicuroku, pinku eiga a pinky violence. Nadmíru populární pak v tomto desetiletí byly exploatační fláky (často různá jakuza eiga), kde se v titulní úloze objevovaly ženské postavy. Tradiční oblečení bylo vystřídáno za poněkud "volnější", často postrádající vrchní část oděvu. Svých několik let slávy v těchto filmech zažilo velké množství hereček jako Meiko Kaidži, Reiko Ike, Miki Sugimoto, Džunkó Fudži, Džunkó Mijazono, Jumiko Nogawa, Reiko Ošida a mnohé další. Paradoxní je, že tytéž herečky rovněž ztvárnily bezpočet rolí manželek, přítelkyň či dívek lehkých mravů ve filmech, kde dominantní úlohu zastávali muži. [==] The Blind Woman's Curse je vlastně taková raná všehochuť. Kombinuje typický jakuzácký příběh pomsty s lehce hororovou tematikou a zobrazené násilí s jistou groteskností. Je škoda, že úvodní motiv kletby je využit jen minimálně a vyprávění na něj odkazuje jen v několika málo momentech včetně finále. Málokdo přitom ví, že The Blind Woman's Curse není samostatný film, ale závěrečnou částí volné trilogie zvané Nobori rjú neboli Rising Dragon. Celá trilogie vznikla ve studiu Nikkacu, přičemž první (Rising Dragon's Iron Flesh) a třetí díl režíroval Teruo Išii, u druhého (Rising Dragon's Soft Flesh Exposed) kvůli vysokému vytížení spojeného především z prací u studia Toéi předal režisérské křeslo debutujícímu Masami Kuzuovi, který asistoval Seidžunu Suzukimu u filmů mezi léty 1963 a 1967, a na place se objevoval pouze příležitostně jako supervizor. Co se týká hlavní ženské role, tu v prvních dvou dílech obsadila Hiroko Ogi. Ve třetím se hlavní ženské postavy (s jiným jménem) zhostila Meiko Kaidži, pro níž to byla jedna z prvních velkých herecký příležitostí. Více o filmu k přečtení zde: http://www.midnighteye.com/reviews/the-blind-womans-curse/

V pořadí sedmý, předposlední díl Išiiho volné ero-guro série. Většina z jednotlivých dílů byla koncipována jako povídkové filmy o třech příbězích, z nichž každý různým způsobem prezentoval techniky trestu, mučení a sexuálního násilí. Šlo povětšinou o extrémní gore, kde (softcore) sex a násilí hrály natolik dominantní roli, že odkazovaly samy na sebe, přičemž zintezivňovaly umělecký rozsah právě prezentovaného. Zcela konvenční, v mnoha případech nepodstatné a někdy i poměrně překombinované vyprávění tím ustoupilo do pozadí a divák se soustředil výhradně na výše zmíněné. [==] Yakuza's Law do Išiiho ero-guro série stále můžeme zařadit, je zde ale znatelný posun. Tvůrce upouští od sexuální tematiky a ve trojlístku příběhů (každý z odlišné doby - 1. období Edo, 2. Meidži - někdy uváděno z období Taišó, 3. období Šówa, resp. šlo o tehdejší současnost) zkoumá pravidla jakuzy a následné tresty při jejich porušení. Išii si počíná nicméně nadmíru profesorsky a příběhy vyznívají příliš tradičně. Jako jednoznačně nejlepší část filmu tak zůstává úvodní titulková sekvence, která je pojata jako procházka historií japonského mučení, resp. různými metodami napříč dobou. Více o filmu k přečtení zde: http://www.midnighteye.com/reviews/the-yakuzas-law-lynching/

Ona ta legenda a celá mytologie je slušně postavená, na začátku přehledně odvyprávěná včetně načrtnutí jednotlivých charakterů a hlavních i dílčích zápletek. Nicméně s tím vším, co film na začátku odprezentuje, se v dalším dění pracuje dost ležérně. Hlavně v rámci zákonitostí jednotlivých překrývajících se světů. Jednou někdo zmrzne, podruhé ne. Jiný se zase ochladí, podruhé ne. Jeden do druhého světa "nemůže", druhému to nevadí, jednou se jeden druhého dotknout nemůže, podruhé ano, přičemž film to ani ono nikterak nevysvětluje. Bohužel touto četnou zmateností je Mune - Strážce měsíce srážen mezi průměrné anímáky a to zamrzí, protože jinak jde o ambiciózní a zábavný kus.

Kdyby šlo Dům kouzel alespoň vzdáleně k něčemu přirovnat, tak asi k Toy Story (hlavně třetímu dílu) a V tom domě straší! Je třeba zmínit, že na animovaný film poměrně nezvykle, ale systematicky využívá hlediskový záběr. Škoda, že u toho veškeré ozvláštnění končí. Zbytek je už jen veskrze průměrným, ačkoli neurážejícím vyprávěním o opuštěném kocourovi, který našel nový domov.

Antonioni meets Bresson meets Haneke meets Monty Python.