Malarkey

Polsko opět vystrkuje růžky směrem k evropské kvalitě a představuje pětidílnou minisérii, která vyniká atmosférou 80. let, standardně kvalitními hereckými výkony, kde dvěma vyšetřovatelům musíte fandit, byť na nich není nic vysloveně seversky zvláštního a k tomu se kocháte vraždou, která je protkaná politikou a ta dále otvírá neprobádanou minulost tamních polských pohlavárů. Za mě skvělý zážitek.

Šarlatán naprosto perfektně splňuje označení nejočekávanějšího letošního tuzemského počinu. Navíc s jistotou kvality, kterou Agnieszce Holland nelze upřít. Jen kdyby film víc otázek nepokládal, než nezodpovídal. Po shlédnutí jsem měl co dělat, abych se v životě Jana Mikoláška vůbec vyznal. Přesto je mi jasné, že jestli se o něm něco dá říct, tak především to, že jeho osobnost byla silně rozporuplná. Proč ale Agnieszka dává na odiv momenty bezdůvodného násilí v některých scénách to mi hlava nebere. Jedna scéna mi doslova hnula žlučí a hrozně by mě zajímalo, na základě čeho ji do filmu vpravili. V podstatě nic nevysvětluje, jen vytváří dojem na postavu, které chcete fandit pro to co dělá, ale zároveň jí nemůžete fandit za to, jak se chová. Alespoň tu ale dává na rovinu Gestapo s komunisty a ukazuje, jaké svinstvo to v obou případech bylo. Je ale fajn, že se podobné historické filmy u nás stále točí, současným komunistům bych podobné filmy pouštěl do zemdlení, aby viděli, jak tuhle zemi zničili. Filmařsky je Šarlatán přesto jedinečný zážitek. Herecky taktéž nemá chybu. Každý z herců tu má své místo a nelze jim prakticky vůbec nic vytknout. Samozřejmě, Ivan Trojan je absolutní špice, byť záměrně trošku bez emocí, jeho syn je také předzvěst dobrého pro český film. Musím se ale přiznat, že nejvíce jsem si užil paní Jaroslavu Pokornou. To byla nádherná role, za poslední dobu jedna z těch nejkrásnějších, co jsem v českých filmech viděl. Šarlatán je ale v celkovém kontextu film evropského formátu a i když v něm nacházím mnoho námětu k diskuzi, musím říct, že jsem si ho neskutečně učil.

To se tak stane, že na České televizi potkáte film ze staré školy a on Vás nadchne svým humorem, který jak kdyby vypadl z oka Buda Spencera a Terence Hilla, ale přitom s nimi nemá vůbec nic společného. Navíc si myslíte, že Vás podobný žánr z dané doby nedokáže překvapit a najednou se dvě hodiny kocháte a užíváte si příběh, o kterém jste ani neslyšeli a přitom se těšíte z každé další scény. Dlouho se mi to nestalo a Podporujte svého šerifa! mě přesvědčil v tom, že filmařské řemeslo má stále čím překvapovat.

Vlastně ani nevím, co bych o Bloodshot řekl. Vin Diesel má evidentně snahu natočit něco nového, asi aby se mu jeho série rozšířily zase o něco nového. A vlastně je to stejný jako s Riddickem. V tomto případě sice komiksový základ, fakticky ale těžká nuda, která je občas vypěněná akcí, která pohybově vypadá dobře, ale sestříhaně nevidíte vůbec nic.

Skvělá britská minisérie, ze které je cítit přesně to, co se mi na Britech tak líbí – neotřelý, originální životní příběh, ze kterého je cítit ale jistá všednost a parádní nevtíravý smysl pro humor. Navíc Britové mají dar ukázat životní příběhy naivní formou jak kdyby kocour Mikeš ke štěstí přišel. To je prostě jejich a když se to povede, tak je na to radost koukat. Navíc Kvíz ve třech dílech vypráví nejenom příběh jednoho milionáře, ale svým námětem zasahuje i do zákulisí i u nás velice oblíbeného soutěžního pořadu, která byla, pro mě, hodně zajímavá. Celkově musím říct, že ač tři díly, tak nebyl moment, kdy bych se nudil. Naopak jsem se dozvěděl plno věcí a k tomu se i pobavil. Takže proč něčemu podobnému nedát pět hvězd?

Nepochopím, proč se slovenské filmy u nás dabují. Pokaždé to filmu ubere na uvěřitelnosti. Na druhou stranu – Jak jsme hráli čáru je skvělý už z podstaty. Dlouho jsem se nesetkal s tuzemským (popřípadě slovenským filmem), který by vážná témata (zde období komunismu) byla vyprávěna neotřelou formou v očích dítěte. Juraj Nvota našel díru na trhu a udělal to zatraceně dobře. Atmosféra byla skvělá, všechno to bylo krásně upřímné, lidské, byla radost na podobný film koukat a musím říct, že jsem si ho díky tomu moc užil. Skrytá perla v československé kinematografii, která si zaslouží lepší hodnocení než to, jaké tady aktuálně má.

Ze začátku jsem myslel, jestli jsem si to nesplet a nekoukám na první díl tohoto rádoby rebootu, který bych údajně dle tvůrců nazývat rebootem ani neměl. Podle mě je to standardní Hollywood ždímačka něčeho, co už fungovalo a je vlastně jedno, jestli je to remake nebo reboot. Nicméně co se upřít nedá, tak skvadra herců. Ti se tu opět vyřádili na jedničku. Škoda ale, že nejvíc jsem se zasmál u české verze u překladatelského vtípku s Babišem. Jinak je to takové normální. Neurazí Vás to, akcí je to hodně dětské, a vlastně je to docela v pohodě. Že by to ale mělo trhat rekordy a být nezapomenutelným blockbusterem, tak by to muselo být úplně o něčem jiném a s jinými dialogy, na které nebudete chtít zapomenout. Ale to Hollywood v posledních letech asi už zapomněl, jak udělat…

Jestli se tu Netflixu něco povedlo, tak výběr herců. Jamie Foxx a Joseph Gordon-Levitt mi docela chyběli a i když je Projekt Power docela blbost, na ně se koukat vlastně i dalo. Navíc u akce jsem se fakt nenudil, ale kdybych si o námětu nemyslel něco o prasečích prdelí, klidně bych si je dokázal představit v něčem inteligentnějším. Ale na to si asi budu muset ještě chvíli počkat.

Jak už tu bylo zmíněno. Lotyšské Po strništi bos jak vyšité. Film totiž nabízí krásně kouzelnou atmosféru Rigy 30. let, neméně nádherný venkov, kupu názorů a pravd, náhled do těžkých životů lidí, kteří ještě netušili, že přijde válka, hromadu pozitivních momentů stavu dětské mysli, která je tu vykreslena na jedničku a hlavně kvalitní filmařinu, která se Lotyšům nedá upřít. Mně se Bille líbila a jsem moc rád, že jsem film mohl díky Cinemaxu vidět a podívat se tak na život básnířky, která to dosáhla až na nominaci na Nobelovu cenu.

To ten Ed Helms neviděl, v čem hraje? Vždyť se tomu nedá ani smát. Navíc Demi Moore tady byla fakt odporná…