Malarkey

Mé bláhové srdce jsem si ze zajímavosti pustil kvůli kombinaci dramatu a jazzové hudby. Jaké ale bylo pro mě překvapení, když jsem zjistil, že tento film je jeden z těch filmů, na které čtvrt hodiny koukám a nerozumím mu ani slovo. Vyprávěcí postupy jsou pro mě nepochopitelné a neuchopitelné. Vyšetřovatel se tu plahočí jak v drogovém opojení, do toho hrají hypnotické tóny jazzové hudby a celé to má takový ten nádech přicházejícího deliria tremens, o kterém filmoví odborníci dokáži mluvit hodiny, ale já na něm vůbec nic nevidím.

Útoku z hlubin se vlastně nedá nic vytknout. Překlad filmu od českého distributora ve mně nejdříve evokovalo, že by se mělo jednat o remake dvacet let starého akčňáku s mega žralokem, abych pak film zapnul a byl mile překvapen, že tenhle útok z hlubin zařídí spíše ponorka. Škoda, že současné akčňáky z Hollywoodu málokdy mají takovou duši, jako tomu bylo v osmdesátých a devadesátých letech. Akce je hodně, herci jsou ok, ale něco tomu prostě chybí. Nejlepší momenty pro mě byly, když se na scéně objevil Michael Niqvist jako ruský kapitán Andropov. Ten tomu dodal osobité kouzlo, kterým samotný film nepatrně povýšil. Je mi líto, že už není mezi námi.

Jsem rád, že Terry Gilliam svůj opus dei konečně natočil. Jsem i rád, že jsem ho viděl. No a to je asi tak všechno, co bych k tomu asi chtěl říct. Žádný zázrak to prostě není. Co bych od Terryho taky vlastně měl čekat jiného, než filmový úlet. Abych ale nebyl jenom negativní, tak musím říct, že Adam Driver do své role docela dobře zaplul. Hrozně se mi líbila ta jeho postava, která je takovou nepřímou paralelou k samotnému režisérovi. Také i prostředí nemělo chybu. Španělsko má svoje kouzlo, o tom netřeba dlouze spekulovat. Filmařské řemeslo tu opět ukázalo, zač je toho loket, ale po příběhové stránce tu je více fantazie, než reality. Ale když nad tím po shlédnutí přemýšlím, tak co je vlastně ta realita? Vždyť to nevěděl ani Don Quijot.

Čekání na tuto sérii bylo zatím nejdelší a tak byla očekávání logicky největší. A vyplatilo se. Třetí série je nářez. Osm bombastických dílů, které opět těží ze všeho, čím se tato série proslavila. Osmdesátková atmosféra tu dostává hlavní slovo tak do půlky seriálu, než se specifikuje příběh a ve druhé půli se rozjíždí výrazná příběhová linka. Bylo super opět vidět partičku kolem El, i když stárnou jako my všichni. Navíc se mi líbilo i to, jak jsem si během této série udělal vztah k postavám, ke kterým bych to předtím ani neřekl. Až mi ke konci bylo sakra smutno. A jelikož těch emocí bylo víc než dost, můžu s klidným svědomím říct, že třetí série Stranger Things je zatím to nejlepší, co jsem z letošních seriálů viděl a co ve mně zanechalo vzpomínku. Už aby bylo pokračování!

Konečně si Marvel se svým univerzem udělal výlet i za matičku zem, která si až dosud myslela, že je věčná a jedinečná. On ale i ten evropský trh je docela zajímavý a tak je moc fajn, že si jedno z míst na natáčení zvolili i Prahu a Liberec. Se Spider-Manem to mám tak, že jsem na první filmové trilogii vyrůstal, pak druhá s Andrewem kolem mě jenom prošla a teď Tom Holland si opět získal moji pozornost. Zvládl to už minulým dílem a tak jsem měl o důvod víc se na tento díl těšit. A zadařilo se. Legrace požehnaně, nostalgických momentů adekvátně, pohledy na pomlácený Staromák (potažmo liberecké náměstí) sakra zábavné. Celé to má takový young adult nádech, který k novému Spider-Manovi prostě sedí a vhodně zaplňuje díru i v samotném současném konceptu Marvelu.

Zajímalo by mě, kde může nastat problém, když námět máte hodně slušný, herecky si máte z čeho vybírat a zároveň jste režisér jednoho z Harry Potterů, takže i dobrodružnou fantastickou atmosféru dokážete do filmu vmáčknout. Tady totiž nic nestálo za řeč. Původní objevení filmu ve mně vyvolalo nadšení, jak je možné, že jej neznám, ale po půl hodině mi bylo všechno jasné. Klučík tu je na pár facek, Helena je pořád stejná, všechno je tu tak divně ponurý, jak kdyby ten film ani nechtěl, aby si ho divák oblíbil. Buď s ním musíte být hodně trpělivý a nebo to prostě vzdáte.

Solidní nelogický blázinec těžící z oslavy videokazety a osmdesátkový výplod šíleného režiséra. Tak nějak bych popsal jednou větou film Videodrome. James Woods tu svoji divno postavičku hrál s takovou vervou, že pokaždé, kdy vykulil na plátno ty svoje oči, tak to ve mně evokovalo nepříčetný strach a každá vyhřezlá vnitřnost nekonečný hnus. Solidní hororová hříčka v duchu Věci od Carpentera, která, podle mě, dosahuje podobných kvalit.

Nechce se mi věřit, že už uběhlo tolik let od doby, kdy v Hollywoodu zažívali finanční krizi a tak po několika dílech zařízli i Big Bang Theory, který měl už tenkrát potenciál jako blázen, aby nakonec natáčení obnovili a skončili u dvanácti sérií. Dvanácti sérií, ve kterých, samosebou, byly lepší, ale i horší díly. Nicméně dvanáctá série měla úroveň více než slušnou. Pořád se něco dělo, postavy byly pořád stejně ztřeštěné a i ty nové byly moc fajn. Závěr se tvůrcům vysloveně povedl se vší parádou. Klobouk dolů. Mám tak opět po Přátelích na co, se smutnou nostalgií, vzpomínat.

Maďaři si natočili takové milé a osobité memento doby, kdy své zemi nevládli oni, ale Sovětský svaz. Natočili ho poměrně obstojně, ale nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že nakolik je tahle komedie bláznivá, tak že se vlastně v některých delších pasážích vlastně ani nijak zvlášť nesměju. Přitom sovětský vesmírný program tu dostal brutálně na frak a stejně tak to tady několikrát schytal samotnej Břežněv. A dobře jim tak.

Solidní americká nezávislárna z prostředí vyprahlé Arizony plné klasických amerických rednecků. na kterých není nic moc dobrýho. Škoda, že Katie si svůj život rozjela tak, jak rozjela, protože v jejím případě, co zasela, to sklízí. Nicméně dobře natočeno a závěr mě zaujal natolik, že čtyři hvězdy si tento kousek zaslouží naprosto oprávněně.