Malarkey

Nebejt Evičky Greenů, byl by tenhle film sotva třetinovej. Ona do téhle daleko komiksovější adaptace, na rozdíl od první třístovky, dodala neuvěřitelný šarm. A také se to všechno vlastně odvíjí od toho, jak často se na plátně zrovna ona objevuje. Každopádně komiksovější nádech mi tenhle film trošku znechutil. První třístovka vypadala hodně stylově a hodně syrově. Tenhle díl bych spíš přirovnal k Sincity. Všechno je tady záměrně umělý a rádoby cool. Neříkám, že mě Vzestup říše urazil. To určitě ne. Jen má v podstatě jedno jediné eso v rukávu a tím je právě Eva Green. Všechno ostatní je absolutně pomíjivý.

Moc zajímavě natočený ruský historický film, který ale až moc dbá na to, aby nám co nejlépe ukázal vlaky. Režisér je asi trošku úchyláček na vlaky. Čekal jsem to třeba trošku akčnější, ale akci přehlušilo nekonečné množství všelijakých záběrů na vlaky uklizené, špinavé, mokré, suché, rozpálené nebo zasněžené.

Film přesně takový, jak jen od hororu natočeného dokumentárním způsobem, můžete čekat. V té nejlepší možné kvalitě a s tím plusem, že to natočil Petr Jákl, který mě tímhle dlouholetým projektem úplně sejmul. A pak, že to v těch našich končinách nejde...

50. KVIFF - Jak jsem dosud festivalem víceméně nepolíben, předpokládal jsem, že hlavní soutěžní okénko bude plné jen těch nejlepších očekávání. Tak jsem to taky vnímal a tak jsem to nejspíš vnímat neměl. Babai se nicméně tvářil jako hodně zajímavý film, který vypráví příběh imigrantů...pro tentokrát z Makedonie. Početná delegace sympaticky se tvářící mě nadchla a tak jsem se na film těšil ještě o to víc. No a nebejt druhé půlky filmu, asi bych se po chvíli uvedl do stavu limbu, jako i pár lidí kolem mě, co jsem tak pozoroval. První půle totiž byla děsně nepřehledná a vyprávěla se samozřejmostí určitá pravidla uprostřed makedonského městečka, které jsem ne úplně chápal. Druhá půlka už mi ale byla daleko jasnější. O to jasnější, že jsem se v průběhu filmu setkal s jedním vcelku velkým lůzrem a to na sympatičnosti filmu také moc nepřidalo. Nebylo totiž komu fandit a malej desetiletej Nori celý ten svůj život trpěl spíš ze zoufalosti, což se utvrdilo i v samotném závěru, který mi vůbec nic neřekl. Škoda.

50. KVIFF - Zaručeně nejlepší film, který jsem na celém filmovém festivalu viděl. Mediterranea se snaží opravdu hodně objektivně vyprávět aktuálně sakra zajímavé téma uprchlíků, kteří z rodné Afriky utíkají za lepším do Evropy. Odvypráví nám to z pohledu dvou postav, čímž podpoří onu objektivnost. První - Ayiva - se snaží fungovat a dělat všecko pro to, aby se přiblížil lepšímu světu. Abas - jeho přítel - se pro změnu utápí v nekonečné depresi z nepochopení, pro něj, jiného světa. Ten je tam ale v podstatě jako doplněk. Příběh si ve filmu vybojoval hlavně Ayiva a o něm tento film vlastně i je. A nejlepší na tom všem je, že celý ten jeho příběh vypráví od počátku, až do samotného konce. Od cesty z Afriky až po příjezd do Itálie. A podstatný kus v Itálii. Pakliže někdo přejde místy dokumentárně mířenou kameru (především ve vypjatých scénách), tak musí být maximálně spokojen. Nepopírám, že pátou hvězdičku jsem dal i za to, jak režisér po promítání zakončil tento příběh s tím, že je na základě reálného příběhu jednoho imigranta, o kterém se také chvíli rozpovídal.

50. KVIFF - Už jsem si párkrát potvrdil, že Rumunsko má neuvěřitelný cit natáčet ten nejobyčejnější námět tou nejvíce zajímavou a nejvíce lidskou formou, jak to snad jenom jde. O patro níž je o rodině, u které budete mít přesně ten pocit, jako kdybyste byli jejich sousedy v nějaké dvoupatrové bytovce. Znáte je, protože jsou Vašimi sousedy a oni znají Vás z úplně stejného důvodu. Všichni jsou naprosto normální, obyčejní, lidští a jedineční, ale zároveň řeší nějaké ty svoje problémy, jako každý z nás. No a do toho jejich zažitého stereotypu jim náhle skočí nečekaná událost, jak se občas tak stává každému z nás. Škoda jen, že závěr se tak strašně rychle utne. Tenhle příběh ze života tohoto souseda bych si přál mít uzavřený...Zde mi ale do konce života zůstane nezodpovězená otázka.

50. KVIFF - První film na filmovém festivalu, který jsem viděl. To už samo o sobě znamená hodně a především asi to, že na něj nikdy nezapomenu. Za to ale nemůže jenom samotný fakt prvního viděného filmu na festivalu, jako spíš samotný příběh, který mě během okamžiku vhodil do nějakého nejistého meziprostředí toho nejhoršího panelákova, kterého byste si v "civilizovaném" světě snad jenom dokázali na zlomek vteřiny představit. No a v tomto prostředí má hlavní roli Vincent Cassel, který byl naprosto skvělej, ale opět předvedl roli, která nikomu za žádných okolností nemůže být sympatická. Tudíž jeho klasika a já opět marně budu čekat dál, jestli se někdy vůbec dočkám. Partyzán nicméně otevřel hodně zajímavé téma a uzavřel ho přesně v tu chvíli, kdy jsem se nad tím vším začal zamýšlet. Výborný film, ale na mě možná až moc depresivní. I když...jak se to vezme.

Taková těžká kombinace legrace s vážnou atmosférou. Hlavní hrdina třeba vypadá, jak kdyby z oka vypadl vůdcovi současné neonacistické strany v Bundesrepublice na západ od nás. Akorát ještě k tomu s faktem, že toho moc nenamluví a když už něco řekne, tak to má hrát především na naše city, aby v nás vyvolal nějaké emoce. Sem tam jsem se nasmál, ale hlavní postava je natolik osobitá, že si ji buď oblíbíte a nebo ho nepozorovaně přejdete.

Jak často se Vám stane, že se v televizi setkáte s filmem z Libanonu. Moc často ne, co? A Ghadi je rovnou film, kterej je na pět hvězdiček. Příběh velice zajímavý, lehce pohádkový, sem tam vtipný, ale v podstatě takový, že od něj neodtrhnete oči. Prostředí historicky naprosto úžasné, postavy sympatické snad všechny. Ghadi je ve výsledku hodně neobvyklý film a krásně Vám otevře dveře do země, která je filmově těžce neokoukaná a přitom dokáže nabídnout opravdu dost. Která jiná Arabská země Vám nabídne film, který je Muslimský stejně jako Křesťanský a zároveň si utahuje z obou naráz? Ghadi je v tomhle opravdu unikát a já tímto opět děkuji Cinemaxu za skvělý filmový zážitek.

První díl byl trošku náročnější. Hůř se totiž zvykalo na hlavní dvojku vyšetřovatelů. S druhým dílem už to ale bylo daleko jednodušší. A i přesto, že oba hlavní aktéři nepředvedli dvakrát moc emocí v rámci ponurosti příběhu, výsledek byl více než zajímavý. Celé dvě hodiny jsem film sledoval tak intenzivně, jako kdybych poprvé viděl Muži, kteří nenávidí ženy a to je podle mě výsledek, který jsem u severské kriminálky přesně potřeboval. Výborný příběh, ponurost prostředí, složité postavy…co víc chtít. Nemůžu se dočkat dalšího filmu…