Malarkey

Dost drsný zrcadlo postavení Aboriginců v současné australské společnosti. Sice film vytvořil celou řadu otázek a na žádné nepřinesl odpovědi, ale za to ukazuje světu skutečnost, kterou si nikdo z Australanů nedovede, byť jen, připustit. Přiznám se, že jsem po skončení filmu googlil a zjišťoval, jestli to v Austrálii opravdu je tak špatné, jak tento film prezentuje. A možná, že je to tam ještě horší. Nicméně nám, nezaujatým, je vše naprosto jasné, ale vysvětlete to těm všem, kteří v dnešní Austrálii žijí. Snad jen nezbývá nic jiného, než doufat, že Australská vláda najde cestu právě k Aborigincům a pokusí se je zachránit od takové situace, ve které v dnešní době žijí. Těžko se k tomuto filmu hledají jiná slova...

Mám pocit, že jakmile si jednou vytvoříte lásku pro skandinávské detektivky, nikdy se Vám z duše již nevytratí. O to větší radost mi dělá, že v té sérii knížek, které nikdy nestihnu přečíst, se naštěstí objevila i taková, kterou se Seveřani rozhodli zfilmovat. K sérii příběhů Oddělení Q od Olsena jsem se ještě nestihl dostat, ale Žena v kleci mě zaujala na první pohled. Horší to bylo v momentě, kdy jsem film rozkoukal. Trvalo mi totiž tak půl hodiny, než jsem si na plno dokázal zvyknout na Carla. Jeho postava byla taková nevýrazná, nemastná až neslaná, ale vše to vynahrazoval Assad, který roli sympaťáka nastavil hned od počátku. Postupem času jsem si ale zvykl na vyšetřování obou a hodně tomu pomohl i samotný příběh, který vysloveně neměl chybu. Závěr byl sice trošku děravej a odfláklej, ale pro to nadšení a radost z toho, že Seveřani se rozhodli něco takového zfilmovat nemůžu dát méně, než čtyři hvězdičky.

Equalizer s Denzelem Washingtonem by se vlastně dokázal úplně přesně přirovnat k Odstřelovači s Markem Wahlbergem, který před lety Fuqua také natočil. Akčně je to natočeno naprosto poctivě, ale film má v sobě tolik průměrných, nezáživných a zbytečných momentů, že být to o čtyřicet minut kratší, vůbec bych se nezlobil.

Kevin Hart a Will Ferrell jsou docela dobrá dvojka. Popravdě se mi dlouho nestalo, abych ze dvojky, kde jeden je bílej a druhej je černej, měl takovou radost, jako právě tady. Sice to občas bylo bláznivý až moc, což se právě u těhlech dvou blbců dá čekat, ale na druhou stranu to splnilo moje očekávání a i když tam bylo pár slabších scén, celkově vzato jsem se u Zocelovací kúry suprově pobavil.

Půlnoční čuňačinka, kterou nevím, jak pořádně ohodnotit. Ale jelikož občas po nocích, kdy se mi nechce spát, dávám i takové horory, abych si záměrně před spaním zkazil náladu, zbylo mi pro tenhle film hodnocení jedné jediné hvězdičky. Nicméně technicky vzato to nebylo zlý a atmosféru to taky tvořilo vcelku zajímavou. Jakmile se ale začnou točit obrátky v druhé půlce filmu, rozjede se směska nevysvětlitelných otázek a sem tam se promítne i nějaká ta nechutnost, které mi pokaždé u jinak realistického příběhu dokážou vysloveně hnout žlučí. Tady se jim to teda vysloveně povedlo.

Kdyby v tom nehrál Simon Pegg, tak to a si ani nezapnu, ale že jsem byl právě na něj zvědavej, tak jsem tu hodinu a půl zkousnul. A mám pocit, že bejt to delší, tak skončím na lobotomii mozku. On už ten název filmu „zabij mě třikrát“ jasně určuje, že tady o logiku moc nepůjde. Nejde ale jen o logiku, ale i o příběh, kterej je tak strašně vadnej a nezábavnej, že nudnější a debilnější jsem dlouho neviděl. Takže zbývá jenom Pegg, kterej to se svým vrahounem tak nějak zachraňoval. Pořád to ale v rámci celého filmu bylo hodně málo.

Přesně ten typ komedie, u které jsem se řezal od začátku až do konce. Což jí bylo ku prospěchu. Jenže s tím problémem, že jakmile se tam objevila ta šíleně nesympatická královna krásy Iris, okamžitě film doplnila o trapnost a scény, kde smích střídala beznaděj.

Belgický film, na kterém belgického není fakticky nic. On totiž hned od začátku rozjede vcelku vydařený americký drama s americkými herci a z evidentně amerického prostředí. Každopádně v rámci svého sociálně a realisticky laděného příběhu může děkovat právě režisérovi, protože do filmu dodal poctivý kus evropského dramatického okénka, čímž filmu přidal osobitost, pro kterou evropská dramata mám tak rád. Na rozdíl od amerických nezávislých dramat, u kterých si nikdy nevím, co si myslet. Čas dospět je tak americkým příběhem v evropském podání, což se nevylučuje. Naopak.

Osmdesátkový drama o tom, co se dělo v hlavách mlaďáků v době, kdy byli povoláni do války v Evropě. Film jako takový není vůbec zlý, ale to nejzásadnější na něm je to, že se v něm objeví v jedněch ze svých prvních rolí Nicolas Cage a Sean Penn, což není vůbec na škodu, protože uvidíte, že už tenkrát herecky jasně lámali srdce kdejaké fanynce.

Gabby Douglas má určitě nádherný příběh, který stojí za to, si shlédnout. Dodá naději a kuráž mladým nadějným sportovním talentům v dalších letech, kteří na tom budou obdobně jako Gabby k tomu, aby na příštích olympiádách předvedli neméně fascinující výkon. K tomu samozřejmě režisér přičetl trošku toho Boha a nadpřirozena, aby toho nebylo tak úplně málo a výsledkem je tento maličký film o jednom maličkém osudu, který je ve velkém přijímán každým, kdo má v Americe alespoň trošku srdce a sportovní zápal pro výhry.