(mOnkey)

Netuším, jestli je těžké být bohem, ale pro mě rozhodně bylo těžké si při sledování nevzpomenout na Sokurovu Ruskou archu. I tady má totiž divák prostřednictvím „hlavní postavy“, která děj nezúčastněně pozoruje, možnost nahlédnout do světa, do nějž byl sice pozván, ale zároveň do něj nepatří a nerozumí mu, a tak mu nezbývá než nechat okolí, aby mu o něm něco prozradilo. Snímek podává iluzi svého světa skutečně přesvědčivě, protože na rozdíl od jiných děl odehrávajících se ve stejném historickém období (Trudno byť bogom nás sice zavádí na jinou planetu s odlišným historickým vývojem, ale paralela s jednou naší konkrétní epochou je očividná) kamera neuhýbá před ničím, co by mohlo útlocitného diváka rozhodit a nepůsobí tedy ani v nejmenším načančaně a strojeně. Záběry na bahno, špínu, povislou obézní zadnici, oslí šlong a mnohé další „chuťovky“ jako by říkaly: „Teď jsi s námi v našem světě, v našem prostředí, takhle my si tady žijeme a zavírat před něčím oči jenom proto, že by ti pohled na danou věc nemusel být příjemný, by od tebe bylo vysoce pokrytecké. Jen se dívej na ten hnus, buď svědkem úpadku naší morálky.“ Když o tom tak přemýšlím, tak mě vlastně i trochu mrzí, že se tady vyskytují prostřihy, jež nás přenášejí na jiné místo nebo k jiné postavě, a není to úplně celé natočeno právě stylem Ruské archy, kdy bychom nepřerušovaně procházeli jednotlivými částmi osady a jejího okolí (klidně by se mohlo stříhat, ale v postprodukci by byla vytvořena iluze kontinuity cesty) a z pohledu konkrétní osoby přihlíželi všemu, co se v tomto zvláštním světě děje.

Čoko. Diskavery. Čenel. Mišorán. Kesenem. Vylágoš. Maďarštině stále úplně nerozumím, ale jak to tak vypadá, tak rozumím filmům Györgye Pálfiho. Ty tři, které jsem viděl, totiž nabízejí několik styčných ploch – jsou ujeté, vysoce originální a působí, jako by byly spíchnuty na koleni. A to nemá být výtka, právě naopak. Pálfi povyšuje nouzi na ctnost a očividně za málo peněz nabízí hodně muziky. Volný pád je souborem sedmi povídek z jednoho maďarského paneláku a i když zdaleka ne všechny jsou stejně vyvedené, jedno jim upřít nelze – již zmiňovanou originalitu. Nemá smysl tu jednotlivé povídky dopodrobna popisovat, protože právě pozvolné zjišťování, co vás v jednotlivých kamrlících čeká, patří k tomu, co dělá Volný pád tím čím je. Když se bába rozplácla na chodníku naposled (záměrně neříkám, pokolikáté to bylo, jelikož je možné, že se někteří z vás během sledování tak jako já ocitnou v podivném bezčasí, v němž si nebudou uvědomovat, kolik času od začátku filmu uběhlo), nemohl jsem uvěřit a zároveň mě mrzelo, že už je konec (a že některé příběhy nejsou rozpracovány tolik, jak by si zasloužily). Prosil bych neprodleně adresu tohoto panelákového panoptika - nejlépe přímo bytu, kde se promenáduje nahá paní, na jejíž jméno si nevzpomenu - a další režijní počin Györgye Pálfiho.

Co můžete dělat, když projedete ulicí a zjistíte, že na jejím konci je postavený zátaras skrz který se nedá projet? Můžete se ho pokusit prorazit či objet, ale nakonec zjistíte, že vám nezbývá než se otočit a doufat, že vám cesta na opačnou stranu poskytne řešení (ať už lepší nebo horší, hlavně nějaké) vašeho problému. Něco takového se přihodí i stavbyvedoucímu Ivanu Lockovi, který je přinucen si uvědomit, že určitá životní rozhodnutí jsou nevratná a nedají se jen tak smést ze stolu. Proto se jak symbolicky, tak fyzicky vydává na opačnou stranu od bolesti, kterou způsobil, aby tmu vystřídal příslib světla a bolest radost. Locke je jedním z těch komorních snímků, jež se zaměřují na dialogy a celé se odehrávají na omezeném prostoru (podobně jako Buried - rakev, My Dinner with Andre - restaurace, The Sunset Limited - byt) - v tomto případě se jedná o auto. Locke je velice minimalistická a naturalistická podívaná, nečekejte tedy žádné od reality odtržené scenáristické veletoče jen za cenu toho, aby se dělo něco neuvěřitelně dramatického, ani na parádu líbivé záběry například z vrtulníku, které by dávaly na odiv, že když mají tvůrci na to, aby si zaplatili hvězdu, jakou je Tom Hardy, tak si můžou dovolit i nějakou tu zpestřující vychytávku. Film je v tomto ohledu mimořádně autentický a snadno nabudete dojmu, že byste ve voze mohli sedět místo Hardyho vy a mohlo by se vám dít přesně to samé co jemu. To co se mu děje mi však ve své všednosti (holt cena za realismus) bohužel nepřišlo příliš zajímavé a ani z Hardyho výkonu (nějaké ty slzy, nějaký ten vztek, nějaká ta rozmluva s mrtvým otcem) jsem se na zadek neposadil.

„Takových jako ty moc není, že Simone?“ „Řekl bych, že jsem vcelku jedinečný.“ A tak by se dal vlastně charakterizovat celý tento film. Atmosférou mi sice Dvojník připomněl některá starší díla Terryho Gilliama respektive Jean-Pierre Jeuneta a zlehka se otřel (tentokrát už však ne z hlediska atmosféry) i o Hitchcockovu čumendu Okno do dvora, ale navzdory tomu dokázal zůstat osobitý a svůj. Z Ayoadeova předchozího celovečerního režijního počinu si toho sice už moc nevybavuju, ale vím, že to byla hodně zvláštní podívaná. Nejinak je tomu i u Dvojníka, ale i když ho slova jako divný nebo bizarní poměrně dobře vystihují, tentokrát je to v tom nejlepším možném slova smyslu. Hrají tu divní herci (a hrají dobře - herecké dřevo Eisenberg si opět střihl jednu ze svých roztržitých postav, které mu tak jdou a jsou v jeho podání uvěřitelné), svět, ve kterém se to odehrává je nejednou prazvláštně prázdný a jakoby bez života a většina scén má tajuplné zbarvení a osvětlení. Těžko se to popisuje, protože jsem přesvědčený, že nejdůležitější u tohoto snímku bude naladit se na jeho atmosféru. Pokud se vám to podaří, pak si troufám tvrdit, že máte z poloviny vyhráno a budete schopni si Dvojníka více či méně užít bez ohledu na to, jak na vás zapůsobí jeho obsah.

Co se vám vybaví, když se řekne „nejlepší přítel člověka“? Že psí miláček? V tom případě se raději ještě jednou pořádně zamyslete. Nebo se jednoduše podívejte na Mr. Picklese a dost možná svůj názor hodně rychle přehodnotíte. Rafan s tímhle jménem totiž kromě nakládaných okurek zbožňuje vraždění (lidí) na sto a jeden způsobů (tedy aspoň doufám, že se na podzim, kdy by měl seriál odstartovat, tvůrci postaví ke smrtím kreativně) a ojíždění všeho možného. Mr. Pickles možná někoho zaskočí nečekanou brutalitou, ale diváky zvyklé na seriály pod záštitou kanálu Adult Swim asi jen tak něco nerozhází. Já osobně s nimi sice příliš obeznámen nejsem, přesto mi situace zahrnující rozpárané břicho, obličej stažený z kůže nebo zneužití medvěda na steroidech nijak extrémní nepřišly. Přeci jen se stále jedná „pouze“ o animovaný seriál a ty mě nedokážou šokovat či znechutit zřejmě ničím. Po pilotním dílu si netroufám odhadovat, jestli má Mr. Pickles potenciál bavit několik sezón (ale spíš se přikláním k negativní odpovědi), ovšem na nějakou dobu by to bžunda přeci jen být mohla. P.S. Předpokládám, že metalová skladba v openingu je použita z toho důvodu, aby seriál působil ještě extrémněji, ale já podobnou hudbu poslouchám, takže pokud byl záměr skutečně takový, tak se z mého pohledu minul účinkem. // První série nakonec příjemně překvapila. Epizody si drží víceméně konstantní kvalitativní laťku a finále je vskutku apokalyptické.

Určitě taky znáte a máte v paměti nějaké ty fráze nebo hlášky, jejichž původní význam se zbytečným nadužíváním dávno rozmělnil a údernost odvál vítr. Pro mě osobně je to tahle: „To nejlepší, co drogy lidem přinesly.“ Ne že bych ji snad roztruboval všude, kudy chodím, ale u spousty filmů nebo seriálů se mi prostě dere na jazyk. Už jsem ji chtěl použít jako komentář například u Garth Marenghi’s Darkplace, pak u Iron Sky (ale tam bych lhal sám sobě, protože ten nejlepší určitě není), už jsem ji, tentokrát zcela přesvědčený o své pravdě, skoro ťukal do okýnka u Adventure Time with Finn and Jake, ale teď jsem zase viděl Danger 5, jemuž by taky slušela, ovšem to co si pro nás přichystal Noel Fielding, překonává asi všechno. Luxury Comedy sice není nějaká echtovní řachanda, ale vše plně vynahrazuje nápady, které divákovi bez ladu a skladu předhazuje a které snad nemohl vymyslet normální člověk respektive člověk bez požití nějakých omamných látek. Na nějakou pevnou dějovou strukturu zapomeňte, tady se skáče od jedné šílené scény ke druhé; narazíte tu na mluvícího rejnoka, mluvící zeleninu, mluvící paži, plastelínového Joeyho Ramona, obživlého Andyho Warhola, obživlé chlamydie (…), najdete tu prostě všechno. Tak tedy: „To nejlepší, co drogy lidem přinesly.“ Rukavice je hozena, odváží se ji někdo zvednout? Co ty na to, kickstarterový Kung Fury?

Těžko uchopitelný trip (V rytmu techna? Nebo dubstepu? Omlouvám se, ale vážně netuším, mé hudební preference jsou přeci jen někde jinde.), který si neuvěřitelným způsobem užívají všichni zúčastnění a pokud se naladíte na tu správnou vlnu, existuje velká šance, že si ho užijete společně s nimi. Snímek, na který se se mnou (a ostatně ani beze mě) nebude chtít nikdo z mých známých nikdy podívat, protože ho budou považovat za jeden z těch mých „divných filmů“. Hm, jejich smůla. Já se k němu budu rád vracet, stejně jako jsem se za poslední hodinu několikrát vrátil k závěrečné scéně z lomu (ano, hudba v Kašparu Hauserovi je oproti mým původním předpokladům a navzdory nemalé dávce skepse jedním slovem výtečná). Film o ničem a o všem. 85%

Hyperbolizovaná legrace. Thriller s nadsázkou. Černá komedie. Říkejte si tomu, jak chcete, ovšem jedno asi jen tak nepopřete - že je Big Bad Wolves dalším výtečným příspěvkem do tohoto výživného a mně velmi lahodícího filmového mixu (dále např. Lovci hlav nebo Ruang talok 69). Násilí je zejména v té druhé (primárně komediální) polovině, kde je ho taky nejvíc, zjemňováno a zlehčováno odbíháním od tématu (tedy mučení) - ať už mučiteli „v tom nejlepším“ volá ustaraná matka, vyruší ho zvuk minutky právě dopečeného korpusu na dort nebo se jedná o etudu s otcem a mnohé další. Vtípky jsou ovšem i slovního charakteru a například u takové debaty o všech mužských tělesných otvorech jsem regulérně vyprskl smíchy. Ale už toho radši nechám, ať z toho taky něco máte a užijete si nějaké to překvapení. Nádhera. Titulky naleznete zde.

Pokud znáte Derrena Browna, tak tušíte, že zase něco chystá. A taky že ano. Doporučuju se do The Great Art Robbery vrhnout po hlavě, protože sledovat přípravy na pokus o krádež (a následně samotnou krádež) drahého obrazu je pro většinu diváků samo o sobě velmi atraktivní téma. Pokud ovšem stále nejste přesvědčeni, maximálně někde přelouskejte obsah pořadu (např. zde) a všechny dostupné recenze, články a komentáře včetně tohoto přestaňte číst právě… teď! Vy ještě čtete? No tak okamžitě přestaňte, pokud si nechcete zkazit brilantní zážitek! Derren nemá zapotřebí nikoho lacině oblbovat, takže jak k samotné krádeži dojde, divákovi přesně vysvětlí. A tím nemyslím pouze skrze své oficiální stanovisko, ale i na příběhu o odcizení Mony Lisy. Vlastně zejména na něm. Je samozřejmé, že pro potřeby zábavního (a toto slovo je důležité) pořadu nám některé věci nejsou ihned ukázány, ale jsou nám řečeny - i když si jejich význam zprvu neuvědomujeme -, protože Derren s námi hraje v rámci možností férovou hru. Pokud mu na to tak jako já naletíte (po všech těch pořadech, co jsem s ním viděl, hanba mi!), čeká na vás v závěru nečekaně vypointovaný mindfuck a od srdce se té kulišárně zasmějete; pokud ne, troufám si tvrdit, že si i tak užijete zábavných a vtipných sedmdesát minut ve společnosti jednoho z největších sympaťáků, jaké dnes můžete na televizních obrazovkách vídat. 85%

Nikdy jsem neměl možnost vidět Jurský park na velkém plátně, tak jsem si ho nyní doplnil aspoň na Blu-ray, protože dle mého patří k těm filmům, které si zaslouží nejvyšší možnou obrazovou (a zvukovou) kvalitu. Nehledě na rok vzniku, zpracování různorodé zvířeny působí i dnes velmi přesvědčivě. Tedy takhle: modely z dílny Stana Winstona nemají absolutně žádnou chybu, ale dinosauři vytvoření čistě z jedniček a nul už trochu klopýtají, avšak nejedná se o nic hrozného. Co se týče samotného snímku, příběh nepatří zrovna k silným stránkám Jurského parku, ale jak je u Spielberga dobrým zvykem, jako rodinná podívaná funguje opět na jedničku. Expozice je sice velmi pozvolná, ale tady to absolutně nevadí, protože ji kromě seznamování se s postavami vyplňuje povídání o dinosaurech z úst Richarda Attenborougha a přiznejme si to, kdo by se mohl nudit u povídání o dinosaurech? Jen taková drobná výtka, vlastně ani ne tak výtka jako spíš poznámka k hereckému obsazení: Richarda Attenborougha jako osobnost velice uznávám, ale vzhledem k povaze snímku mi nedá spát jedna myšlenka – co kdyby místo něj filmaři sáhli po jeho bratru Davidovi? Já vím, že není herec a těžko říct jak by v dané poloze působil, ale s tím jeho zápalem pro věc si ho v této roli umím živě představit (případně ho mohli nechat aspoň namluvit komentář, který doprovází projížďku parkem). P.S. Krmit dinosaury obyčejnou krávou? To vědci nevědí, že v rámci vyváženého jídelníčku je třeba podávat jim krávu na kari, k tomu dvě a půl tuny mátové čokolády, čtyři sta krabic s ovocnými nanuky a sedm tisíc litrů Coca Coly? Ani se nedivím, že jsou někteří z nich podráždění. Vyvarovat se takovýchto začátečnických chyb, nemuselo k žádnému incidentu vůbec dojít. Ale zase bychom neměli tento film.