(mOnkey)

Letem světem ze světa videoher - ukázání jejich postupného vývoje co se grafiky, příběhu nebo témat týče a představení toho nejzásadnějšího, co se v něm za ta léta urodilo podle Charlieho Brookera. Určeno pro začátečníky i… převážně jen pro začátečníky, ale i takový program má právo na život a tento formát „toho nejlepšího, co byste rozhodně neměli minout“ k podobně obecnému zpracování vyloženě vybízí. Jako bonus dělá Charlie Brooker během komentáře neustále humor, takže se nebudete nudit ani tehdy, pokud ten začátečník tak úplně nejste. Svůj vztah ke hrám tu vyslovují lidé, od kterých se to tak nějak očekává, tedy novináři a hrstka známých vývojářů. Kromě nich se však dočkáme i barvitého vyprávění několika známých osobností. Felicia Day mezi nimi samozřejmě nesmí chybět a její účast asi nikoho nepřekvapí, ale když tahle kráska začne mluvit o čtrnáctihodinových raidech ve WoWku, budete si myslet, že… vlastně nevím, co si budete myslet, ale váš názor se bude zřejmě do značné míry odvíjet od toho, zda jste sami něco podobného někdy zažili nebo si to aspoň umíte představit. Kromě Felicii dále promluví k tématu hráči, u kterých jsem ani netušil, že mají tohoto koníčka (moderátor Jonathan Ross nebo hudebník Labrinth), ale také ti, u kterých jsem si to podle jejich tvorby tak nějak domyslel (scenárista Graham Linehan). Takže hurá pobledlí nerdi i všichni ostatní herní závisláci, nejsme v tom sami. 75%

Celou dobu jsem byl přesvědčený, že dám sice lepší ale přeci jen pouze tři hvězdičky. Britská talentová show je především o nadaných lidech a ti proudí na castingy skutečně po celých sedm sérií, ale stejně tak se jedná o zábavní pořad, který má bavit po celou dobu, tedy i mezi a po jednotlivých vystoupeních. Moderátoři Ant a Dec tenhle úkol zvládají plnit dobře, dokonce velmi dobře, ale podstatně hůř jsou na tom porotci, konkrétně Amanda Holden a hlavně neuvěřitelně suchopárný Piers Morgan. Nad vodou to ve starších sériích drží kromě samotných soutěžících pouze zábavně sarkastický, ale také velmi rozumný Simon Cowell, protože zbylým dvěma porotcům se často líbí neuvěřitelné zhovadilosti (sekání dřeva?), takže Simon je jediný, kdo si zachovává racionální uvažování. Od šesté série šla kvalita strmě nahoru, protože přibyli dva noví porotci, Alesha Dixon a David Walliams, z nichž především druhý jmenovaný pořad neuvěřitelně oživuje svou zálibou v šílených, extravagantních a kýčovitých číslech a také humorem konfrontujícím Simona. Líbí se mi také, jak tvůrci dělají z Cowella záporáka non plus ultra; když je nemocný a nemůže se účastnit castingů, natočí scénku s radujícími se „talenty“ a když pak přijíždí do divadla v černém autě s tmavými skly, doprovází ho vaderovská melodie ze Star Wars. : ) Přitom jsem nikdy neviděl, že by řekl ne talentovanému člověku (předčasné zabzučení je věc jiná), ale to je pravděpodobně pouze můj pohled na věc, protože už když jsem před nějakými osmi lety sledoval American Idol (aneb jeho neustálé „nic horšího jsem v životě neslyšel“), shodnul jsem se s ním zhruba v 90% případů. Věřím, že ostatní diváci se s ním můžou v názorech rozcházet, ale právě od toho jsou v porotě další tři lidé. Oblíbenci: Tobias Mead, Twist and Pulse, Diversity, Spelbound, Ashleigh a Pudsey, Ryan O'Shaughnessy, Jonathan a Charlotte, The Mend, Loveable Rogues, Robbie Kennedy, Gabz, Julian Smith, Jack Carroll, Jordan O'Keefe, Joseph Hall, Luminites, Lauren Thalia, Paige Turley, Molly Rainford, Shaun Smith, Flawless, Neil Fullard (všechny jsem si oblíbil už v castingovém kole, takže tímhle seznamem – za jehož délku se omlouvám – nespoiluju kdo se jak daleko dostane či nedostane).

Bez nadsázky ten nejkrásnější fantasy příběh všech dob, jenž ani po bezmála třiceti letech neztratil nic ze své krásy. Za jeden ze stěžejních motivů snímku považuju upozornění na důležitost četby, která rozvíjí (nejen) dětskou představivost, což je motiv bezpochyby ušlechtilý. Sílu Nekonečného příběhu navíc umocňuje nevídané technické zpracování, jež velmi nápaditým způsobem využívá například miniatury, hrátky s perspektivou a měřítkem, domalovaná pozadí, zadní projekce a animatronické loutky a ani ta nejdokonalejší počítačová animace současnosti se mu v tomto ohledu nemůže rovnat. U spousty scén totiž nemám dodnes nejmenší ponětí, jak byly natočeny (například ta vy-víte-která s koněm Artaxem), což je podle mě ta vůbec největší pochvala, jakou si může trikový snímek vysloužit. Jako třešnička na dortu pak působí humorné pasáže (když dědek sekýruje bábu), český dabing v čele se Stanislavem Fišerem, Soběslavem Sejkem a Františkem Filipovským a (bez veškeré ironie!) nezapomenutelná ústřední skladba zpívaná Limahlem, která je asi jediná upomínka toho, že snímek pochází z 80. let. Tak zase za patnáct let a třeba do té doby dozraju k pěti hvězdičkám. 85%

Touha natočit film zahrnující uřezávání falusů a jejich následné pojídání, detailní znázorňování sebepoškozování spojené s uspokojením byla prostě silnější, než aby jí Kim dokázal odolat. Moebius sice není nějak extra nechutný ani pobuřující, ale přesto nabízí několik delikates, které vám můžou snadno pocuchat žaludek, pokud právě trávíte večeři. Nejsem si jistý, že jsem úplně přesně pochopil, co tím chtěl básník říct, ale to není u mých střetů s Kimovo tvorbou nic nového. Řekl bych, že snímek je určený především festivalovému publiku nebo všem těm snaredím částem našich osobností ukrytým různě hluboko v každém z nás. Osobně k festivalovým divákům nepatřím a danou část svého já objevuju jen zřídka (viz například Forbidden Zone nebo Seul contre tous), ale přesto jsem od této vcelku umírněné koláže lidských orgánů a tekutin nemohl po většinu stopáže odtrhnout oči a svou kontroverzností a iracionalitou chování jednotlivých postav mě poměrně zaujala. Sice ne úplně, ale dostatečně na to abych uvažoval o tom, že přeložím titulky. Z korejštiny! 70%

Pokud byste se mě v devadesátých letech zeptali, který z filmů Ridleyho Scotta považuju za nejlepší, dlouho bych se nerozmýšlel a řekl Dobytí ráje. Dnes už jsem však s podobnými soudy opatrnější. S delšími filmy nemám absolutně žádný problém a v těch 150 minutách, což je konec konců oproti jiným výpravným spektáklům jen taková lehká rozcvička, nevidím nudné scény, ale bohužel tam spatřuju několik takových, které mi sice nevadí, ale klidně bych se bez nich obešel. Pozitivní dojmy přesto převládají a několik momentů je vskutku nezapomenutelných – zpozorování země na obzoru přes mlžný opar a Kolumbovy první krůčky po „souši“ doprovázené opojnou Vangelisovo hudbou. Ostatně ta pro mě stále zůstává tím nejlepším, co tenhle šikovný Řek v rámci filmové tvorby kdy vytvořil.

Druhou Addamsovic famílii jsem měl vždycky raději než první díl. Její příběh je totiž celkově zábavnější, (černo)humornější a také rozvětvenější, což se ukázalo být obrovskou výhodou. Obě dvě zápletky (s tou druhou se pak mísí ještě jedna menší podzápletka) jsou výborné a dávají více vyniknout postavám, které v nich vystupují. Všichni hlavní členové této rodiny jsou totiž zajímaví a zaslouží si dostatek vlastního prostoru. Takže tu máme potomstvo odsunuté na dětský tábor, na kterém si můžou tvůrci převážně skrze dceru Wednesday utahovat z domnělé nadřazenosti privilegovaných dětí a jejich povýšeného chování. Strýčku Festerovi se pak do života vloudí chůva nejmladšího potomka Morticie a Gomeze (a právě na jejich dítko připadá ona třetí podzápletka), černá vdova, která neprahne po lásce, ale pouze po penězích (a kohopak to nevidím v této roli, báječnou Joan Cusack alias Sheilu z amerického Shameless). Já zas prahnu po legraci a tu mi tento film poskytuje měrou vrchovatou.

Seznamte se s rodinkou Gallagherových. Matka je v trapu a otec Frank zase věčně zpitý pod obraz, a tak se šestice jejich potomků žijících pod jednou střechou musí protloukat životem sama. I když jejich britské jmenovce (zatím) neznám, jde poznat, že si z nich americké Shameless bere to nejlepší, co je zvykem vídat u spousty ostrovních seriálů, tedy cynismus, řádně černý humor, otevřený přístup k nahotě (Nebo je snad poslední položka devízou pouze zámořské verze? Brzy to snad zjistím.) a navíc přidává otevřenou kritiku americké zaprděnosti, konzervatismu a pokrytectví (týkající se mimo jiné víry). A přesně to jsou položky, které já můžu a kterými si mě seriál velmi rychle získal. Ale pochopitelně nejen jimi, ale i sympatickými postavami (postupem času všechny!), vtipnými dialogy a scénáři, které při vší té absurditě a nadsazenosti působí uvěřitelně a vyvolávají dojem, jako by je psal sám život. Což je při stávajícím počtu šestatřiceti epizod skutečně úctyhodný výkon. P.S. William H. Macy v roli nezodpovědného otce ale zodpovědného alkoholika je bez nadsázky brilantní a situace, které před něj tvůrci staví a způsob, jakým je Frank řeší, až nebezpečně často vyvolává nezadržitelné záchvaty smíchu. Ta postava je v podstatě politováníhodná, ale přes všechno svinstvo, které v průběhu seriálu provede, si u mě i díky pohodovému Macymu vlastně drží status sympaťáka. 85%

Pozoruhodný experiment, který zaujme především pestrou škálou použitých barev a epilepticko-hypnotickým střihem. Samozřejmě nemám nejmenší tušení co - pokud vůbec něco - tím chtěl Macumoto říct, ale pokud mu šlo o to navodit u diváka zbystření smyslů a způsobit mu bolehlav jak po dvoudenní kocovině doprovázené nepřetržitou jízdou na kolotoči, pak se mu to bez výhrad povedlo.

Tak tohle je tvrdý oříšek. V průběhu sledování u mě vyvstaly dvě otázky, ale odpovědí na ně jsem se během seriálu ani finálové epizody nedočkal, takže se ptám aspoň takhle do větru: Kdo je nejotravnější trosečník ze všech, je to Kate, nebo Jack? O tohle prvenství se obě postavy v průběhu šesti let přetahovaly vážně usilovně, ale nakonec si musím odpovědět sám, že Kate o chlup zvítězila. A druhý, ještě zásadnější dotaz týkající se největší záhady ostrova: Proč po prvních třech perfektních sezónách (samozřejmě s výjimkami, například v podobě utahaného rozjezdu třetí série) přišly další tři naprosto průměrné (kromě solidního začátku pětky), u kterých se jen stěží dala udržet pozornost? Na to bohužel odpověď neznám a navždy to tak zůstane nevyřešené. Lost sice není primárně o záhadách ale o postavách, ovšem ta pěstí, která přišla po 69 epizodách, bude bolet ještě hodně dlouho. 70%

Další z neuvěřitelných příběhů, které napsal sám život. Po Anvil a Rodriguezovi se svět dozvídá i o takříkajíc rodinné punkové kapele složené ze tří bratrů Hackneyových. A co je na ní tak zvláštního? Například to, že tu byla mnohem dřív než Bad Brains, The Clash, The Adicts, dokonce i Ramones. Snaha prorazit v raných 70. letech s punkovou kapelou jménem Death se však nesetkala s úspěchem a to i přesto, že pánové pocházejí z Motor City, města rock 'n' rollu zaslíbeného. Bobby a Dannis se postupem času dali na reggae (však i k punkrocku původně konvertovali, jak sami uvádějí, až poté co uslyšeli The Who nebo Alice Coopera) a David skládal pod pseudonymem Rough Francis vlastní věci až do své smrti v roce 2000. Jak už to tak bývá, slovo se šíří a v době internetu ještě rychleji než kdy dřív, což nakonec vedlo k tomu, že se svět po nějakých třech dekádách o Death dozvěděl. K tomu kromě samotné hudby, jež je energická a i v dnešní době má co nabídnout (obě alba už čekají na to, až naplno udeří do mých ušních bubínků), Bobbyho tří synů, kteří společně se svými kamarády založili kapelu Rough Francis, s níž pomáhali (a stále pomáhají) šířit povědomí o Death tím, že hráli (hrají) cover verze jejich písní, nyní velkou měrou přispívá i tento dokument. Zachycuje totiž silný emocionální příběh jedné neobyčejné a neobyčejně soudržné rodiny, který, jak už bylo řečeno na začátku, dokáže napsat pouze sám život. 85%