(mOnkey)

Musím se přiznat, že mi implementace humoru přišla zejména ve vypjatém závěru místy až nepatřičná, ale přesto opodstatněná a logická. Vysvětlil bych to tak, že jsem chtěl v daný okamžik upřímně cítit s postavami a souznít s tím, co prožívají, ale musel jsem se smát, protože to Aster dorazil nějakou jemnou černou perlou, která ale byla v souladu s dosavadním nenormálním chováním lidí v dané komunitě, takže dávala dokonalý smysl. Chce velkou odvahu pokoušet se ve filmovém světě strašit za bílého dne (čehož se tady ale nedočkáte, protože se jedná daleko spíš o psych(olog)ický teror), musíte si být sakra jistí tím, že víte, co děláte, jinak vám film odzívají i děti školou povinné. Chování pohanských hostitelů je sice víc než odměřené, ale jejich tváře vždy zdobí úsměv a na obloze neustále svítí sluníčko, přesto je však atmosféra tak hutná, nepříjemná, zlověstná, že byste v téhle na pohled idylické komunitě nechtěli strávit ani minutu, nehledě na roční období. Slunovrat se sice nevyhne určitým filmovým stereotypům a scenaristickým zkratkám (druhé zmíněné by mohla zalepit chystaná prodloužená verze, která se snad více zaměří na postupné odcizení Dani a Christiana), ale ta cesta k nevyhnutelnému závěru je přesto velmi znepokojivá. P.S. Ano, na Wicker Mana si vzpomenete nejednou. Ale řekl bych, že je to spíš Wicker Man podle Polanského.

Ash se opět musí vypořádat se šmejdem z lesů, tentokrát po něm pase i jeho vražedná ruka a děší ho vypreparovaná zvířata. Ó, panebože!

Bláznivých komedií, které staví na chameleonských výkonech Petera Sellerse, jsme tu měli nespočet. Soft Beds, Hard Battles ale narozdíl od valné většiny z nich nenabízí prakticky žádnou výraznou nadstavbu. Scénář je plytký a bez valných komediálních ambicí. Tuto složku obstarává výhradně jen Sellers, jehož šestirole mi sice přišla plná potenciálu, leč charakterově opět hluboko za scénáristickými očekáváními. Například oproti výživné trojroli v Kubrickově Dr. Strangeloveovi je tady pestrost Peterových postav až trestuhodně upřednostněna na úkor jejich charakteristiky. A to mě velice mrzí. 50%

Má nejčerstvější závislost posledních několika dnů nese jméno Solitary a jak už název napovídá, účastníci musí čelit mimojiné samotě a odloučení nejen od svých blízkých, ale i od lidí obecně. A ačkoliv se jedná o reality show, člověku nejsou protivníky ostatní soutěžící, nýbrž netradičně on sám. Tedy obrazně řečeno; o výhru 50000 dolarů usiluje celkem 9 (10) lidí, ale každý je v tom sám za sebe a své limity nachází nezávisle na výkonu konkurentů. Abych vám trochu osvětlil, o co vlastně v Solitary jde - jednotliví účastníci jsou uzavřeni v malé osmihranné kóji, která je na délku o něco větší než postel, která vyjíždí ze zdi (ovšem jen za předpokladu, že je soutěžícím vůbec dopřán luxus spánku, tím spíš luxus pohodlí). V této buňce stráví nejvytrvalejší z nich deset dní a při tom plní nejrůznější úkoly, které mají za cíl je buďto fyzicky, nebo psychicky (a nejlíp oboje najednou) zlomit a donutit stisknout červené tlačítko, které jediné může jejich trápení ukončit. Vtip je v tom, že soutěž opouští vždy pouze první člověk, který danou disciplínu vzdá, ale vzhledem k tomu, že ostatním je tato informace pochopitelně neznámá, utrpení často pokračuje i dlouho po tom, co jsou všichni zbylí hráči v bezpečí. Narůstající spánkový deficit, všudypřítomný hlad (a chlad - nebo teplo, záleží na štábu) a konejšivý (protože tak zní) a zároveň deprimující (protože po nich zase něco chce) hlas počítače jménem Val (Nebo bych měl napsat VAL?) si na soutěžících postupně vybírá svou daň a pro škodolibého diváka je jednoduše radost to sledovat. P.S. Celkem vznikly čtyři série, hodnotím netradičně už po třech, protože tu poslední se mi přes veškeré úsilí až na dvě epizody nepodařilo sehnat. Kdybyste věděli, kde ji obstarat (nebo jak oblbnout IP adresu, aby si myslela, že jsem na území Spojených států a dovolila mi streamovat video přímo v prohlížeči), dejte mi prosím vědět. // Po půl roce se mi konečně podařilo sehnat poslední sezónu. Zhltnul jsem ji na posezení.

Ač nerad, souhlasím s většinou (v tuto chvíli jsem pátým hodnotícím, z nichž jen jeden udělil snímku jiný počet hvězdiček než dvě a dá se tedy předpokládat, že se zatím líbil pouze jednomu člověku) a přidávám další nelichotivé hodnocení. Doomsday Book byl jeden z mnou nejočekávanějších filmů roku 2012, o to je zklamání větší. Ale zčásti jsem na vině i já, mám totiž ve zvyku si o filmech zjišťovat co nejméně informací a nechat se překvapit - tady jsem skončil u kratičkého teaseru, ze kterého jsem mylně vyvodil, že se bude jednat o šílený (post)apokalyptický sci-fi mix, který zdůrazní rodinné hodnoty a vazby... Nebo tak něco. Ve skutečnosti jde ale o tři povídky, které jsou všechny bez výjimky dobře zrežírované. S obsahem už je to horší. Po prvním, invazí nemrtvých inspirovaném, příběhu jsem doufal, že to nejhorší mám za sebou a že ta otřesná, nepadnoucí hudba představuje nějaký sofistikovaný umělecký záměr. Pak ale přišel na řadu robotí Buddha, který blábolil něco o... něco blábolil. Tohle se ostatně jeví jako problém celého filmu, subjektivně pouze prvních dvou povídek - kdybyste se mě zítra zeptali, o čem že to vlastně ten film, respektive jednotlivé povídky byly, kromě námětu bych vám asi nebyl schopný říct vůbec nic a nebo jenom hodně osekanou verzi toho, co se v nich událo. Tohle ovšem neplatí pro třetí příběh, to je totiž něco tak absurdního (a tedy zapamatovatelného), že jsem se musel téměř po celou dobu uculovat a po skončení se jen utvrdil v tom, že něco takového vymyslí vážně jenom Korejci. Pro mě tedy nakonec zklamání, na druhou stranu by asi nemělo být tak velké, když vezmu do úvahy, že tvorbu Ji-un Kima (tedy z toho mála, co jsem viděl) mám sem tam chuť obdarovat známkou nejvyšší, jindy se můžu nudou ukousat. A s Pil-seong Imem je to zatím taky jako na houpačce. Tentokrát to bohužel nevyšlo.

Né že bych čekal nějakou echt kvalitní zábavu, ale když už, tak aspoň tu zábavu. Scénář od Pejska a Kočičky je směsicí všeho, co mají tvůrci asi rádi, ale tady to dohromady moc nefunguje (a s přibývajícím časem se to ještě zhoršuje). Existence frakcí Disco pankáčů a Robinů Hoodů taky není dvakrát opodstatněná, ale ti první mě aspoň bavili (Hoodům ale zase velí Alex deLarge). Na druhou stranu tvrdit, že je to špatně natočeno, bych se neodvážil. Ba naopak, některé scény a záběry jsou dost vychytané. Akorát mě to jako celek prostě nebavilo. Za Rhonu Mitru, které to tady fakt sekne, nakonec dávám trochu vyšší známku. 50%

Mrazivá atmosféra ze Spalovače mrtvol prýští všemi směry. Vlídný pohled uhrančivého Rudolfa Hrušínského se mění v něco hrůzného a odstrašujícího. Práce s kamerou a střihem je naprosto famózní, stejně tak depresivní hudba Zdeňka Lišky a mírný Hrušínského hlas, který mi ještě dlouho nedá spát.

Velkolepé vizuální dílo doprovázené ohromující (a značně depresivní) složkou hudební. Jeden z nejstylovějších filmových odchodů historie (abych pravdu řekl, žádný srovnatelný mě nenapadá) a zároveň jeden z pětice nejlepších Kubricků.

Ty vole! Tohle dobrodružství Spongeboba a jeho kámoše Patricka je nadupané hláškami a hlavně vtipnými scénkami až k prasknutí. Praštěná dvojice se vydává hledat korunu místního vládce, kterého sužuje problém s pleší (taková koruna by se mi na můj... ehm... problém taky hodila). Přitom zažívají různorodá dobrodružství a potkávají řadu zajímavých individuí. Já se s chutí vysmál hlavně Davidu Hasselhoffovi, který patří k mým nejoblíbenějším terčům posměchu (a za sebou tak nechává i zahanbeného Chucka Norrise). Takže dobrý!

Podívaná pro ty úplně nejmenší, ale i taková má právo na život. Japonci navíc oproti některým svým západním kolegům (jejichž pohádky mám často taky rád, ale většinou z úplně jiných důvodů) nevštěpují dětem do hlavy hodnoty, že pokud chtějí být oblíbené/milované, ale náhodou vybočují z řady, nemůžou počítat s tím, že je společnost přijme takové, jaké jsou, ale musejí se nutně změnit, což je podle mě myšlenka naprosto ohavná. You Are Umasou ve svém jednoduchém příběhu o dinosaurech, kteří se pohybují v prostředí, do kterého nepatří, naopak oslavuje toleranci k lidem jiných národností, barev či tvarů. Podle toho jednoho obrázku ve zdejší galerii to vypadá, že Umasou je jedním z nejlépe vypadajících animovaných snímků vůbec. V pohybu se však jedná spíše o mírný nadprůměr, ale vše plně vynahrazuje pestrá paleta barev, které stejně zajímají děti mnohem víc než nějaká technická stránka. Vzhledem k tomu, že se ve filmu vyskytují pouze a jen všemožné druhy dinosaurů, podařilo se do něj tvůrcům velmi nenásilnou cestou zakomponovat elementy kaidžu, takže se přerostlí ještěři v jeho průběhu několikrát seřežou. Postavička malého Umasoua je navíc tak mile nadabovaná, že bych si tuhle roztomilou potvůrku vzal okamžitě domů. To by ovšem nesměli dinosauři vyhynout před 65 miliony let (tohle dětem raději neříkejte).