Rebeca

(Jiná) láska 1 - uzdravení.

Před námi je rozbité zrcadlo a v každém střepu je promítána scéna. Scény nedávají smysl časově, významem, ani obsazením - zdánlivě bez souvislostí a mimo pořadí, ale i stejné scény z jiných úhlů. Postupným sledováním ubíhajícího děje  jednotlivé střepy sbíráme a vkládáme zpátky do rámu zrcadla, až se obrazy propojí a začnou dávat smysl i časovou následnost. Paul (S. Penn), Jack (B. Del Toro), Cristina (N. Watts), tři hlavní postavy s naprosto vynikajícími hereckými výkony. Všechny tyto postavy jsou závislé - Paul na nikotinu i promiskuitě, Jack na alkoholu i své kriminální minulosti, Cristina na kokainu i své rodinné idylce. A všichni tři to skrývají, jak je to jen možné s tím, že jsou "za vodou". Propojením mezi životy těchto postav je automobilová havárie a následná vnitřní bolest a rozpad.   Ve snímku je nepřímo položena otázka vztahu příčiny a následku a na to navazující viny a trestu jako morálního problému. Současně i víry a začátků i (relativních) konců. Nelze necítit dokonalost lidské duše, jenž váží údajně 21 gramů a nevidět tu vzrušující, ale i tvrdou, provokativní virtuózní kinematografii.

"Peklo je neschopnost rozumu..." Na Četu jsem se podívala znovu po mnoha letech, protože ve mně zanechala "pouze" jakousi rezonanci a potřebovala jsem si obnovit snímek se vším všudy i vzhledem k tomu, že po určité době je nutno počítat se změnou optiky, kumulací vědomostí a informací, týkajících se historických souvislostí i s diváckou "zralostí". Teď však konstatuji, že obraz snímku se ve mně nezměnil a zůstal nedotčen. Výjevy hořící vesnice, očí, prosících o slitování, viditelné bezmoci, rýžových polí i konzerv, ztráty sebekontroly i víry, ne-morálky, konfrontace se sebou samým, šílenství bezdůvodního zabíjení, znásilnění i a především lidského ducha, bolesti, časově omezeného hašišového zapomnění a ... smrti, smrti především jsou ostře realistické. Chris (Ch. Sheen, vypravěč) se přihlásil dobrovolně a pravidelně píše babičce dopisy; má touhu podobat se, či vyrovnat dědečkovi a otci, kteří bojovali ve světových válkach, aniž by zpočátku rozuměl, že válka vietnamská je svým"charakterem" úplně jinde. Postupně však pod vlivem událostí, vztahů, běsnění jeho hodnoty devalvují. Tady nejde nezmínit výrazný záběr z tzv. stojky (noční stráž), kdy pištění komárů, mlha, zkreslené vidění zorného pole atd., vyvoláva až halucinaci připomínající vjem, že všude, všude je nepřítel, což se přemítá do dusna ve filmu a následně do hlavy toho, jenž film sleduje. Nastoupily ve mně zvláštní emoce, kdy se v hlavě objevil docela jiný "film" románu Nazí a mrtví od Normana Mailera, jehož popis (ač z jiného válečného konfliktu), co cítí i vidí voják u stojky, vyvolávaly ve mně úplně stejné  úzkostné pocity i obrazy, jako když jsem sledovala Chrisovy oči a slyšela jeho bušící srdce - přeludy trvající desetinu sekundy: nepřítel se vynoří a zase se ztratí, siluety - důsledek soustředění spojeného s únavou, spánkovým deficitem, tmou noci, za asistence zvuků džungle.  Je nutné vložit i odkaz na vynikající dokumentární seriál Válka ve Vietnamu, kde jeden z účastníků bojů z tzv. Vietkongu ve vzpomínkách pojmenoval americké vojáky "sloni v džungli" - viděli a slyšeli je pokaždé: byli totiž "těžkotonážní" svou stavbou těla i jistou namyšleností a pocitem neohroženosti (Já jsem Američan, kdo je víc?), která se projevovala v jejich pohybech, chůzi, hlase, pomalých reakcích na viděné a slyšené. A v Četě je to vše nekompromisně vidět. Závěrem mohu rekapitulovat celkové vnímání či  vnitřní zpracování: dynamická ostrost i citlivost "oka" Roberta Richardsona je víc než výrazná, s nutností napsat - profesionální jak je to jen možné; suverénní herecký výkon Willema Dafoe: nezapomenutelný; hereckou ztuhlost Charlieho Sheena připisuji pouze nezkušenosti -  jistě hrál na maximum, inspirován tématem i hereckým výkonem svého otce v Apokalypse; hudba Georgese Delerua, ochránila Četu před ztrátou ducha. Je to mistrovský kus pana Olivera Stone - zobrazení lidsky nutných zábran plynoucích ze zásad morálky, jenž pod tíhou války podléhají postupně citovému umrtvení, znehodnocení, rozbití na padrť...

(Další) podoba lásky - vysvobození.

(Jiná) láska 2 - trpělivost.

Dostat z člověka víc, než od něho ostatní (a možná i on sám) očekávají. "Whiplash" je šílená podívaná, téměř sportovní utkání, souboj dvou Silných Osobností, adrenalin. Damien Chazelle se chopil tématu, který není nikterak výjimečný - vztah mezi studentem a jeho učitelem, a šel ještě dál, když vytvořil psychologickou studii na plátně. Jak daleko jsme ochotni zajít, abychom uspěli? Ale i jinak - jakou sílou jsme ochotni tlačit na někoho jiného, ​​aby dosáhl úspěchu? Snímek působí podobně jako sólo na bicích, stoupá a klesá stejně jako naděje a touha Andrewa (M.Teller) zazářit, aby se vzápětí zřítil. Šance se může objevit pouze jednou za život, v jediném krátkém okamžiku, kdy můžeme zapůsobit na okolí, jenž má potenciál změnit náš život. To štěstí má i Andrew. Jeho první setkání s budoucím mentorem však zdá se nedopadne dobře (ovlivněn i strachem začátečníka z autority), ale je to ze strany Fletchera (J. K. Simmons) pouze kamufláž, jakýsi způsob výukové techniky, či stimulu. Je nezastavitelný, bez jakýchkoliv mantinelů když zpozoruje talent mezi svými studenty. Používá techniky ne nepodobné teroru, které vyústí v maximálně vypjaté situace: hází nábytkem i vulgarizmy na všechny strany, manipuluje, ponižuje a fyzicky ho mučí, když ho zastavuje a vzápětí nutí neustále opakovat sóla na bicí, dokud Andrew nekrvácí. Ale ta krev živí Andrewovu hudební vášeň, je jeho hnací sílou. Nenechá se zlomit a paradoxně se stává sebejistějším, dokonce je schopen oslovit dívku, která se mu líbí a s kterou se předtím bál mluvit. Miles Teller jako Andrew odvádí nejlepší práci své začínající kariéry a skvělým způsobem se dostal do role (zkušenosti i autenticita zde), která představuje především jakousi míchanici nejistoty i sebedůvěry, vášně, posedlosti a elánu, a ta míchanice, ta je půdou, z níž talent žije. Mimořádným způsobem se mu ale podařilo zobrazit i to, co dokáže s člověkem udělat ctižádost, která přerůstá pod vlivem mentora v bezohlednost, jenž ho izoluje od jakýchkoliv vztahů a logicky nastupuje samota. Pokud jde o J.K. Simmonse (jehož postavu nikdy nevidíme za denního světla a i to podtrhuje jeho vnitřní temnotu), Fletcher  by mohl působit dojmem karikatury, kdyby se "dostal do rukou" špatného herce. Je to postava s výraznými rysy psychodiagnozy - přehnaný, urážlivý učitel, despota až maniak. Simmons ale není špatný herec. I poté, co se na plátně díváme jak prosazuje hrubý nátlak, zjistíme, že nás Fletcher přitahuje. Evidentně není zastáncem teorie "chvály za každou cenu", kde je povzbuzování neustále v popředí jako výukový nástroj a každé dítě dostane medaili už i jenom za účast (i rostlina, když ji přespříliš zaléváme nevykvete, ale začne hnít). Pochopitelně, Whiplash má i svoje slabiny - třeba nedostatečně propracovaná linka vztahu Andrewa s otcem, i věrohodnost smíření soupeřů při náhodném setkání (v době, kdy už ani jeden nepůsobí na škole) a přitom měli tak zdrcující konflikt. Snímek kvalitativně nestojí pouze na výkonech Simmonse a Tellera, je to i vynikajíci kamera a střih, ty tvoří základ pro dynamiku a  až akční tempo. Sharone Meir a Tom Cross nás postaví přímo na pódium s Andrewem a Fletcherem, zvláště ve vyvrcholení, které vytváří více napětí než jakýkoliv thriller. Název odkazuje na skladbu hranou několikrát během filmu, ale také na šlehání bičem v rychlém tempu. Snímek, který si zaslouží minimálně respekt. Vynikající ! P.S.: Závěrečný pohled do očí, ve kterém můžeme přečíst vše, v co se talent rozhodně proměnit dá...

Po zhlédnutí filmu "Dcera" jsem byla naplněna emocemi absolutně spokojeného a opravdově dojatého) diváka. Po  snímku "Electra"  jsem v pozitivním šoku... to je strhující pro oči, myšlenkou, vnitřním příběhem... pro mne filmový úkaz roku 2023. V té souvislosti jsem hodnotila studentské filmy i jednotlivě i jako celek, protože Electra je za 6! DĚKUJI! Moc si chci přát, aby p. režisérka nebyla jenom létavicí na filmovém nebi.

Moje obavy, že si nebudu rozumět s japonským duchem filmu se nenaplnily. Právě naopak. Pan Hirayama mi byl sympatický od začátku - (!obsah) jeho rituály, skromný příbytek, sazeničky  javorů, o které se s láskou stará, klid ve tváři, mlčenlivost a pokora, pořádkumilovnost, MG kazety s The Animals a Janis Joplin, knihy atd. Stromy - ty mají vůbec pro Hirayamu zvláštní význam - s oblibou fotografuje jejich koruny, aby zachytil Komorebi - sluneční světlo pronikající skrz listy stromů... Je to samotář - dívá se na svět očima ale vidí srdcem.  Má zvláštní, černobílé sny, které patrně souvisí i s jeho minulostí, ta  je však pouze naznačena. Někteří se na něho dívají skrz prsty, protože uklízí veřejné toalety, ale ti kteří se k němu dostanou blíže, jsou  okouzleni a cítí respekt. Jeho podstatou je jednoduchost bez předsudků. Snaží se o duchovní klid a čistotu každý den. I tančícímu bezdomovci vzdáva úctu. Film s jistotou (nejenom) naznačil, ke kterým hodnotám bychom se měli vrátit a jaký postoj k životu zaujmout. V závěrečné scéně s detailním kamerovým záběrem je to zachyceno naprosto přesně. Pan Kódži Jakušo si ocenění právem zaslouží.  Velice zvláštní snímek...Perfect days má přímo očistné účinky s následkem znovunalezení duševní rovnováhy. Arigató gozaimas.

"Ta hrstka květin na hrobě je to jediný co mám..." (Tom Waits)      "Noc na zemi" určitě není stěžejním snímkem pana Jarmuche, ale (čistě subjektivně) je to jedna z nejlépe fungujících náplastí na náročné chvilky života vezdejšího. Skvělá projížďka. Pohled na život z úhlu osoby sedící na zadním sedadle i za volantem s nanejvýš kvalitním hereckým obsazením. Potěšení z příběhů. Momenty propojení. Svéráznost a empatie. Osobitá pocta dílu finského filmaře Akiho Kaurismäkiho v povídce páté ("Burský oříšek"). Na straně druhé se očekává vysoká míra tolerance k formě a především obsahu "mluveného slova", a to zejména u pana Benigniho :))

Dokument o výjimečném panu Kieślowskem, s panem Kieślowskim, natočen deset měsíců před jeho smrtí. Přibližně v té době oznámil svůj záměr skončit s filmovou tvorbou. Nečekejte důkladnost ohledně jeho soukromého života a tvorby. Je to spíš uvolněné rozmlouvání na filozofické bázi s jeho asistentem (který tvořil i samostatně), s minimální spoluúčastí přátel, vzpomínajících na stejné údálosti, kteří by umocnili, či podpořili vyprávění. Odpovědi pana Kieslowského jsou z velké části vyhýbavé - pečlivě ale s hravým přístupem si hlídá záhadu své osobnosti. O Dekalogu ku příkladu říká: "chtěli jsme oprášit těch deset známých vět", a o budoucnosti se vizionářsky vyjádřil jako o "černé díře"... (Ne)Skutečně charismatický člověk.