vypravěč

Drobné, zajímavě komponované propagandistické dílko stavící proti sobě nicnedělající ruce zahálčivých businessmanů a tvořivé ruce dělníků a umělců. Asi není správné vyčítat této reklamě povrchnost a doslovnost, neuvědomění si toho, že „čeho se člověk rukou dotkne, to se v ní láme a vypadává z ní,“ jak říkal Otokar Březina, ale myslím, že Steiner potvrdil jinými svými díly hloubku své vize a šíři své imaginace, a v kontextu jeho díla nemohu tuto marginálii přiřadit k takovým pracím jako H20 nebo Mechanical Principles.

Jeden z mála filmů amerického výtvarníka Emlena Ettinga je zádumčivý symbolistický balet originálně zpracovávající příběh Pelléase a Melisandy. Zcela zahalená žena (personifikující duši) tančí romantickou krajinou od jarní louky až k podsvětní řece. Vnímavý pohyb tanečnice dokonale souzní s hudbou i s prostředím, v němž se ocitá. Ve snímku se úžasně slévá estetismus – v ten čas již odeznělé – dekadence přelomu století a snovost aktuálního surrealismu. Mimořádné imaginativní dílko, přesahující autorovu pozdější výtvarnou tvorbu

Naturalistické dílo nebývalé psychologické hloubky věrohodně prezentuje svár vnitřní pravdy a poznání člověka s jeho politickou deformací (zvnitřněním vnější, falešné ideje politické). Život proměněný v službu cizí myšlence se zákonitě obrací proti člověku. Z lidstva se stává masa, z níž se scelují ostré hrany nových světů. Stejně pomíjivých jako jsou těla, která je utvářejí. Velmi moudře tento snímek nepojednává o sporu dvou politických koncepcí, v němž by se potýkaly právě jen ideje, byť zosobněné lidmi, ale o válce duší. Závěrečný obraz Rudolfovy vnitřní rezignace je dokonalým výrazem smutku z tohoto poznání a současně i předtuchy podobného osudu, jaký stihl Cyrila.

Kvítky ze života svatého Františka z Assisi a jeho bratří jsou fascinující sbírkou legendaristických miniatur plných pokory a zázračnosti. Roberto Rossellini z ní vyňal jedenáct a svázal z nich podobně čistou kytičku. Z neupovídaných, ale sdělných legend dokázal vytěžit neuvěřitelně imaginativní a dramatická vyprávění. Původní tóny zintenzívnil pronikavou obrazností (především úžasnou konfrontací člověka a krajiny) a příběhy odlehčil jemným humorem. Nepatetické nahlížení života prvních menších bratří plně odpovídá jejich prvotní spiritualitě, dodnes povzbuzující. Nezbývá než litovat, že Rossellini zůstal jen u těchto jedenácti. Natočeno s láskou a „ke chvále Ježíše Krista a chudičkého Františka.“

Na tomto strhujícím dramatu boxera Tondy vězněného v nacistickém koncentračním táboře mne oslovilo nepatetické a neidealizované vyprávění (rovnoměrně pronikající do nitra hlavní postavy i do života v táboře, z jejichž konfrontace se rodí celý příběh, který je napínavý jen jakoby „mimochodem“, nezáměrně, přirozeně, bytostně) a neschematizující stylizace postav (zaujala mě například postava dozorce-kápa skvěle zahraná Vladimírem Menšíkem, v níž se pod deformujícím vlivem strachu neopakovatelně smísilo dobro a zlo, strach a odvaha, krutost i pocit viny). A ještě pár vět in margine: Vzhledem k tématu se nabízí i srovnání s jen o něco málo mladším slovenským filmem „Boxer a smrť“. Přes totožnost základního motivu se filmy maximálně liší: zatímco je „Boxer a smrť“ výrazově dokonalá, skvěle komponovaná, sevřená syntéza, úsporně podávající na ploše fragmentu jednoho lidského osudu celou hrůzu koncentračního tábora, je film „Přežil jsem svou smrt“ přímočařejší, epicky bohatší freskou, v níž se hlavní hrdina stává průvodcem po tomto zrůdném mikrokosmu a životech jeho obyvatel. Osobně je mi bližší symbolistický jazyk „Boxera a smrti“, ale i epičtější vyznání kamarádství a vůle k životu filmu Vojtěcha Jasného mne nadchlo.

Kolik toho ze světa může být vtěleno do hry rukou!

Pozdně secesní filmová báseň založená na sugestivní konfrontaci úchvatně snímané krajiny a tančícího lidského těla, vypravuje mýtický příběh o duši cypřiše a umělci, který se do ní zamiloval. Snoubí se zde vášeň těla (potažmo touha tvořit), kterou vyjadřuje mužský tanečník, a melancholie (pramenící ze strachu mařícího zvědavost, úsilí poznat) vtělená v tanečnici. Opravdu podmanivá baletní miniatura.

Zžíravý obraz maloměšťáckého pokrytectví na příkladu osmi duší různou rychlostí se pohybujících po cestě od kamarádství, které zde představuje dosud nezkažený, nezištný jazzman Honza (skvěle zahraný Vladimírem Menšíkem), ke zlé soupeřivosti, jež zvolna pohlcuje všechny (obraz procesu této vnitřní zkázy včetně kritické sebereflexe je skvěle ukázán na postavě Františka, kterého přesvědčivě ztvárnil Josef Somr). Celkový obraz je přirozeně frustrující: vše je – až k nedýchatelnu – sešito lží, předstíráním a nenávistí. Život je jinde.

Je to přesně, jak říkala moudrá Harriet Beecher Stowe: „Půjdeš-li někam, kde vše zdá se býti proti tobě, takže se domníváš, že nelze ti tam ani minutu déle setrvati, nikdy nepovol, poněvadž to je právě to místo a doba, kdy nastává převrat.“ Ale tenhle převrat měl význam pádu. Don Gio věrně artikuluje přesun umělecké tvorby z ideologických pranýřů do banánových krabic tržnic, nicméně přebírá-li kritik jazyk těch, které chce odsoudit (čili především řeč reklamy obnovující svou povadlost zneužitím uměleckých postupů), nemůže celá kritika nevyznít naprázdno.

Macumotův přerod z animatistického dokumentaristy, vnímavě předávajícího své niterné zkoumání Přírody (v nejširším slova smyslu), v psychedelického filmaře mě osobně zklamal. A to i přesto, že i v tomto snímku zůstaly stopy jeho hledání vnitřního života věcí a dějů. Film je tvořen svárem dvou nesourodých projekcí navozujících – v kontextu s názvem – představu dvou pozorujících očí, z nichž každé – banálně řečeno – vidí něco jiného, tj. Macumoto se táže, co z toho zřeného je skutečné (a co tepe v nitru toho skutečného!) a co je jen pozorovatelova představa. Jako evokace vnitřního receptivního chaosu vnímajícího jedince je to samozřejmě výstižné, nicméně samo ztvárnění mi připadá poněkud doslovné. Anebo je to jen epigonský ohlas Chelsea Girls...? Hermetičnost jeho starších snímků mi byla mnohem bližší.