vypravěč

Tento skromný snímek vyjadřuje, že smutek za člověka, který bojoval za mír, snažil se zmírnit utrpení všech svých bližních a vše, co dělal, dělal s osobním nasazením - a láskou, nemá hranic. Proto i dnes leckdo vzpomene toho věčně mladého muže s dlouhými vlasy a pomyslí si, co by nám tak asi teď poradil. Nepřestávám se ptát, na co všichni ti lidé mysleli. Co znělo v těch tichých, skleslých hlavách - jaké melodie - a jaké úzkosti. V těch dnech jsem se teprve rozhlížel a nevím, co jiného než láska a nedůvěra, které jsou v něm dodnes, bylo ve vzduchu. Snad i oni ze svých posledních sil milovali a otevírali se - cudně a hudebně - tomu odcházejícímu hlasu, vytrácejícímu se stínu. Modlili se, plakali a také se usmívali, nechali usedat popílek těch dnů do svých vrásek. A mysleli také na sebe - na toho, kdo je stále nedaleko a kdo se tolik potil, nebo na tu, která se pod bukem nepřestávala třást - a třeba se pak znovu potkali, a jen díky tomu se narodil dnešek. Vidím se po čtyřiceti letech mezi nimi. Je prosinec 1980, není mi ani rok, a truchlím. A truchlím podnes.

Sternovo svědectví o San Franciscu vypovídá o mentalitě i emocionalitě rock and rollu víc než kdejaký hudební kritik. Není nic mimo hudbu, a to, co je v ní, zní. To, jak první tóny skladby Pink Floyd ten dávný celuloid prozářily, lze přirovnat snad jen k té chvíli, kdy si za spinet sedl Mozart.

Na rozdíl od Skrytého života, který mě skutečně zasáhl, mě tato kvazi bigbítová (nebo snad spíše rokenrolová) (anebo jen festivalová?) meditace, přišla příliš časovou - a dnes po zkušenostech předešlých týdnů, kdy se znenadání měnily barvy věcí i znění míst, zrychloval i zpomaloval tep a minulost bolela víc než neovladatelné tělo, musím doznat, že jsem si připadal při sledování tohoto filmu jako v muzeu. Rockové hvězdy zde karikovaly v dokumentarizujících záběrech samy sebe - jako by je chtěl někdo nasvítit rentgenem a prozradit tu velkou lež, že jsou i lidmi!, všemocný dyzajn, který nahradil v posledním čase umění, ovládl i gesta herců, pohyby - a nakonec i vztahy. Vypjaté emoce, s nimiž se dnes člověk setká i při obyčejném nákupu, zdaleka nespasily banalitu každého záběru. Všednost má svou obrovskou hloubku, které se kdysi říkalo propast a později také žalář, ale tady jen někdo listoval katalogem amerického obchodního domu. Poster.

Nejsem si úplně jistý, zda montáž z dopisů vytváří s vnímavě snímaným pozadím jednotu… Komplikuje to již zvuk těch promluv, který je až děsivě chladný (nechci-li říci „sterilní“); ostatně bez emocí je i čtoucí hlas. Tak se na „plátně“ odehrávají nejrozmanitější přírodní události a odkudsi kamsi přilétají slova. Snad by bylo vhodnější nechat namluvit ty dopisy v krajině, kde se obrazy snímaly. Slova a obrazy by se důvěrněji spojily a jejich souvislost by byla jasná - a nenahodilá.

Summertime stojí a padá s Katherine Hepburn - až marnotratně obsazenou do této šedobledé povídky. Žena, která si nezvykla žít ve světě bez horizontů, se vydala v poslední minutě na cestu a ta její vůle dojít až na samu hranici, zapřít sebe sama, rozkolísat pod sebou zem - není jen hodná obdivu, ale zaslouží si, aby se divák pokusil osvojit si ji také. Zatímco Lean tká sentimentální procházku Benátkami, spojenou s banální romancí s hezkým Italem, Hepburnová vše okolo boří - celou tu selanku červené knihovny - a ať si film skončí, jak chce, hlavní hrdinka ty závěrečné titulky překročí jak mrtvolu a vykročí v dál. Lze jen litovat, komu se námět dostal do rukou. Rád bych byl s tou zvláštní ženou alespoň rovné tři hodiny, sledoval ji, jak se ocitá ve městě na vodách, jak se sžívá s tím, jak se odráží a jak jinak vypadá to město, než jak ho popisují bedekry. Rád bych ji seznámil s někým mladším a méně anebo více směšným milencem, někým, kdo by k ženě nepřistupoval rutinně s osvojeným repertoárem frází, ale s otázkami. Nechtěl bych z nich vytvořit běžný či jinak otřelý milenecký pár, ale dvojici přátel, kteří si vidí hluboko do duší a jsou ochotni kvůli tomu druhému v lecčems svém ustoupit - a něco vyžadovat (i po sobě) zcela neústupně. Ničeho takového nebyl Lean schopen, a jeho film je tak tichým pomníkem ztracené příležitosti a jednoho benátského léta. PS: Neprožitý benátský sen shoří v čase pandemie bezezbytku. Itálie jak z turistického prospektu nikdy neexistovala. Melodrama zestárlé sekretářky a vysloužilého podvodníka se starožitnostmi - ta divná mesaliance amerického snu a italského poválečného resentimentu - utěšit nedokáže - stejně jako stohy večerů pod lampou. Ale ta jedna tvář, ty stovky výrazů, jimiž vládne! to všechno obstojí. Upozorňuje na samotu, která nedaleko tebe spřádá svůj vlastní tichý svět jako past, do níž chytí celou skutečnost, a podotýká, že i ty se musíš něčeho zříci, abys dokázal vyjít na cestu.

Jak napsal v jedenáctém století Ou-jang Siou, „na světě není věci, která by se neměnila, a není změny, která by nepokračovala – takový je přirozený řád Nebe.“ Piavoliho filmovou esej Voci nel tempi lze chápat jako nejčiřejší znázornění této zázračné střídy, která uchovává život stále jiskřivý i hluboký. Moderní člověk si tento pohled na svět osvojuje nesnadno a jeho lhostejnost k životnímu prostředí, která jej přivádí na práh globální ekologické katastrofy, to dokládá se vší výmluvností. Film však na danou situaci nepohlíží pesimisticky, ale nadějeplně: soustředí se na jediný bod, z něhož může povstat změna, a to na nitro každého z nás, které je bytostně otevřeno proměně, které rezonuje s ledačíms, co nedovedeme pojmenovat, a v němž se vše ukládá: vrství se a mísí. Člověka zachycuje tento film především jako bytost dospívající, zrající a stárnoucí v souladu se svou druhovou přirozeností, k níž vedle touhy růst a rozmnožovat se neodmyslitelně patří i schopnost užasnout. Ten nejprojasněnější úžas lze ve filmu zahlédnout v obličejích dětí a dospívajících, u nichž jsem měl několikrát dojem, jako by se z prapůvodní, prenatální mlhoviny rodila skutečná tvář, jako by z živočišného druhu konečně a nenahodile vyrůstal člověk, jak o tom mnohokrát psal Hermann Hesse. V mládí pak onen úžas hoří, a tedy stravuje i trpkne, a ve stáří se podobá stínu vrženému na vzpomínku, kdy se člověk znovu vidí v situaci, kterou už nikdy nezažije a rád by si něco alespoň pro tuto chvíli zapřel (jistě si v tuto chvíli připomíná: ještě že je na světě mlčení). Resumé je tedy zjevné: spása je v tom, že lidé přestanou donekonečna třídit a pojmenovávat, zapomenou, kým jsou, a naplno se zamilují do všeho, co je, a to nejen proto, že to není náhodou - ale i pro to, že to všechno dokáže být krásné, tedy že se to všechno může jako krásné vyjevit - vzbudit v nás úžas. To všechno a mnohem víc vstřebal tento film – již proto, že ten, kdo ho snímal, skládal a snil, rovněž žasnul. Dokázal postřehnout zázračno nejen v přírodních krásách, ale i v tom nejbanálnějším lidském konání. Úžas překonává všechno naučené, učí novým slovům, novému jazyku, vysmívá se třídění a hodnocení a varuje: vše má takovou hodnotu, jakou máš ty sám. - - A co pro mě znamenalo sledovat tento film, v čase nekonečného ozáření, jímž koronavirová pandemie je? V čase, v němž se na předem neurčenou dobu osvítilo to nejtemnější, kdysi jistojistě pevné, všechny ty kosti a svalstvo a krevní oběh a nervy a mozkové a jiné (rovněž rozvážné) buňky a vedle nich i slova a hudba a prostě všechno, čím si člověk ospravedlňuje svou výjimečnost (tedy vlastní existenci na úkor druhých), jsem útěšně zakusil, že ještě neprohořelo, ba právě že ani nemůže prohořet všechno, že něco, o čem se občas doslýchám, naposled od kamaráda, který se chystal na fašanek do Velké, k němuž jsem se přes naléhání malověrně nepřipojil (a možno proto stále žiji a vyhlížím proměnu), stále září. K Itálii se jako k pramenu té nejčiřejší obrazotvornosti obraceli právě ti umělci, kteří formulovali (a formovali) naši národní identitu, ale nejen proto máme k tomuto světu opravdu blízko. Je-li nyní vyvrácený z pantů, vichr, který se dostal do domu může zpřevrátit i ten náš klid. A už jej zpřevrátil, už jej zmotal.

Skromný – a snad i proto tak silný a otevřený - střípek z domova jedné z největších českých zpěvaček, který napovídá, že tento domov není – jako u těch nejvýznamnějších malířů – omezen na čtyři stěny ateliéru, ale že postihuje ten nejšiřejší svět.

Jestli nějaký mezilidský kontakt dokáže člověku nastavit zrcadlo stejně bezprostředně jako rozhovor s nejlepším přítelem, je to noční dialog se ženou, kterou jsme právě poznali a která pro tyto chvíle zosobní všechna moře světa. S každou pronesenou větou sestupujeme hlouběji a hlouběji do oceánských modří, zelení a černí, a když se včas nevynoříme, utoneme navždycky. V poslední chvíli se ode dna odpoutává i ústřední hrdina Rohmerova filmu, dokonale zahraný Jeanem-Louisem Trintignantem, když se odtrhuje od Maudiných rtů, aby se pak ještě jednou pokusil ztratit rozum tváří v tvář (!) její nahotě, která však již nic nepřislibuje. Když druhého dne stráví noc s dívkou, kterou miluje, sestupuje obezřetněji a zároveň se sám snaží proměnit v Maud, tedy nabídnout půvabnému mládí alespoň svou vlastní mělčinu zkušeného dospělého života. Opatrnost, za níž lze zaslechnout již svatební zvony (které jsou v mimořádně zdařile vyjádřeném znění snímku zastoupeny ranními dětskými hlasy), je však i na straně Françoise. Spontaneita předešlého nočního logu tedy u obou zcela ustupuje praktické divadelnosti – a v této režii probíhá i další – již milenecké (či snoubenecké) sdílení (se) obou, ve snímku zastoupené především odhalováním (a zahalováním) minulosti, které osnuje tragikomickou spleť všech dotčených lidských životů, kterou s jemnou ironií (ne)doslovuje epilog. – Málokdy se mi stává, že pociťuji nutnost bezprostředně shlédnout film podruhé. Nanejvýš se vracím k nějakému gestu, které vtělí nejen celý snímek, ale celý život – ale když musím znovu projít prošlapanou cestou, pak vím, že jsem zabloudil. Jako kolikrát, když se smrákalo a když jsem pospíchal do neznámé vesnice na poslední autobus. Jednou mě tam přivedla cesta mrtvým lesem, běžel jsem asi půl hodiny v kuse a čekal a prochládal v té říjnové Rabyni asi deset minut. Dnes jsem cítil v zádech totéž ticho, a tak jsem nedělní ráno strávil – jako to nejhorší z Jean-Louise – s Maud…

Tuhle příjemnou procházku s milou dívkou – Jihoslovankou původem, Američankou adopcí (nebo spíš vůlí?) – jsem podnikl v čase, ne nepodobném tomu, kdy jsem asi před pěti lety v těžkém boji se svou pomíjivou skořápkou procházel po světě s hlubokou soustrastí k tomu, že se tahle chvíle – letmý pohled pod nohy, stisk zábradlí, doběhnutí tramvaje – nikdy nevrátí. Stejně jsem se tedy dnes, kdy se ocitáme přes velkolepé divadelní aranžmá, která nám přinášejí útěchu v našich banálních ochotnických gestech, na začátku čehosi nového, nějaké nové formy války, již lze protektorátně (a sebezáchovně) prožívat právě jen divadelně, prošel Paříží jako světem, kam jsem mohl zavítat ještě před měsícem či dvěma a nalezl bych ho právě takovým, jak jej viděla ta bdělá Nadja, nebo jen málo odlišným. Dnes večer jsem si ale připadal jako Jean-Paul Sartre, když procházel meziválečnou – jen zdánlivě mírově naladěnou, ve skutečnosti ale „v příměří“ se chvějící – Paříží a cítil, jak se hroutí. Po pár letech jsem sáhl po jeho denících z „podivné války“, v jíž podobné jsme i my, a přes ten odstup – a přes to, že jsem je byl četl v úplně jiném – vypůjčeném – exempláři – jsem ty věty nalezl během dvou minut… A tady je máte: „Jaký charakter měl svět v letech 1918-1939? Sám se nabízel jako zničitelný. Zničitelný revolucí, válkou (proti tomu naopak šťastná stagnace roku 1900). Ale on se nejen nabízel jako zničitelný, on přímo požadoval zničitelnost. Ta byla jedním z důvodů jeho slávy a poezie. Věděl o sobě, že je přechodný, a těšil se z toho, snažil se k sobě zaujmout hledisko, jímž bude posuzován po svém konci. Nevěřil sám v sebe. Byl posedlý vzpomínkou na první světovou válku a obavou z roku 1939. Dovoloval si spoustu věcí, protože věděl, že zemře. A já tuto křehkost vášnivě prožíval. Věděl jsem, všichni jsme věděli, že půjde k čertu. Zdá se mi, že jen málo lidí mělo v minulosti rádo svou dobu, jako já svou. Naprosto jsem na ní lpěl. V roce 1921, kdy jsem se s Nizanem procházel po bulvárech, patřilo k dobrému tónu obdivovat naši dobu. Říkalo se: ,Neonové reklamy, sunlights, vozy se sníženou karoserií.‘ Byla to magická slova. Psalo se přerušovaně a rychle. A já dnes vidím, co to mělo znamenat: byla to hloupá snaha po modernismu (tehdy se říkalo: století rychlosti – toužili jsme po jazyku bez syntaxe, který by vyhovoval stodvacetikilometrové rychlosti našich rychlíků). Byli jsme tehdy naivní a důvěřiví: rozhodli jsme se, že budeme mermomocí milovat tato světla a rychlosti. Objevili jsme džez, ale jako chudáci, neuměli jsme tančit. Slýchali jsme, že se za zvuku bendža dají prožít kouzelná dobrodružství lásky, ta ale nebyla pro nás, byli jsme příliš mladí, chudí a oškliví. Džez pro nás představoval krutou a sexuální krásu zakázané věci. [...] Celý ten poválečný život byl pro nás nedosažitelnou férií, snem. A přitom i tomu nejmenšímu koutku Paříže dodával kouzlo právě on. Celý můj život byl prosycen poválečným s. obdobím, které jsem zahlédl klíčovou dírkou. Tato kouzelná doba je ovšem mrtvá. Veškerá její výzbroj: černoši, mrakodrapy, obrazy-záblesky, orgie, volná a tragická láska, bendžo atd., se stala šablonou. Já jsem tím ovšem poznamenán. Co jsem až do roku 1939 na celé Paříži, na Ménilmontantu, na Montmartru, na Montparnassu vášnivě miloval, to byla tato doba, která již minula. Jejím prostřednictvím jsem pohlížel na svůj život, byl to ztracený čas, ne mnou, ale druhými, k nimž jsem se pokoušel přiblížit.“

Tato komorní podobizna režisérčiny babičky mě zaujala zvláště zdařilým spojením spíše statických záběrů s minimalistickou zvukovou stopou, spoluutvářenou terénními nahrávkami, hlasem telefonního záznamníku a různým půvabným šramotem. Prostým obrazům, jako by snadno zapomenutelným, a právě tak i pomíjivému znění různých všedních událostí se jejich zdánlivě nahodilým spojením – v jakési současné odstředivé prchání (za stálého ohlížení) – dostává nečekané významnosti, ba až posvátnosti. V pomalu narůstajícím víru jako by zanikal (i vznikal) celý svět.