vypravěč

Přepestrá filmová klauniáda vstřebávající podněty brechtovské i chaplinovské a balancující mezi němým filmem, dadaistickou divadelní hrou a muzikálem připomíná polymorfní básnické pásmo nebo receptář filmové magie. Hyperkritická zvláště vůči stojatým vodám měšťanstva (a v tomto směru nešetřící expresionisticky stylizovanými obrazy) nechává své dva hrdiny až do poslední vteřiny zvažovat dilema vložené do titulu filmu a při zkusmých rozřešeních zkoumá pravost tradičních institucí – policie, muzea, městské správy. Nepřekvapivé zjištění dutosti všeho zavedeného urychluje jejich závěrečný důsledný odvrat k životu. Pryč od atrap!

Před velkorysou expozicí z mobilizace bych uvítal, kdyby režisér věnoval větší prostor osobnostnímu vystižení jednotlivých postav (např. retrospektivními vstupy či /ještě raději/ živějšími interakcemi). Sice všechny zrovna ploše nepůsobí, ale důraz na to, jak spoluutvářejí dějiny, podpořený zjevnou komunistickou tendencí, z nich činí opravdu jen loutky ve velkém revolučním spektáklu. Historické vyprávění současně všechny upozaďuje a soustavně nasvěcuje jen vyloženě kladné nebo záporné příklady. Z toho těží především Gustav Hevrle, jako téměř vždy charismatický a sympatický, zatímco na to doplácí Jiří Sovák nebo mladý Josef Vinklář. Zato Jaroslav Mareš si se svou nečekaně charakterní rolí – přes relativně nevelký prostor – vystačil: obětoval vše pathosu a s odpovídajícím gestem také vydechl. Stejně jako Ladislav Chudík ovšem není ani on přesvědčivý. Již jeho dikce a intonace napovídá, že nemusí být takovým, jak se zdá. Zato Rudolf Deyl ml. vystihl nezištnost a odvahu přesvědčeného komunisty dokonale a divák nezapochybuje ani o ženských hrdinkách.

Průměrná kovbojka, která má vzdor jednomu z alternativních názvů s Djangem společného jen pramálo. Předně jí chybí přesvědčivě napsaný příběh: bezpočet nelogičností se sice vysvětlí porůznu troušenými pointami, přesto podezíravý divák nestačí zvedat obočí. Dále: oba bratři působí jako loutky – ani jejich vztah ani pohyb po světě nemá hloubku a opravdovost. Jako střílejí sice přesně, ale nahodile, zrovna tak nazdařbůh žijí a tratí. Za moc nestojí ani hudba a mexickou atmosféru navozují spíše různé „exotismy“ než bystře vnímaná krajina.

Experimentální dokument o britské alternativní kapele Radiohead se zjevně spoléhá na místy poněkud nervní kompozici svéúčelných obrazových etud, dokumentárních záběrů, citátů, zlomků rozhovorů a ukázek z koncertů, které z celé té audiovizuální mlhoviny diváka spolehlivě vysvobozují. Vydání alba OK Computer a první vysílání videoklipu ke klíčovému singlu nahrávky Paranoid Android si živě pamatuji. Bylo to téměř tak strhující jako, když Björk zveřejnila Army of Me k albu Post nebo Einstürzende Neubauten vypustili Sabrinu. Nejen já jsem měl tehdy pocit, že jsem svědkem čehosi bezmála revolučního. Myslím, že Grant Gee se ve svém dokumentárním debutu pokusil něco podobného artikulovat, ale aby uspěl, bývala by mu nesměla chybět preciznost, jakou se všechno velké umění – a tedy i písně ze jmenovaného třetího alba kapely – vyznačuje.

Jirka Lukeš, budoucí Mirek Dušín v Záhadě hlavolamu, projevil svůj mimořádný herecký talent již jako malý školák – mj. v diptychu podle J. V. Plevy o životě na venkově v čase hospodářské krize. I po letech mě překvapuje, jak svou mimikou dokonale vyjadřuje nejroztodivnější dětské emoce a otevřený každému okamžiku se sžívá s každým místem, do něhož proniká. I jeho rodiče okouzlují svou laskavostí a charakterem: pokora se u nich spojuje s hrdostí a jedinečně se odráží v jejich ušlechtilých tvářích. Jejich veskrze pozitivní příklad, prozářený především díky skvělému obsazení, oslabuje tendenčnost vyprávění, jakkoliv film jinak ostře diferencuje vesnické prostředí: snobství a sebestřednost rychtářových na jednom pólu vyvažuje prostá a čistá chudoba Janoušů a strašlivá bída Bezručkových, jejichž děti připomínají vzhledem k Bobšovi a Božence spíše jakási polidštěná zvířátka, a zvláštně vyznívá i svět starých lidí, uzavřených do svých zkušeností. Nikoliv náhodou se mi vybavily verše Rainera Marie Rilkeho o svatých chudých: „Tak tiší jsou a jako věci prostí. / […] / Ztraceni tmí se v stínu maličkostí, / podobni poklidnému náčiní.“

Tento krátký film obstojí jen jako dovětek k celovečernímu filmu V hlavě – a i tehdy spíše jen oslabuje jeho vyznění. Křečovitou pointu očekávaného duelu sice zjemní chvilka manželské sympatie, přesto nemohu potlačit dojem, že jde jen o jednu z bezpočtu možných etud, jejichž humor spočívá jen v analogiích mezi jednáním a vnitřními procesy v režii příliš pravděpodobných postaviček.

Nebýt té utahané a vlezlé písničky docela sympatický krátký film, vlastně oceánská legenda. Kdyby se tvůrci omezili na hlasy přírody a nechali příběh domyslet diváky, udělali by lépe…

Nápaditý animovaný film uvádějící na ose jednoho konkrétního životního rozkolísání do zákulisí událostí, vztahů, jednání a chování. Až na poněkud banální stylizaci personifikovaných emocí mi ten odvrácený, skrytý svět připadal docela výstižný, a to včetně vlastního procesu nicotnění všech ztrácených hodnot a zkušeností. Pro dětského diváka může být takové vyprávění docela poučné; dospělý by měl ale uvažovat v jiných kategoriích: osobní bilance by především měla vpustit do hry lítost a milosrdenství.

Noc v opeře je jedním z nejsyntetičtějších děl bratří Marxových. Neomezuje se na jediné prostředí, jehož životní styl a stereotypy s ním spojované perzifluje, ale gejzírem gagů a vtípků zasahuje celý soudobý svět. Důslednost, s jakou tito sourozenci rozkládají zdivadelněnou moderní společnost, sociální necitlivost i vyprázdněnou řeč, je obdivuhodná právě tak jako všechna jejich hudební čísla včetně souboje v orchestřišti, který bezděčně předznamenává nástup nové hudby.

Nejen v porovnání s předešlým režisérovým snímkem je tento po všech stránkách jednotvárný. Materiál, který by se dal soustředěně zúročit v krátkometrážním filmu, je v přeestetizovaných, nerytmicky kombinovaných záběrech neúměrně „roztažený“, což může leckomu sugerovat (spolu s fragmentární kompozicí obrazů a nervní kamerou) surrealismus, s nímž se ovšem potkává jen v rádoby černohumorných sekvencích. Ani noční atmosféra ve své přirozené víceznačnosti zde neznepokojuje: je prázdná jako všechny postavy a to, co kolem zní, dutě a hluše, nespoluutváří atmosféru, přesněji ono vzduchoprázdno, které ji předstírá.