vypravěč

Komorní, citlivě snímaný dokument o dnech bezprostředně následujících po smrti Jana Palacha. Deníková skladba odhaluje stálé vnitřní chvění i pnutí truchlících, neklid a nejistotu i víru ve společnou sílu a odhodlání. Dílčí komentáře, stvrzující mravní oprávněnost Palachova činu, i vyznání z vlastního dlouhodobého smutku, zasazují celou situaci do dějin, které nejsou nějakým chladným učebnicovým výkladem, ale živým a spalujícím svědectvím o společné cestě dvacátým stoletím.

Dokumentární film „Letová správa OK 89 – 90“ Iľji Ruppeldta a Fedora Gála, natáčený od pozdního léta 1989 do prvních měsíců následujícího roku, předznamenává podobně kritické dokumenty Karla Vachka z devadesátých let, ba dokonce lze říci, že je jakýmsi prologem hned k tomu prvnímu z nich, protože od otázky „přestavby“, která se v reflexích současníků jeví pouhou frází, donekonečna omílanou v čase všeobecné mravní devastace, ekologické krize, odcizení a lhostejnění, dochází na práh svobodných voleb, které s tak bezohlednou pravdivostí reflektoval právě Vachkův Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství. Vedle toho, že starší snímek zaznamenává úvahy a strachy obyčejných lidí, tu přímočaře odpovídajících, ondy své názory tajících, je cenný i tím, jak osvětluje podhoubí rodící se občanské společnosti, kterou nastupující politický – stranický – systém zanedlouho zkrotil, národnostní sváry rozmnožil a prohloubil a k rozpadu přispěl.

Silný protiválečný film, současně přímočarý (soustředěný na rozmanité vztahy mezi postavami, jejichž bohatství a pestrost jako by zpřítomňovala celý svět) i citlivě komponovaný z přítomných chvil i ze vzpomínek, jimiž na bojiště vstupují životní osudy těch – neméně ohrožených – v zázemí, předjímá ještě komplexnější a soudržnější výpověď o málo mladšího Fričova snímku Hvězda zvaná Pelyněk. Ústřední hrdina, člověk věrně zamilovaný do života, neochotný přizpůsobit se ani militaristické mentalitě licoměrného rakouského důstojnictva, krutých to zrůd, ani těch, kteří z války profitují, se plně vydává ve víře v svobodu svou i svých bližních. Méně odhodlaní, jinošští jsou jeho druhové, ale ani oni nezaostávají, když je třeba nastavit hruď či tvář nebo se chopit zbraně. Jejich společná cesta – to jsou jiné dějiny první světové války, než jaké by psali oficíři, dějiny odhalující zlo v samé podstatě války. V dnešní době, která se se slepým nadšením násilí otevírá, by se měl každý s podobnými kapitolami historie dvacátého století seznámit.

Pod názvem Vlak nežnej revoluce se skrývají tři reportáže z prosince 1989 a ledna 1990 o sametové revoluce, tvořící první díl publicistického pořadu Sondy z roku 1990. Název mu dala první z nich („Ako ďalej“), která informuje o cestě bratislavských vysokoškoláků na východ Slovenska, jenž stále „spí“, s cílem informovat tamní obyvatele o situaci a požadavcích a snahách stávkujících studentů. Nechává nahlížet do myšlení a imaginace těch, kteří ve shodě s více než stopadesátiletou tradicí angažovaného českoslovanského studentstva, započali zásadní proměnu Československa. Od studentů k prvním občanským hnutím odhlíží reportáž Vladimíra Mináče „Prvé kroky“ a mapuje počátky politické transformace Slovenska před prvními svobodnými volbami. Trojici uzavírá pohled na soudobou pop music, jejíž představitelé odpovídají na titulní otázku „Aká bude?“ – nová slovenská píseň. Andrej Horák oslovil mj. Tublatanku, Elán, Mariána Kochanského z kapely Lojzo nebo textaře Kamila Peteraja. Toho, kdo sleduje dnešní populární muzikanty, možná užasne, jak chytře většina dotazovaných mluví a že se dokáží vyjádřit bez frází.

„V lidovém umění všech zemí jest taková svěžest, taková jednoduchost, že ji považujeme často za naivnost, která má, v pravdě řečeno, čistý, bezprostřední výraz citů umělecky nevyškolených, která nepoužila žádné výchovy, žádné školy, žádného stranictví a žádného směru. Je to ustavičná improvizace zaklíněná do tradičních témat, nadšená do nekonečna, stále mladá, jarní.“ (Konstantin Danilovič)

Každý snímek Normana Wisdoma ve mně poznovu vyvolává úžas nad tím, jaké nomen omen nosil. Takovou moudrostí jako on byl obdařen jen málokterý z komiků mluveného filmu: na scénu civilních dramat dneška vstupuje s takovou lidskostí, laskavostí a vnímavostí a současně i hravě, živelně a snivě, že v čase všeobecného odcizení osvětluje bílá místa pochopení, ostrůvky ryzího soužití a buduje na nich stavby, které jsou otevřeny každému. Komedie o „jeho“ cestě k muzikálové (kari)éře je snad tím nejdokonalejším z jeho filmů – i proto, že do příběhu proniká takovou silou hudba, která je jedním z nejmocnější uměleckých nástrojů pospolitosti. – Scéna, kdy se v hypnóze stává novorozencem a postupně stárne, je snad tím nejvěrnějším obrazem jeho duše. Za všemi jeho hrdiny těká takový bystrý a dovádivý dětský zrak.

Na okraj této temné skici z římského polosvěta jen pár slov Ezry Pounda: „Pravdu můžeme poměřovat pouze naším vlastním vnímáním pravdy. Nezpochybnitelná tradice proměn nás učí, že věci nezůstávají vždy stejné. Rychlým a neanalyzovatelným procesem se stávají jinými věcmi.“

Bratři Marxové dobývají Západ podle instrukcí Bustera Keatona.

Metropolitní egyptologickou společnost tvoří pestrá směs nevěrníků, kteří své zradičky pěstují pod maskou amatérské badatelské praxe, v níž dosáhli takové přesvědčivosti, že to až vzbudí pozornost u zpravodajské služby. Současně za jejich zády žijí dvojím životem i některé z jejich drahých poloviček – a protože není jednoho odhalení bez druhého, pohled pravdě do očí uzavře – bezmála za přímého přenosu BBC – historii celého společenství. – Obdivuji, jak se Františku Filipovi podařilo jen stylizací postav a jejich interakcemi navodit dokonalou britskou atmosféru. Jakkoliv nikdo z protagonistů neustoupí ze své strohosti ani o píď a všichni své emoce zpravidla rozpouštějí v sebeironii nebo svému rozhořčení tisknou kultivované tvary – kraluje jim Jiří Sovák, proměňující se v závěru televizní polemiky s pravým vědcem v polského odborníka, v jehož přesvědčivém polsko-anglickém projevu uvízne nejen dotčený specialista, ale celý Londýn.

Skromný sujet o inscenované nevěře se téměř ztrácí pod bezpočtem výborných gagů a barvitých záblesků jazykového i hudebního humoru a vše pospolu se za řinčivého smíchu Anny Ondrákové samospádem řítí k novému začátku. – Tato schematičnost nedovoluje vyniknout ani zcela neprokreslené postavě Adiny Mandlové, jež od samého počátku působí jen jako rekvizita, ani Oldřichu Novému, jenž své roli rovněž nevdechl příliš života. Oproti svým hrdinům z následujících let působí poněkud loutkovitě, vlastně jako karikatura určitého dobového typu. Ožívá většinou jen v komických interakcích, kdy jako by vystupoval ze sebe sama, například v klavírním duetu s Ferencem Futuristou. Nejcelistvější figurou vedle rozjařené varietní kouzelnice, jež si důsledně přisvojuje každou situaci, v níž se ocitá, jako by to bylo právě jen jeviště jejího mistrovské kabaretní show, je bezesporu Kohoutův Špargl, jenž podobně jako ona nevynechá jediný okamžik, aby ho celý nevyplnil až do absurdity rozbujelou sebeironií.