vypravěč

Jak napsal Henry David Thoreau: "All costume off a man is pitiful or grotesque."

Přestože je – na můj vkus – uzel z časových smyček příliš zašmodrchán, rád jsem se v tom panoptiku ze snů a skutečnosti, které jedno jsou, ztratil a příště snad celou tu půvabnou tkaninu nahlédnu hlouběji a zřetelněji a neztratím se v ní. Rozhodně si to zaslouží – již pro tu naléhavost, s níž mate a okouzluje.

Na Dni kobylek mně vadila především násilnost jeho výstavby: příliš okatá hra s intertextualitou, nesourodost exploatovaných žánrových poloh, neproblematičnost sdělovaného. Tyto nedostatky se marně snaží vykoupit režisérův nesmlouvavě jednoznačný pohled a srovnatelně nekompromisní výraz, jehož naturalismus ovšem jen maskuje ideologii (jak je to nejpatrnější v posledních, alegorických obrazech filmu): tudíž do propasti jazyka padá i idea, nahrazena frází. V neposlední řadě mě k odmítnutí vede i nevěrohodnost charakteristik postav, dílem daná hereckou mělkostí většiny obsazených, resp. přehnanou, frapantní stylizací hrstky talentovaných, a vakuum, nevěrohodně imitující atmosféru doby jen jejími vnějšími rysy.

Slovy Roberta Desnose: "Byly jste u mne při procitnutí, ó bolesti lásky, ó múzy pouště, ó náročné múzy."

Řečeno trochu nepříhodně, zato výstižně verši Vítězslava Nezvala: "Tato prostá píseň našich dětských lásek / choré potěší, / tak jako sedmihlásek / v ořeší."

Agitační komedie Katka, jejíž titulní hrdinku sice lapila za pačesy až nemilosrdná mašina, zatímco její zapíranou duši si již dlouho předtím přisvojila – podobně jako v obludných cukrovarnických prózách Matěje Anastázie Šimáčka – sama fabrika, mě ani tak neoslovila jako spíše pobavila - tím, jak se v ní život a svět s nevídanou nežitou plynulostí rozpadají a skládají (jako by vše náleželo k nějakému stroji), aniž by tomu kdokoliv z pracujících věnoval pozornost. Jedna nekonečná halucinace socialistického štěstí (v níž chybí jen, aby tovární rozhlas vysílal živý přenos soudního přelíčení s Miladou Horákovou, k čemuž zřejmě došlo o rok později, kdy již asi Kadár chystal Únos...).

Caprův sentimentalismus, ponižující nosný námět na banální kalendářovou historku, postihuje schematičností všechny tvárné prvky filmu od charakteristiky postav po atmosféru (která chybí zcela, nahrazena jakýmsi setrvalým, všudypřítomným chladem vlastním všem dějištím /od ulice přes kostely po byty/, k nimž hrdiny nepoutá sebemenší vztah) – až na přesvědčivě hrající hlavní hrdinku a jejího hereckého partnera. Vše kolem nich je jen řídká, šedá papier-mâche vyslovovaného (ani ne vyprávěného) syžetu, z níž tito dva poslední živí září svou čistou, přirozenou hrou.

Pohled zaměněný s ohlédnutím: smírné, idealizující hledisko ohlazuje všechny hrany a mění film, který se tváří jako aktuální a svědčící, v pouhou nostalgickou vzpomínku, nadto uvědoměle akcentující především pionýrskou čest a pospolitost, dvě velké iluze.

Ani Káně ani Vážka po mém horizontu nelétaly... V mých dálkách jsou jen káňata a vážky.

Rivette opět spouští kotvu svého zraku na samá dna žitého. Prudká vášeň, nesmírná touha i velká nuda, vše je hodné zaznamenání, když se jimi sytí hladovějící člověk. Režisér rodinovsky klouže po těch svých plochách – slovech, gestech, pohybech, dechu, jimiž o sobě dávají vědět nejen lidé, ale i věci a místa… – ze svého modelu (románu či románku) staví vlastní svět, který je od samého počátku v plamenech, jimiž jako vypravěč nakonec shoří i svědek, jeho divák.