vypravěč

Daleká cesta mě strhla hloubkou a pronikavostí svého zření, vůlí svědčit a znázornit, pro niž ji vnímám jako souladnou s nadčasovým divišovským imperativem "muset vidět" a nebezděčně si k ní píšu pozdější verše Zbigniewa Herberta, které tento hrdinský příkaz také vyplňují: "Viděl jsem proroky škubající si pěstěné plnovousy / viděl jsem šejdíře vstupující do sekty flagelantů / katy převlečené do beránčích kůží / kteří utíkali před hněvem lidu / hrajíce na fujary // viděl jsem viděl // viděl jsem člověka který prošel mučením / teď poklidně seděl v kruhu rodinném / vyprávěl anekdoty polykal polévku / hleděl jsem na jeho pootevřená ústa / dásně dvě větvičky trní s odřenou kůrou / bylo to nevýslovně nestydaté / viděl jsem celou nahotu / celé ponížení // potom / slavnostní shromáždění / spousta lidí květiny / nedýchatelno / kdosi bez přestání mluvil o deformacích / myslel jsem na jeho deformovaná ústa // má to být poslední akt / dramatu Anonymova / plochého jako příkrov / plného přidušených vzlyků / a pochechtávání těch / kdo si s úlevou vydechli / že to zase vyšlo? / uklidí mrtvé rekvizity / a pomalu / zvednou // potřísněnou oponu".

Jedna z méně šťastných Caprových komedií, poznamenaná sentimentalismem, nevěrohodným herectvím a papírovostí scénáře. Zájem vzbuzuje jen to, co této kalendářové historce předcházelo a co po ní bude následovat. Bezživotnost celku bohužel napovídá, že nic.

Půvabně animovaný film, vystihující jímavou a zneklidňující hořkost Čechovových povídek jako křehkou architekturu lidské trapnosti. Za hranicemi úzkého civilního, uzurpujícího si morálkou veškerou tělesnost, se rozléhají netušeně široké dálky skutečného Já, po nichž se však může rozeběhnout jen ten, kdo zešílel nebo kdo se navždy ztratil, proměněn v přízrak či legendu.

Strašlivá normalizační adaptace krásné Wildeovy pohádky, rozmělňující ji na pouhou socialistickou agitku. Veškerou hloubku sebeobětování zasypává Brdečka hlušinou nepřípadné a nemístně člověčí milosrdné lži, takže namísto iniciační a nadějeplné legendy, otevírající čtenáři svět jako prostor, v němž je možné smysluplně zahynout (a tak žít), vyrůstá z přejatých motivů banální bajka hlásající, že zde lze jen donekonečna přežívat (a tedy stále umírat). To, že záleží na volbě každého, je zamlčeno. Píše se rok 1975 a cesta je jasně dána.

Odcizený dokumentární pohled výmluvně vypovídá o marném maloměšťáckém kuklení do prostředečnosti, mylně pokládané za život, ale to je jeho jediným kladem. Sám se totiž nabízí jen jako prostředek eventuelní nápravy, a není tak kritický, ale jen škodolibý. Jistě, lze ocenit přesné odpozorování zevního a odvahu k jeho záznamu, ale obojí zde doprovází krotkost, a výsledek tak působí vlažně, kompromisně - jako nedílná součást toho, co popisuje.

Této adaptaci Kubínovy povídačky skutečně nemohu vytknout nic než právě onu povídačku...

Nejpravdivěji se nám svět otvírá náhodně, ale i když nás šálí, pak se přitom pousmívá s láskou. Krásné, vidomé záběry tohoto snímku zatěžují dýchavičně zpřítomňující se obrazy vnímající bytosti. Jak ona sama svět vidí, netušíme. Vše sleduje kdosi pozorný, ale nestojí snad za pozornost i ti míjení? Před pěti lety – v čase mezi ohoblovaným životem a namořenou smrtí – jsem si sem poznamenal toto: "Pod tento poetický cestovní deník Nobuhika Óbajašiho si znamenám postřeh Theodora Adorna: "Jak málo je empiricky produkovaná subjektivita a její jednota totožná s konstitutivním estetickým subjektem a zvláště s objektivními estetickými kvalitami, o tom svědčí krása četných měst. Perugia či Assisi ukazují nejvyšší míru formy a souladnosti tvaru, aniž to lidé zřejmě chtěli a předvídali, i když se nesmí podceňovat ani podíl plánování na tom, co se organicky zdá být druhou přírodou. Takový dojem podporuje mírné zvlnění kopců, načervenalý odstín kamene, tedy něčeho mimoestetického, co jako materiál lidské práce samo je jednou z determinant tvaru. Jako subjekt spolupůsobí přitom historická kontinuita, opravdu objektivní duch, který se dá touto determinantou vést, aniž to musel mít jednotlivý stavitel na mysli. Tento historický subjekt krásna řídí podstatně i produkci jednotlivého umělce. To, co však ovlivňuje krásu takových měst domněle pouze zvenčí, jsou její vnitřní zdroje. Imanentní historičnost se stává zjevem a s ním se vyvíjí i estetická pravda." Snad jsem dnes již jinde… (3. 8. 2019)

"Kdo porazil tu lípu, není známo. / Kdo ji zasadil, to neprv ne. / Ví se jen, že špalík úhledného božího dřeva / ocitl se jednoho čistého, slunného dne / (možná však, kdo ví, že tehdy pršelo, / ale tomu nevěřím) / v moudrých rukách mladého, cílevědomého chlapce, / který díky fantazii, zručnosti, trpělivosti / a řezbářskému náčiní stvořil loutku. / Proč to říkám? / Tu loutku jsem totiž, mnoho let po jejím stvoření, / uviděl na stránce časopisu / a to bylo moje první setkání s Jiřím Trnkou." A tak nějak podobně jako u Jiřího Suchého, jenž se z toho vyznal básní, to začalo i u mě...

Nad banální, zanedbatelný příběh bych vyzdvihl atmosféru, dokonale budovanou přesvědčivou hrou, vnímavým kontaktem postav s jejich prostředím, ladem hudby a obrazu. Za čirou věcností, obestřenou rozmanitými emocemi, jsem vytušil víc, než mi Clément předložil, a co jsem zatím nepojmenoval. Snad polyfonii života, rozeznatelnou v každém jejím hlase, je-li ten na ní plně účastný?

Ukvapeně odvyprávěný rodokaps, jehož nesnesitelnou schematičnost ještě podtrhují povrchně napsané postavy, nelogicky jednající a psychologicky nepřesvědčivé a odpovídajícím způsobem, tj. ochotnicky, zahrané (což bych však přičítal spíše nedostatečnému režjnímu vedení, které se podepsalo i na téměř naprosté absenci atmosféry, než hercům, kteří své kvality osvědčili v jiných filmech /byť Tony Curtis až později/).