vypravěč

Nepopírám, že si mne první český širokoúhlý film podmanil především svou obrazností, zakládající spolu s hudbou a věrohodnými dialogy plnou a uchvacující atmosféru, ale současně jsem uvítal absenci příkrého moralizování a „dobrých příkladů“, temná, zvláštní vychýlení milostného či sportovního dramatu. Týž vír obrazů mne vtáhl do vltavských hloubek již dříve. Totéž jsem cítil (a vlastně ještě dlouho před filmem a intenzivněji) ze zápisků Jana Hanče, třebas starších o dekádu: „Na rohu Plavecké a Podskalské. Sušené vuřty pod větrníkem. A barvotisk Jiříka krále. Moderní ulice s bílými okny a světle šedou omítkou. Včera kravál před primátorkami. Trénovali. Prý Mělník, prý Blesk, prý Slavia. Co Roudnice a ČVK? – Zítra? Dnes. Jarní podvečer. Černý železniční most je celý modrý, a nábřeží, ach, nábřeží s nádhernými šňůrami světel v podvečer primátorských. […] Všechno se žene k zábradlí. V dálce se míhají blankytně modrá vesla. Opírají se do vesel, metou koberec řeky. Ruměně červená, chromově žlutá, jasně zelená, oslnivě bílá. Kapela, seřazená do třech řad, blyští na slunci, které k poledni přece jen vyšlo, leskem svých mosazných trumpet.“ Kaleidoskop sportu v krajinách měst i za městem.

Tento pokus o životopis Josefa Mánesa mě na jednu stranu zaujal svou pitoreskní výstavbou staropražského světa, ale ještě silněji mě zklamal svým jednostranným hlediskem, naivní psychologizací a banálním výkladem malířovy osobnosti, podpořenými bídnou skladbou zachycených událostí a scén. Roztržení umělce mezi jeho erotickou intimitu a práci pro národ, potažmo mezi touhy po uměleckém ideálu a po spočinutí v anonymitě přírody je prezentováno tezovitě, povšechně a nejednou vyvolává karikaturní efekt (který chtě nechtě navozuje tělesná asimilace Petra Kostky s Mánesovým fyziognomickým vzorem; popravdě: přejmutí tváře přeci není cestou k opravdovému oživení osobnosti). Filmu chybí kotviště i hlubší pochopení Mánesovy idey života. Netroufám si ji zde skicovat, ale hledal bych cestu někde v adjektivu smutný, které se zhusta přidávalo ke slovu Čechy. Vzpomínám třeba na generačně mladšího Julia Zeyera, jehož Rojko v Domě u tonoucí hvězdy pronáší: „Být členem podrobeného, zotročilého národa, cítit to jeho ponížení, je tak něco, jako narodit se s kletbou, těžkou kletbou. Mít v prsou srdce, které se dovede bouřit, a vidět, jak ti ostatní svůj osud tupě nesou, není to k zoufání? Na synu takového lidu, který se odřezancem státi nechce a nemůže, lpí něco jako výrok starého fata. Nedýchá jako jiný člověk, najde pelyňku v každém soustu, jedu v každé krůpěji vody! Má-li však duše jeho sílu titánskou, lásku nesmírnou, může stálým bojem a stálým bouřením se proti tomu fatu duch jeho růsti až do nebes, pýcha může mu dodati křídel a láska mu bude zdrojem nadšení.“

Úsporným jazykem televizní inscenace převyprávěné ironické drama lidského věznění. Falladův Kufalt (skvěle zahraný Luďkem Munzarem) coby symbol strachu z neopatrnosti se vzbouří proti bezpráví, jehož se stal obětí, paradoxně tím, že s ním asimiluje, a urychlí tak svůj návrat do poroby. Ničím jiným není ta jeho svoboda, jejíž stezky nezadržitelně vedou opět do nehybna mříží. Tam či onde zůstává vězněm, jímž se narodil a vězeňským lůžkem bude i zem, na níž naposledy složí své údy. Kufalt s maskou přesvědčeného vítěze od prvního svého kroku na zdánlivé svobodě (zachycené jako labyrint sociálních, psychologických a tělesných závislostí) opět jen a jen prohrává. Každý pohyb v neviditelných poutech znamená jen a jen další jejich utažení, každý krok od vězeňské budovy jej přivádí do jejích hlubších a hlubších kobek.

Tento snímek pěkně ilustruje kvalitativní propad české filmové tvorby za normalizace. Nepochybně talentovaný režisér Jaroslav Balík, který v předcházející dekádě natočil několik mimořádně zdařilých snímků (především Romeo a Julie na konci listopadu), se s tímto pokusem o charakteristiku ženské duše probořil hluboko do padesátých let, která jsou také ve filmu s patřičným sentimentem vzpomenuta (na příkladu pamětníků Hegerlíkové a Moučky), a vzkřísil řadu přežilých (a novou filmovou vlnou po právu zavržených) „uměleckých“ stereotypů. Strašlivě nevěrohodná charakterizace postav, které se zčásti napravují, zčásti propadají do hlubin svého „rozmazleného“ zla (buržoazní emigrant Cupák), se zde spojuje s křečovitou budovatelskou obrazotvorností, manifestující zdravé dělnické jádro každého správného Čecha. Opět: tak špatný a bezbarvý film, že nedokázal vyvolat ani kouzlo nechtěného.

Jeden z těch klíčových snímků, které mě formovaly. Citlivě komponovaný autorský recitál Karla Kryla v tiché krajině spojuje jeho "role" básníka, písničkáře i svědka dob, jimiž procházel. Krylovy písně a básně, které v tomto recitálu zazněly, potažmo texty otištěné v Kníšce pokládám za svůj první vědomý (a plodný) kontakt se skutečnou poezií. Již tehdy měl pro mne ten film kvalitu dialogu, tím druhým, kdo mluvil, jsem byl já. Dnes vím, že ten rozhovor vlastně začal již dlouho předtím a dosud neskončil, ba v průběhu let se dokonce rozšířil o další hlas, který měl, co říci (a nejen básní či písní, ale i slovem „prozaickým“), a který byl přátelský k nám oběma a vlastně oba nás přes propast let spojil (a dá-li Bůh, ještě spojí a snad i s jinými...). I dnes, kdy i ten druhý hlas zní už jen za zdmi oblaků (a ze záznamů), nepřestávám s oběma mluvit. A jsem vděčný a věřím, že zůstanu věrný všem slibům, k nimž mě tato přátelství (a rány, trhliny po ztrátách obou) zavazují. Jen na okraj trochu časového: je smutné, kolik Krylových adresných slov glosujících naši českou džungli nepozbylo aktuálnosti. Všeobecná hluchota či nevůle naslouchat varovným slovům přinesla své plody a stojaté vody se rozšiřují. Lhostejno zda jsme v ráji prasat či v pekle opic.

"pro všechna čela poznamenaná polibek míru jsme měli" (slovy Otokara Březiny)

Poměrně zdařilá televizní inscenace zachycující okamžik (po)zastavení se lidstva v lemovské situaci kontaktu s mimozemskou civilizací, komorně představený na pestrém populačním vzorku osazenstva velkoměstské kavárny. Lidstvo je výstižně představeno svou okamžitou silovou reakcí (očekáváním meziplanetární války a přípravami k ní), danou sebeprojekcí; na druhou stranu i mimozemští „okupanti“ ve svých anoncovaných krocích dokonale reprezentují totalitní moc bránící se společenské proměně. Rozporem charakteristiky mimozemšťanů však zůstává, že zatímco se jejich myšlení vyvíjelo zcela odlišně od lidského (jak sami zdůrazňují), stále vycházejí ze zavádějící představy existence (jakýchkoli) nezlomných faktů, na níž vystavili svou představu o hrozícím konci Země. V každém případě musím ocenit výborné herecké výkony a účinně navozenou temnou, klaustrofóbní atmosféru, jíž procházejí echa dávných otázek po smyslu, povaze a původu lidské existence, jaké si již ve druhém století po Kristu pokládal Klémens Alexandrijský: „Kdo jsme byli? Čím jsme se stali? Odkud jsme byli? Odkud jsme sem byli vhozeni? Kam spějeme? Odkud máme čekat vykoupení?“

Plótínovými slovy: „Navrať se tedy k sobě a viz: a jestliže v sobě dosud nevidíš krásu, pak jednej jako sochař, který chce, aby se jeho socha stala krásná: něco oseká, něco obrousí, něco uhladí a něco očistí. Tak i ty osekej, co je přebytečné, narovnej, co je křivé, vyčisti, co je temné, ať to září, a nepřestávej opracovávat svoji sochu, dokud v tobě nezazáří božský jas ctnosti... A stal-li ses tím a uviděl to a sjednotil se čistě sám se sebou, aniž ti co bránilo, aby ses takto stal jedním, nemaje spolu s tím v nitru přimíšeno nic jiného..., až sám sebe uvidíš v tomto stavu, pak ses stal už jenom pohledem, pak si buď sám sebou jist: ačkoli zůstáváš zde, už jsi vystoupil vzhůru a nikdo už ti nemusí ukazovat cestu. pak zaměř svůj pohled a viz.“

Bezduchý pokus o budovatelskou veselohru s naivními vtípky, stereotypním herectvím a s ubohou stylizací prostředí i postav, jež nedokázala vyvolat ani kouzlo nechtěného. Mimochodem, na českých budovatelských filmech mne vždy pobaví, jak bývá polepšení se neuvědomělého občana spojeno s milostným happyendem. Snad aby to budovatele v kinosálech povzbudilo i „zahřálo“. Obávám se však, že happyend byl v tomto případě jen zdánlivý… A ještě stručně k tématu; práce je zde stejně jako v jiných filmech tohoto druhu tendenčně estetizována (což do důsledků znamená: karikována) a zapojena do propagandistického gesta „jsi tím, jak děláš“. Zde se dostala do hledáčku pekařina pražská a horničina kladenská. V druhém případě mne to rozhořčilo ještě o něco více. Strhnout tak tu potěmkinovskou výstavbu a ukázat, jak se člověk dotýká země zevnitř! Vzpomínám při té příležitosti na sestry Válovy a Bodana Kopeckého. V jejich dílech je možno poznat, jaké pouto je mezi lidskou rukou a světem/krajinou (u každého jinak nahlíženo, a přeci tak blízce!). V roce 1967 Bohdan Kopecký odpověděl Emilu Julišovi na otázku, co mu přineslo největší užitek, takto: „Soustředění, vnitřní klid. Poznání kraje, lidí, světa. Porozumění s prostými lidmi. Dlouhé rozhovory se starými lidmi, třeba o ničem. Důvěrné soužití s krajinou. Poznatky, které jsem získal pod zemí, pocity, které jsem zažil při dotyku kmenů ležících celé věky pod zemí a kterých jsem se nyní, zuhelnatělých, zkamenělých, poprvé dotkl jako člověk. působila na mě tato věkověčná přeměna, koloběh, vývoj. Seznal jsem také, co působí na vzhled krajiny nade mnou, proč je právě takto utvářena. Poznal jsem také, jak je blízko sebe konečnost a nekonečnost, smrt a zrození; žádná věc nedoznala takové přeměny, jako zelený strom v uhlí, a to je konečně osvobozeno k nové energii, k novému životu, a zase smrti. A to už je úzce spojeno s člověkem. Znám krajinu v takovém průřezu a z takové perspektivy, z jaké se často nevidí. Nevidím krásu třeba jenom v růži (je opravdu krásná?), ale i v této transsubstanciaci přírody.“

Prostý příběh o nesnadném kotvení mezi skalisky pokrytectví, jež nejlépe vystihují slova Annina otce, tolerujícího zlo, jen nebude-li vysloveno, tj. nedozví-li se on o něm. Tato malá přístavní romance mne okouzlila svou neokázalostí a vtipem. Je jednoduchá, nečpí tragikou vypůjčenou ze slavných knih a spíše než šarm má šmrnc. Měl jsem dojem, že se přede mnou rozvíjí příběh, který bývá v námořnických románech odbyt jednou větou („Nepovedla se.“), která vždy zamaskuje duši, překážející v těchto odstředivých žánrech. I Anna Christie je vlastně kýč, ale jak napsal Václav Navrátil: „Láska stojí i za kýčařský motiv. Proč by také ne! Neboť co jiného je stud za kýč než náš pocit méněcennosti? Kdybychom byli silni, nehanbili bychom se za kýč. Neboť stud je strach a trest za nedostatek nadšení a síly.“