vypravěč

Zvláštní popová pookupační alexandreida, kterou dnes zřejmě dokáže plně ocenit jen málokdo. Přiznávám, že mně osobně nevyhovovalo cirkusové prostředí, ale nakonec musím uznat jeho nemalý alegorický potenciál (velmi výstižně exponovaný v motivech mříží ve scénách loučení s králem), a tedy i vhodnost takto zvoleného konceptu. Golden Kids (pochopitelně hlavně Marta) i Knuth a Gitte Kiesewetterovi byli v (trošku kýčovitých, ale zato dobově příznakových) imaginativních i lehce naivních, dětsky hravých scénách okouzlující (jen Helena Vondráčková s prasaty mi příliš sugestivně asociovala Féliciena Ropse, což nepochybně nebylo tvůrcovým záměrem). Vize spravedlivého řádu bohužel zůstala a zůstává snem... ač jen málokdo by se s ní neztotožnil...

Film, který dokonale ztělesňuje šedivění. Smích, láska, pláč, tím vším zde prorůstá jejich křečovitá inverze. Ojedinělé světlé chvilky záhy překryje frustrující grimasa hněvivé radosti a euforického vzteku. Svět stvořený z muzeální secese parkovních kulis, maloměstského hybridu a venkovských ozvěn nemůže být obydlen nikým jiným než mikroorganismy, jejichž kultura je jen snem o tom, že jsou něčím vyšším než barevným tónem pokrývajícím tvary zeměkoule. Smutný omyl vytrvalé pozemské plísně.

Po celých sto minut jsem měl pocit, že cosi systematicky padá a cosi jiného systematicky roste. Jak napsal Vladimír Holan v Lemurii: "Jsi bez rozporů? Jsi bez možností."

Palčivé psychologické drama po okraj naplněné trýznivou nejistotou, kterou posiluje stálá disonance v setkávání a míjení postav. Rozdílnost lidí, jejich nepřeklenutelné nerozumění si, bloudění člověka v sobě samém, to vše zde vygradováno zakládá neútěšný obraz moderní doby, ale předně věčnou osamělost člověka, jeho rozbití do mnoha tváří, povah, tuh, které se ozývají v závislosti na vnějších podmínkách: dojem štěstí, slasti, úspěchu, změny k lepšímu… hněte stále znovu a znovu člověka či jeho masku, a tato nestálost vzbuzuje strach. To je nejzřetelnější na postavě Vlastimila, oscilujícího mezi patologickou introverzí a (sebe)vražednou (sebe)jistotou, přičemž každý z těchto pólů zneklidňuje a dává tušit nástup nějaké intimní katastrofy. Filmu se nedá upřít přesvědčivost ani nálada, na prvním mají hlavní podíl herci (skvělý je především dočasný pár Junáška a Drahokoupilové), na druhém citlivá kamera a skvělá Simonova hudba. Na druhou stranu filmu ubírá absence pevnější kompozice, která by ještě mohla psychologickou kresbu symbolicky prohloubit – například nějakým vhodně zvoleným rámcem. Právě finále snímku poněkud zrazuje celek jistým alibismem: je přeci jasné, že Vlastimil (vzdor férovému rozloučení a vlastním slovům) se nijak neproměnil, že je jeho "marnost" věčná (což částečně naznačí neklidný Vlastin pohled směrem k oknům), banální záběr na odcizené ulice nenahradí psychologickou stavbou filmu podmíněný, scelující "antonioniovský" výkřik, když už ne v jeho plné hrůze konkrétního klesání, tak alespoň v gestu, které by masku předešlých "heroických" minut sňalo. Nikdo se nepoučil, nikdo se nezměnil, vše se nezadržitelně hroutí dál - jako v expresionistické básni.

Trpká komedie o osamělosti, při níž jsem si nejednou vzpomněl na Wilderův Byt, přes slibný námět a skvělé herecké výkony naneštěstí troskotá na nedotaženém scénáři, jehož největší slabinou je dryáčnické vyvrcholení „aféry s Helenkou“. Vyprávění však vázne i na jiných místech; ohniskem vtipu jsou nepochybně dialogy Vosky a Jiráskové, zatímco to, co je obklopuje, zaráží (větší či menší) humoristickou i psychologickou bezradností a často připomíná úsilí o rychlé (a tedy ve výsledku zbrklé) převyprávění, o udržení kontinuity, kterou tak vlastně přerušuje. Tato nedůslednost, skicovitost sice dodává filmu jistou sympatickou syrovost, ale současně jej připravuje o integritu, o náladu i o výraz, který osamělosti mohl vtisknout, a proměnit tak drobnou anekdotu (s hloupou pointou) v nadčasové pousmání.

Tři strašlivě nevěrohodné pokusy dostihnout duše Kladna. Vtělená bezradnost a výrazová stereotypnost mladých normalizačních kádrů, kteří se nevepsali do dějin českého filmu ani monogramy. Ani stopy po atmosféře, po hloubce lidského citu; přízemní erupce osamělého vzteku bytostí na okraji ve druhé povídce (toporně opisující z Kachyňovy Naděje) jsou karikaturou člověčích emocí, stejně jako náznaky dramatu ve třetí povídce, jíž se ani na okamžik nepodařilo navodit klaustrofóbii životní bilance (v níž však nechyběla slza dojetí za časy kolektivizace) ani strachu v podzemí, karikují hornickou práci, kontakt se zemí. Nečekal jsem mnoho, snad alespoň zajímavě snímané prostory, ale ani těch se mi nedostalo (a o nějakých mimořádných hereckých ani nemluvím: to byla naprostá suť); a těch pár zrnek (od "slepých kuřat") záhy ztrpklo nejapnou (a tedy ovšem k celku vhodně přiléhající) hudbou. Zbytečný pokus, ztroskotání.

Dílo Kurta Cobaina a Nirvany, které mne zasáhlo ještě v jinošských letech, bylo renesancí rockové hudby a jejich akustický koncert z roku 1993 je vrcholem, přesahem i inverzí jejich uměleckého směřování. Odkrývá za melodickým hlukem a emocionální tříští bohaté tvarosloví a nechává v nestrojené prostotě vytanout i jistou spirituální hloubku, kterou by v neprodyšném dionýsiovském třeštění odkryl jen zkušený oneironaut.

Musím přiznat, že mne na této Truffautově zdánlivě odosobněné etudě, která je vlastně současně epilogem prvního "doinelovského" filmu a prologem následující, sevřenější trojice, nejvíce nadchlo, jak je Doinelův život spoluutvářen hudbou. Řekl bych, že tato miniatura necílí ani tak na vztah titulních postav - vždyť příběh sám se zdá být spíše improvizovaně zkolážován než precizně vystaven - ale právě na bytostnou účast hudby na lidském životě. Pocta hudbě, tomu světlu temných dnů. - Ostatně, jak si poznamenal Bohuslav Martinů do sešitu z Darien: "Hudba pro mne je představa světla, stíny se tvoří přirozeně podle úhlů světla; ale nedělám tmu proto, aby vzniklo světlo. Světlo = radost a život."

Komorní drama snu o osudové lásce, který snad nakonec nebyl ani probuzením... Během necelých dvou hodin jsem se v osobité Viscontiho adaptaci Dostojevského Bílých nocí potkal s tolika svými nestárnoucími láskami... Livorno (či spíše jeho iluze), Mastroianni, Marais, Rota, noc... Tak abych jen nesnil, znamenám si na okraj stříbrného plátna, na němž ještě tiše sněží na zapomenutý plášť (o němž bych si přál, aby vtělil zapomenuté zlozvyky minulosti) pár veršů Rainera Marii Rilka: "Noc roste jako tma černých měst, / kde v mlčícím řádu se ježí / snad na tisíc bání a věží, / kde nablízko náměstí leží / tkáň mnoha ulic a cest. // A nevíš, kdo v domech těch černých měst / dál sedává při jednom stole // blíž zářivých zahrad, kde za ticha / houf jejich snů do tance pospíchá, // a nevíš, čí housle zní v kole..."

Na kraji sedmdesátých let se Rangel Valčanov pokusil osvěžit českou kinematografii, přešlapující krok od normalizačního zvrácení, závanem italského ducha (přelomu padesátých a šedesátých let). Jeho úsilí rozeznít v kulisách posrpnové Prahy ozvěnu antonioniovského či felliniovského dramatu osamělé duše v prázdném světě nebylo úspěšné. Zůstalo u citlivě vystiženého mikrokosmu a skvěle evokativní hudby Zdeňka Lišky, leč zbytek (a tedy to podstatné) - studie odcizení "na hereckém materiálu", divadelně artikulovaná a nedůvtipně aktualizovaná civilními prvky (např. pojmenováním postav skutečnými jmény herců) - mi přišel poněkud nepůvodní, opsaný od slavných vzorů. Největším zážitkem z celého filmu tak pro mě zůstává úvodní entrée: finále Schormovy divadelní inscenace Zločinu a trestu z Činoherního klubu (leč domnívám se, že Raskolnikova nehrál Abrhám, ale Kačer). A tak najednou pozbývá smyslu mluvit o Šanci a nezbývá než znovu litovat, kolik skvělých divadelních představení zůstalo filmově nezdokumentováno... Trochu zbytečně...