Kaleidoskop

Štědrovečerní pohádky z produkce ČT jsou jako stírací los. Spíš to nevyjde, ale když se to náhodou povede je to o to větší radost. Bohužel letos je to ta první varianta. V prvé řadě je ale třeba ocenit, že se snaží ČT dostat na světovou úroveň a divákům nabízí více hlavních hrdinů, mezi nimi dokonce i ženu! Tato nevídaná a revoluční genderová diverzita je ale bohužel vyvážena asi stopadesátou rolí krále pro Petra Nárožného a prazvláštní postavou vodníka, která nemá vlastně žádnou dějovou úlohu. Když se to pak spojí s absolutně nesmyslným a až trapně jednoduchým dějovým obloukem, tak při hodnocení této levné napodobeniny Anděla Páně nemohu jít výše.

Oscarový režisér Jan Svěrák se nejspíš ke stáří rozhodl, že by měl mít ve své filmografii i nějaký ten "artovější" kousek. A tak nějak asi vznikl nápad na Betlémské světlo. Někomu by to možná mohlo připomínat Muže z Acapulca, který pracuje s podobným tématem, ale u stárnoucího duchodce by milostné vzplanutí nejspíše bylo až moc šílenou ideou. Na druhou stranu se film hemží množstvím skvěle obsazených postav, kterým do života pomáhá i poetická kamera Vladimíra Smutného a díky které v pohodě zapomenete, jak tuctovou zápletku vám dílo vlastně nabízí. Nový Svěrákův kousek tak neurazí ale bohužel ani nenadchne.

Alice Nellis je zcela jistě talentovaná režisérka, dokázala to již několika svými filmy, ale ten poslední vypadá trochu jako šlápnutí vedle. Propojení mnoha postav zkrs stárnoucího koně je sice zajímavý nápad a krajina Českého ráje, kde se příběh odehrává je opravdu nádherná (a pěkně nasnímaná), ale to je asi tak všechno co bych dokázal pochválit. Z hereckých výkonů lze vyzdvihnout jen Marthu Issovou, protože zbytku ansánblu jsem jejich herectví příliš nevěřil. Byl jsem schopen se dojmout nad detaily, jako celek mi to ale nic moc neřeklo. Škoda, potenciál byl, jen ho využít...

Filmy jako Myši patří do nebe krásně ukazují, že se mladá česká animační škola začíná dostávat na světovou úroveň. Kombinace tradičních loutek a digitálních triků je něco, co v západním světě dávno funguje (viz např. filmy Laika studios), ale u nás ticho po pěšině. Tedy zatím. Kromě filmů moderního švihu (jako Myši patří do nebe) totiž občas do českých kin připluje dílo tvůrců starší devadesátkové generace, která sice též snaží do svých filmů promítnout nové metody, jenže tyto pokusy vypadají dosti amatérsky a nedotaženě. Což je škoda! Já bych moc rád viděl v kině více filmů jako Malá z rybárny, Fimfárum nebo Lajka, jenže dokud se autoři budou držet striktně tradičního pojetí, divácký úspěch tyto filmy nikdy nezískají. To samé můžeme říct i o novince z dílny Jana Baleje - Barevný sen. Krásný pohádkový příběh i s přesahem do dnešní společnosti, precizní loutková animace s vymazlenými loutkami, ale jak dojde na digitální triky, filmu padá řetěz a vrací se o desítky let na zpátek. Filmu se prostě podle mě nedaří zaujmout diváka tím, že by ho vtáhnul do děje. Pořád prostě koukáte na figurky ve filmu. Ne na postavy v příběhu. Velmi mě to mrzí, ale dokud animované filmy starší české generace budou vypadat takto, strčí je v kině do kapsy kdejaký hollywoodský nesmysl...

Jsou filmy, které propadnou do hlubin zapomění. Jsou filmy, které získají cenu na festivalech. A jsou filmy, které se rovnou zařadí mezi legendární. A všichni víme, že Párty Harder: Summer massacre je ta třetí kategorie. Je pravda, že ne všem tento punkový bizár sedne. Ale nevšedně černý humor je něco co dokážou ocenit je opravdoví labužníci.

Umění v té nejčistší formě. Doporučuji shlédnout plnou dvouhodinovou verzi, v té kratší televizní divák o hodně přichází.

Přišla v noci, je společným dílem režisérů Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara, přičemž se jedná o černou komedii s prvky hororu. V prvé řadě je třeba vyzdvihnout už jen ten námět. To co se zdá jako nesmysl pak najednou vypadá reálněji, když k tomu přidáte geniální obsazení, v čele s herečkou Simonou Pekovou, která jakoby si zde vynahradila vše, co se za ta léta u divadla naučila a u filmu nikdy nevyužila. Nutno říci, že zajímavá je i kamera, protože děj snímá tak citlivě a jemně, že člověk skoro zapomene, že se kouká na film. Bodíček pak musím strhnout snad jen za ten konec, protože si úplně v pohodě dokážu představit ještě další půl - až hodinku děje a po projekci jsem se přistihl, že je mi až trochu líto, jak je příběh utnutý. Zcela rozumím všem kritikům i akademikům, když film nominovali na tolik cen, ale osobně si myslím, že film bude bodovat spíše na cenách filmových kritiků, než na lvech (protože ČFTA si potřebuje pohonit ego nad Bratry).

Po prvním režisérově filmu Vlastníci, jsem trochu doufal, že další dílo bude alespoň podobné. Po shlédnutí traileru jsem začal tušit, že to nejspíš tak dobré nebude, jenže výsledek daleko předčil mé nejhorší vize. Z mého laického pohledu, již samotná výchozí situace bilancuje na hraně uvěřitelnosti (pokud odbrzdíte vlak na takto malém sklonu trati, jen těžko by mohl dosáhnout takové rychlosti a těžko by jel tak dlouho, jak nám film prezentuje), ovšem za hranu debility ho posílají tupé a nicneříkající dialogy, které jsou postavené na bizarních příhodách, které v okurkové sezóně plní česká média. Tato témata (a vtipy, které na nich často stojí) by mě avšak ani tolik nevadila, kdyby nám ale film nabídl jakoukoli další vlastní invenci. Místo toho ovšem dostaneme druhou dějovou linku, která se odehrává úplně jinde, a která nemá s hlavní situaci ve voze vlastně žádnou souvislost, nic se nijak neprotne, prostě tam ta linka je. Pevně doufám, že se Jiří Havelka trochu sebere a po tomto podprůměrném filmu, který se úrovní humoru blíží Troškovým komediím, nám ve svém dalším filmu (měli bychom se ho dočkat v r. 2024) přinese zase něco na úrovni. Talent na to má.

Režisér Jaromil Jireš se řadí ke generaci československé nové vlny a do podvědomí se asi nejvíce zapsal svou adaptací Kunderova románu Žert. Méně známým dílem je ovšem jeho adaptace knihy Vítězslava Nezvala Valérie a týdne divů. Upřímě řečeno, původní knihu jsem nečetl, ale samotný film je z mého pohledu nádherný. Podobně jako jiní autoři té doby, zde autor inklinuje k surrealismu, přičemž s celovečerní a hranou stopáží se jedná o jedinečnou ukázku surrealismu v praxi. Ocenit je třeba též kameru, která ve spojení s originální scénografií dokresluje krásu samotného příběhu. Autorů si vážím také pro to, že divákům v socialistickém československu předkládají nejen filmový surrealismus, ale i např. téma lesbických vztahů, či nevšední pojetí tématu smrti. Valerii a týden divů tak lze doporučit každému, koho zajímá surrealistická kinematografie a chtěl by vidět i něco jiného, než Švankmajerovi animáky.

Snímek Její tělo je debutovým filmem režisérky Natálie Císařovské, která je absolventkou katedry dokumentaristiky na pražské FAMU. Film je volnou interpretací života Andrey Aboslonové, která byla původně profesionální skokankou do vody, ovšem po těžkém úrazu se začala věnovat natáčení porna. Nutno říci, že se to na první pohled může zdát, ale není to jen jednoduše podívanou pro běžného diváka. Autorka nezpracovává téma jedoduchým "bulvárním" způsobem, kdy by byl snímek plný nahoty, detailů o rozvracení rodiny hlavních postav, a všemožných drobností z jejího osobního života. Dle mého názoru je to právě naopak a utvrzuje mě v tom zejména druhá polovina filmu, kdy autorka opouští pevnou rovinu běžného dramatu a plně se přesouvá k jakési sociální studii, kdy již nejde až o tu celou postavu, o její příběh. Ten autorka jemně zatlačí do pozadí a otázky o úloze ženského těla a jeho vnímání v současné společnosti. Nejsem si jist, zda se nejedná o kouzlo nechtěného, ​​ale kdybych šel čistě jen po příběhu, není to žádná sláva. Příběh otevře mnoho témat (jako např. vztah hlavní postavy k rodičům, vztah hlavní postavy k nově nabyté slávě apod.), ovšem žádnému z nich se hlouběji nevěnuje, pouze kolem nich tak povrchně propluje a pokračuje ke svému cíli. Já jako divák pak začínám mít pocit, že mi je něco zamlčeno, což by mohlo být proto, že režisérka nechtěla pojímat oním "bulvárním" způsobem a raději se zaměřit na něco jiného. Na druhou stranu ovšem dostaneme spoustu zbytečných a prazdných záběrů, které by se daly vystříhat a ušetřený čas by se dal věnovat děje, ovšem podle mě zde mají svůj smysl. Myslím, že mají podporovat onu hlavní myšlenku a otázku, kterou film klade (a které se věnuje na úkor děje) - tedy jaký je vztah hlavní postavy a jejího těla? Je opravdu jeho pánem? Nebo je to jen její prostředek pro získání peněz? Je to co dělá morální? Právě otázky jsou podle mě to nejdůležitější a tyto nejzajímavější film nabízí, protože i když technické zpracování je perfektní, jak už jsem zmínil, příběh na mě moc nezapůsobil. Její tělo je tedy spíše něž dobovým dramatem nebo životopisným filmem sociálních studií, která na jednom konkrétním příběhu ukazuje sociální problematiku celé společnosti. Dost možná je to tím, že režisérka pochází z dokumentárního prostředí, ovšem spíše než Boogie nights mi to připomíná V síti, nebo jiné sociální dokumenty Víta KLusáka. Je to také možný důvod rozporuplného hodnocení, většina diváků od filmu očekává něco jiného, ​​než ve finále dostane.