jatamansi

Studiová pohádka, krkonošské nářečí českým hercům nešlo z pusy. Uhuhňaný Moučka. Satoranský a Maciuchová byli pak rozhodně lepší ve večerníčcích. Pro dnešní děti těžko sledovatelné i poslouchatelné. Princezna přemalovaná, poplatná době vzniku, ale děsná. Infantilní hraní s panenkou u dospělých ženských také směšné. Krakonošova výměna měla poukázat na chování, úctu, pracovitost. No, nevím. Podle mne mělo takové dílo raději zůstat v archivu. * nechávám za to výchovné plácnutí , navzdory Džamile si myslím, že v některé situaci nezaškodí. U některých dětí obzvlášť…

Už pohled na titul filmu dává zajímavé spojení - Zvědavý osel Ondřej Vetchý. Ale normálně jej mám ráda.

Když pro nic jiného, tak pro přírodu a krásnou hudbu, byť hlavně na začátku a až zase na konci. Líbila se mi žena stoicky přijímající mužovu nevěru a vezoucí si jej domů na vozíku. Niko přijíždí do tajgy lovit a dozvídá se: „Buď jen lovec, jen lovec. Ne zabiják.“ A myšlenka hodná zapamatování: „Ženy jsou jako kouř. Vdechneš, jsou tvoje. Vydechneš, jsou všech.“ Dráždily mne tam nevysvětlené drobnosti – kde vzal srub se saunou a psí spřežení, dům na vesnici. Klenba stromů byla jako katedrála, k tomu varhany. Zabití medvěda v hrozně krátké scéně. Zato medvědice bude na scéně déle, a jak jí chutní kondenzované mléko! Roční období se rychle překulí. Příroda by to neutáhla, musíme tam dostat svatbu a milostný vztah. Žena je ovšem chytrá a až jej doma nic nedrží, sama mu připraví psy a sáně. Krást se nemá, ale co když je zlodějka žena? Byť jen podivně vrčící divoška Emily. Pád do ledové vody a cesta zpět ovšem v kategorii pohádek. Pak část dost ujetá. Z původně zajímavého snímku cosi neuchopitelného. Poslední půlhodina mi nic moc neřekla. Opravdu úchvatné byly sbory, hlas mi místy připomínal Springsteena. A ještě tam zněl Wagnerův Tannhäuser

Kaiser v nebývalé a po pověstech předcházejícím filmu v nečekané formě. Nemaje co dělat, postává celé dny na chodníku, kouká z okna, sleduje, pozoruje, navazuje rozhovor. Kaiser konečně nešaškoval, projevil se jako nečekaně dramatický herec. Zoufalé až bojácné výrazy v obličeji, pohled zmateného a nejistého člověka. Úzkost, perfektní mimika. A to jej kamera nika nešetřila. Detailních pohledů na jeho oči, uši, rty, nos, vousy – dost a dost, skoro jako malířova studie k portrétu. Nečekaně laskavé oči, vnímavé, chápající. Proč jen měli všichni stejné modré deštníky? Krausová půvabná a přirozená. Místy jen koláž obrázků a zvuků, všechny jsem je ani nebyla s to pochopit. Možná že jednu kachničku bych si také vzala. „Teda ne že bych se hrabal v popelnici, to já nedělám. Ale všiml jsem si, že jste omylem vyhodila nějaké fotky. Tak jsem je vyndal, aby se neumazaly.“ Takový soused v ulici, je to požehnání nebo peklo? Dala bych se s ním do řeči nebo jej míjela obloukem? Drobné bezeslovná poetika. Zvláštní vztah s Krausovou. Schizofrenní střihy mezi dvěma světy. „Teď jsem se vzbudil a ona je ještě noc. To je skvělý, to můžu jít ještě spát.“ Dávám ****, ale nevylučuji, že po dalším shlédnutí či přemýšlení uberu či ještě přidám, není to film rychlého hodnocení. „Každý máme svého žraloka v hlavě.“

„Měl bys pracovat“ – nalepené na stropě. To by potřeboval při zevlování a lelkování leckdo z nás. Nejen génius Sebastian, Kevin Bacon. Už neviditelná gorila dost dobrá, do toho pochopitelně citová zápletka. „Nebyli jsem spolu skvělej pár?“ „Nebyli, já stála vždycky opodál.“ Ze začátku fakt slibné. K tomu spousta vědeckých výrazů, řevnivost v týmu. „Člověk by se neměl považovat za Boha, Sebastiane.“ Dobré triky, sérum procházející žilním systémem a postupná stavba těla. Skoro jako pro děti v hodině tělovědy, chtělo by se říci. Když je vědec příliš ambiciózní, dělá i neschválené a neuvážené skutky, zde jdeme z opice na člověka, pochopitelně Kevina. Fakt dobrý, jaký je obrys těla vmáčknutého do podložky. A jak se asi obráncům zvířat líbily ty plechové klece? Při rozepínání knoflíčků se neviditelnost fakt hodí. Jenže se něco zvrtlo, Sebastian zůstává neviděn a stává se agresivním. A pak ještě hůř, začne se mu líbit být neviditelný. Opět se potvrzuje mé oblíbené (ne životní, ale ve filmu) že poslouchat za oknem či dveřmi se fakt vyplatí. Sebastian se vymknul kontrole a v závěru už jde jen o to, kdo bude chytřejší a rychlejší. Ale je to pak zdlouhavé, nastavované. Každému je jasné, jak to dopadne, ale přichází další a další kolo lstí a nástrah a člověk si vydechne, až to skončí.

Za herecké výkony obou dam. šedivou, ustrašenou, bezelstnou mentálku (v tom nejlepším slova smyslu!) Bohdalku ve výjimečně netypické roli. A aktivní, přesnou a přepracovanou primářku Jiřiny Jiráskové, velké dámy českého filmu i divadla. Huba dobrý, Donutil snesitelný. K tomu Hapka. A ten konec mi nějak ani nevadil.

Prvně jsem četla knihu, jak skoro jinak, pak viděla v divadle a nakonec film. Kniha je za jasných pět a kdyby měli čeští tvůrci dost peněz, byl by to seriál jak víno. S vášní, láskou, nevěrou, sexem , nenávistí, násilím, intrikami, podlézáním vrchnosti, vše, co si jen umíte představit. Kam se hrabou dnešní bláboly o vztazích a ordinacích. Ale jak říkám, čas a peníze. Herci by se našli. Mými favority byli odjakživa Cyril Rybář a Vrbčena, už tehdy se páchalo a bujelo smilstvo. Jak říkají Mrštíci: „Tak jako Řím, měla i Habrůvka svou Messalinu.“

Kvůli Rodenovi bych se na to rozhodně nedívala a de Nira spíš kvůli filmografii. Prostě mne to nejslavnější mužské znamínko děsně bere. Když mi pak hned na začátku nabídnou i pohled na můj milovaný mrakodrap Chrasler, nemá to chybu. De Niro jako detektiv – poměrně zaběhnutá role. Dabing Štěpnička – kolik tomu Bobovi už dali hlasů? Brala bych titulky, jako skoro vždycky. Ještěže snad nikdo nenadaboval Lovce jelenů. Musím uznat, že Roden tančící kozáčka je autentický. A jeho psychopat Emil strmě vybočuje z bežné české šmíry. Točící Oleg – toho od hledáčku nedostane nic, ani vražda. Hlavně točit, točit, točit. Jak asi amíci vnímali rozdíl mezi češtinou a ruštinou? Rodenovo motto je jasné: „miluju Ameriku, nikdo nezodpovídá za to, co dělá.“ „Jo, tad y se vyplatí bejt vrah.“ Divná definice Ameriky. Chudinka prostitutka v nesprávný čas na nesprávném místě. Nepostrádalo to vtipné gagy – mince se dvěma hlavami, nastup si – a odjet, jsem novej, ale ne blbej. Jsme v NY, takže zácpy a yellow cab. Ludwig’s salon má jako logo Beethowena. Akční scény se nevymykají běžnému standardu, česko-ruská dvojice střílí i točí současně. „Ženský uměj udělat z profíků amatéry,“ říká de Niro mladému kolegovi. Roden fakt psychouš, ostatně Oleg také „jako ve filmu Mlčení oveček.“ „Jehňátek, blbečku.“ De Niro kouzelně nacvičoval před zrcadlem žádost o ruku, bohužel tu skoútečnou přerušil mobil. Nevyřčené přání alespoň napíše k prstenu. Jinou možnost už nikdy nedostane. Děsnou scénu i ambiciózního kolegu moderátora skočím – a vražedné video pak sleduje celé město. Po de Nirově smrti jsem dokoukala jen z povinnosti, i když pointu upřít nelze. A Oleg s posledním dechem natáčí poslední záběr. Mimochodem, pokud jste dávali pozor, mihla se tam Samantha ze sexu ve městě, Kim Cattrall. Víte kde?

Má absolutní jednička Robert de Niro, k němu Další top Al Pacino. Podpořeno Voightem, Trejem. Wes Studi, nelítostný Magua, překvapivě na straně zákona. Kdyby mi to nekazil Killmer, tak skvostné obsazení. Snesla bych ostřejší nůžky, 164 minuty je dost a pár scén mohlo být stručnějších. De Niro s vlasy sčísnutými dozadu a bradkou jen o stupeň méně sexy než s plnovousem a dlouhými vlasy v Misii. Běžná gangsterka zde povýšená na vrcholné umění právě hereckými výkony a samozřejmě režijním vedením Michaela Manna. Přesně vykreslené postavy, skvělí herci i v menších rolích. Svět zlodějů a zlodějíčků, parťáků i informátorů, ujetých kolegů i kompliců. Noční podniky, neony, kluby. Drsná mluva, silná auta, tetování – minimálně u Treja pravé. Sex na prvním rande. Podvody, léčky, podrazy. Dost krve, střel i průstřelů. „Mluvím do hluchýho telefonu. Protože ten, kdo je na druhým konci, je mrtvej.“ Poldové se baví stejně jako zločinci, jen mírně kultivovaněji. Pacino lidský, smutný, civilní – on snad ani neumí špatně hrát. 6ena mu říká: „Milovala bych tě tlustýho, plešatýho, chudýho. I jako řidiče, je mi to fuk, ale to bys musel být někdy doma, jako normální chlap. Pak bych se o tebe dělila, ale takhle mi zůstanou jen zbytky.“ Všichni mají manželské i mimomanželské problémy. Hodně scén v noci, rozsvícené město, světelné šňůry aut. Zločin plyne více či méně hladce. Al Pacinovy kreace, mimika, vykulené oči. Virtuos na vlastní obličej. De Niro drsný:“ Kdosi mi řekl: Na nikoho se nesmíš vázat natolik, abys ho nedokázal během tří vteřin opustit, když půjde do tuhýho.“ Filmová klasika – úmrtnost černochů značně převyšuje úmrtnost bělochů. Ran, salv, výstřelů a plných zásobníků bylo opravdu hodně. Stejně jako děr v kapotách, rozstřílených oken, zrcátek a střepů obecně. Děj s ehzaplétá, mrtví přibývají. V závěrečné honičce má evidentně lepší kondici Al Pacino, ale nemohu nefandit de Nirovi. Všichni víte, jak to skončí, a já nemohu neoplakat každou kapku krve, která mu vyteče z těla.

Bolo raz zelené údolie, takhle to znám já, jako knihu, která ani nevyšla česky a řadí se hodně vysoko do mého žebříčku literatury. John Ford se pokusil zfilmovat v podstatě podle mne téměř nezfilmovatelné a trochu si na tom vylámal zuby. Na druhou stranu se to pokud vím doteď nikdo jiný zfilmovat nepokusil, takže díky i za to. Kronika života rodiny Morganů pod úpatím kpce z hlušiny by vydala na barvitý seriál, dvě hodiny nemohou postihnout v knize výtečně prokreslenou mozaiku postav, charakterů a vztahů. Navíc dnešníma očima jsou kulisy městečka s komíny a těžní věže dojemně naivní. Hned na začátku chyba v překladu, i viditelná. Huw si ukládá věci do vlňáku, velkého šátku, který ženy nosily kolem ramen, zde ovšem do šály, no budiž. Jestliže otec byl tehdy hlavou rodiny, matka byla jejím srdcem. Ještě dnes podobně jako Huw cítím chuť karamelek, co mi vozila mamka z cest, on je jídával v cukrárně. 6ivot městečka se točí kolem uhlí, majitele baně a davu pojmenovaných i bezejmenných obyvatel. Největší a v podstatě jedinou zábavou v údolí byl zpěv, sborový. A zase mi zní ta slovenština – spevokol zní nepochybně výstižněji. Mám to pod kůží tak ve slovenštině, že jsem snad i koment měla psát slovensky. Na stovkách stránek jsem důvěrně poznala všechny členy rodiny Morganů, ve filmu bych se v nich jinak moc neorientovala. Přehlédnout ovšem nešel pastor Gruffyd, kazatel a tajný ctitel jedné z dcer - Angharad, oddával ostatně Iwora s Bronwen. Velkou roli hrají odbory a jejich vznik. Kvůli jejich stávce vlastně Huw ochrnul, když na tajné shromáždění vedl matku a pak spadnul do potoka. A rok strávil v posteli. Bylo by to fakt dlouhé, tak jen pár postřehů. Ještě že ty krásné sbory nepřezpívali a nechali je původní, silné a dojemné. V kostele pranýřují svedenou dívku za hřích, ale její bohatý svůdce počestným mužům nevadil, toho nezmínili. Že na to museli být dva je nabíledni. Angharad bojuje s láskou ke knězi a vztahem k bohatému synovi majitele dolů. Vyhraje reverend, ale odmítne ji. Nechce pro ni ubohý život plný strádání, a tak si ona bohatého mladíka vezme. Krásnou postavou je starý boxer, který učí slabého Huwa boxovat a tím se ubránit starším a silnějším spolužákům. Mohla bych film i knihu v podstatě odvyprávět, jde o sondu rodinnou i sociální, komplikovanou síť vztahů, lásek, vazeb. A když si to znovu promítám před očima je mi jasné, proč se toho nikdo jiný neodvážil, ani velšané, tak uctiví ke svým hrdinům. Neodpustím si závěrečná slova: „Muži jako můj otec nemohou zemřít, jsou stále se mnou, stejně skuteční ve vzpomínkách jako byli ve skutečnosti. Navždy milující i milovaní. Bylo jednou zelené údolí…“