jatamansi

Originální titulky, ruka odebírá vyšívané prostírky. Jedna žena nezvěstná, druhou si chce Grant vzít. Zápletka je na světě, neb pohřešovaná domněle mrtvá žena se vrací. Jak jinak, o čem by to bylo dál. Děti ji nepoznaly, pes ano. No bodejť, po sedmi letech. Tchýně má evidentně raději první než druhou ženu. „Jaký byl můj pohřeb?“ „Nádherný.“ „Ó, kéž bych tam byla!“ Irene Dunne vypadala mnohem lépe v dámských šatech než nemožné námořnické čepici. Grantovy výmluvy kouzelné. A setkání s první ženou před svatební nocí s druhou ženou. A máme tu – ke značné nelibosti recepčního – jednu manželku v apartmá A a druhou v apartmá C. Obě Ardenové. Tím začíná kolotoč více či méně humorných situací, které se Grant bojí rozetnout. Včetně zděšení v okamžiku kdy zjistí, že jeho první manželka nebyla sedm let na ostrově sama. Navíc s krásným Adamem. Jako Eva. Nevyjde ani lest s prodavačem bot. Zajímavé je, že u bazénu se lidé opalují a koupou a Irene přichází v kožešinovém kloboučku a s rukávníkem. O to je pak efektnější zmáchaná. Guláš manželek není schopen pozřít ani popletený soudce. „Chci manželce vyprávět o tomhle případu, ona si myslí, že je tady nuda. Nakonec to musí rozetnout děti a i tady se potvrzuje, že poslouchat za dveřmi se vyplácí. Jedno oko nezůstane suché. Natož dvě. „Zdá se že ti došlo vše kromě výmluv,“ i nyní použitelná věta. Grant je na půdě roztomile neohrabaný a Irene mu to dává pěkně zbaštit. Válka nervů o usmíření je skvělá a nikdo nechce povolit. Vyřeší to až Vánoce. Nechápete? Musíte se podívat sami.

Zlato v hrobě odstartuje parodii, kterou aby člověk pohledal. A bez nějakých absolutních hvězd, nejproslulejší snad jen starosta Harry Morgan alias plukovník Potter z MASH. Staré dobré záběry, kamera, dobová hudba, balzám na nervy. A starý dobrý dabing, Munzar je pan herec a pan dabér. „Tomuhle se říká inflace, zdražej ti to dřív, než si stačíš dvakrát kousnout.“ Poctivé rvačky, nábytek na třísky, fakt moje gusto. Ale do bláta bych nechtěla. A hledá se šerif. „Jakej je tu plat?“ „Žádnej náš šerif nežil tak dlouho, aby ňákej dostal.“ Ve vězení chybí mříže: „My jsme je objednali, ale ony ještě nedošly.“ Vězení jako ze škatulky. A hned první vězeň je místní prominent. Se bratry a prchlivým otcem. Čímž máme jasnou zápletku. Až na to že „nezapomeň, že jsem právě na cestě do Austrálie.“ Rčení boží, skoro by si člověk měl dělat čárky, kolikrát zazní. A kouzelným Munzarovým hlasem k tomu. Ani nepostrádám titulky. „To víte, já tu jenom projíždím na cestě do Austrálie.“ „Když máte uklidit nějakej brajgl tak ho uklidíte a nečekáte, až bude větší a větší.“ Otec skvěle válčí se svými mírně hloupými syny. Jednotlivé gagy vždy dotažené suchým šerifovým komentářem. A kde jinde vězeň pomáhá zazdívat mříže ve vlastní cele! Nebo „nenabité“ dělo vystřelí a málem srovná se zemí místní nevěstinec. „Vy jste opravdu jedna z nejbohatších nevěst v kraji?“ „Nejbohatší.“ Co myslíte, jel šerif nakonec do Austrálie?

Jeden z filmů, které mne po dvaceti minutách, mé magické hranici, nezaujaly. Že jsem se dodívala, za to vděčím nudě ve službě. Byť průměrně inteligentnímu divákovi muselo dojít, jak ta podivná dohoda dopadne, málokdo tušil takové melodrama. Ale nudné to bylo v podstatě dál a dál. Dabing – Dlouhý ušel, Laurinová kuňka jako obvykle. Jedním z vtipných momentů byla jména mužů dle měsíců. Jinak příběh připomínal od dámy s kaméliemi leccos. Já tu romantiku spíš klasickou než moderní. Reeves mi fakt víc sedí v Matrixu. A Theron jako Zrůda. Poslouchat se dala Enya. Byť nyní již poněkud inflační. Co chápu je radost z myčky. Mytí nádobí nesnášela už moje babička a dědeček jí říkal: „Boža, až někdo vymyslí stroj na mytí nádobí, já ti ho kópím.“ Nekoupil. Maminka také nesnášela mytí nádobí. Myčku jsme si pořídily až my se sestrou po revoluci a maminka hned po nás. To jsem sice odbočila, ale to byl pro mne nejlidštější moment. Ze skutečného života.

Kdyby Troška zůstal u dvou předchozích dílů, tak jakž takž. Tohle nemělo spatřit světlo světa, škoda peněz, filmu, a konečně i dobrých herců. A basta. Škoda i slo.

Studiová pohádka nižší kategorie. Ani přebarevné kostýmy a originální pokrývky hlavy nemohly zakrýt levnou výpravu a nenápaditý interiér. Preiss příšerně přehrával počáteční truchlení a pláč, podobně Zawadská. Pak se sice zklidnili, ale dojem zůstal. Kostka jako průhledný intrkán. Ještě že to jako obvykle vtipná Maciuchová a elegantní Němec zachraňovali, i svými komentáři pod obraz. Hrzánová bohudíky ani v takové slátanině neztratila svou hubatost a bezprostřednost. Laurinová unylá a nezajímavá, alespoň pro mne. Michal Dlouhý až léty získává určité charisma, tady to ještě rozhodně nebylo. Šňůra perel a Dlouhého maska byla asi oříškem hlavně pro maskéry. Už jsem viděla lepší pohádky.

LA, město andělů. 90. léta. Příběh opravdového člověka – to už tu bylo, ale jiné zemi a jiné éře (ale fakt to tam zaznělo) J. Bridges k nepoznání od Starmena, trochu přibral, má mastné vlasy. Krásná Julianne Moore a úchyl Buscemi. Ulízaný Philip Seymour Hoffman. Záruka zajímavé podívané. „Neříkej Číňanovi Číňan, ale americký občan asijského původu.“ Záměna za milionáře a pomočený tepich, a jaká je z toho páni zápletka. Na jednom lkátě dokonce Nixon při bowlingu. A u Lebowskiho 2 v pozadí Mozartovo Requiem D Minor. Fialový a posléze modrý Jesus s dokonalým outfitem i pohyby. A jako obvykle platí „Qui bono?“ - „V čí prospěch?“ nebo zde hledej toho, kdo z toho něco má. Pivo, bowling a jadrná až sprostá mluva nejsou nic pro mne, ale tady to kupodivu funguje. A Dude je tak olezlý, nechutný, ty sandály a pantofle a koupací plášť a propocená trička. Ale je to vtipné. Krásná a otevřená Moore a její vaginální umění, malování na laně. Když se ke všemu přimíchá ještě porno, prstík se zeleným lakem a Bob Dylan, kuna ve vaně, co dodat. Bridges je i přes tu značnou nadváhu příjemně pohyblivý, o kuželkách se mu i zdá a že jsou to pěkné sny! I v7razivo: „Je to moje šukačka. Jsem jenom inseminátor.“ Pobavil mne překladatel: „Já chci svýho právníka. Já chci Tomáše Sokola nebo Jiřího Teryngela.“ To si dovolil pěknou hříčku, zvláště když při dnešním sledování Lebowskiho je Teryngel ve vazbě, kdo to mohl tušit. Buscemi je zde v netypické roli, ale dostal malý prostor. Jo, a popel se sype po větru, ne proti větru. Lidská komedie ovšem dál pokračuje, malý Lebowski je na cestě. Mimochodem, snažila jsem se najít medvědí koktejl v různých recepturách a ani ťuk, ještě tak nejpodobnější mi připadal Bull’s Milk. Tak kdybyste jej někdo objevili, dejte mi vědět.

Vančurův jazyk miluji, je archaický leč znělý, libozvučný, košatý, s neuvěřitelnou slovní zásobou i stavbou vět. Zdaleka ne povinná školní četba, pokud mu člověk přivykne, propadne mu. Knihovník a vypravěč Hanzlík kouzelný zjevem i hlasem. Labuda neotesaným zbohatlíkem. Považte, svým dcerám tykal! Milovaný Adamíra rozeným komorníkem, neustále jemně a taktně ukazujícím a podávajícím Labudovi správné příbory a skleničky. Na Rudolfa Hrušínského (otce, pochopitelně) jsou všechna slova většinou krátká, stejně jako pro jeho syny je jich skoro škoda, jablko tady daleko od stromu. (V tomto věku prosím, jinak oba stárnou divadelně krásně, už jsem o tom někde psala.) Jan Hartl, nenápadný, leč velký zjev českého filmu. S krásnou češtinou a bezchybnou dikcí. A když Menzel, nemůže chybět rozmarněletní František Řehák. Postrádám snad jen Vlastimila Brodského. Obecně milovaný Abrhám na vedlejší koleji mých oblíbenců. Uznávám však, že herec velký, s vousy zjevu charismatického, vystupování aristokratického. Zajímavé, že ženy zde téměř absolutně ve stínu mužů. Což je škoda, rovnocenné partnerky mi možná chyběly k pěti *. Výjimkou noblesní a šaramantní Chantal učitelkou francouzštiny. Obrazy zvolna plynou, kameraman si pohrál se světly a stíny, hudba dobově doplňuje a vzácně neruší. „Rušivým“ elementem je právě živelný a živočišný kníže Abrhám, dokázal se opravdu rozparádit, rozjuchat, rozdivočet. A všem ženám poplést hlavu a obrátit proti sobě většinu mužů. Se svítáním pak po anglicku mizí přes zeď, Labuda se dočká Kratochvíle a všichni budou spokojení. Jen budou mít pocit, že je život náhle šedší a nudnější a jednotvárnější. A na konec jako obvykle alespoň jeden citáteček: „Dvorská etiketa doporučuje po ránu jízdu na koni nebo na zábradlí. Oboje posiluje svalstvo zvané prdelní.“

Hudba Giorgio Moroder, takže kvůli němu, navíc ve službě v sobotu jako kulisa, takže takové polohodnocení. Ale zpěv už v úvodu fakt dobrý. Ale Stallone, a to se podílel i na scénáři. Soukup odvedl stabilní výkon, Fakt je, že zpočátku docela civilní, když vyzvedává syna z kadetské školy. „Myslíte, že mi těch deset let nahradíte dvěma, třemi dny?“ Víc mi vadil ten malý spratek, a to je co říct. Ovšem při polidšťování syna je kupodivu lidštějším i Stallone. Byť o sílu jde až na prvním místě! Jinak zápletka nemocná matka, dědeček, otec, syn – nic moc. Fakt je, že Hospodin je můj pastýř nemusím slyšet ani ve filmu, kdyby si to občas při těch pohřbech odpustili, divák si umí domyslet, nemusí se mu všechno servírovat na podnosu. Ale Moroder stále skvělý. Jinak otcovské rady a vše ostatní už klišé, v podstatě je jasné, jak to musí dopadnout. Jenže ještě to museli prodloužit mistrovstvím v páce. A tím už je z toho klasický Stallone, ač to ze začátku slibovalo, že vykročí z vlastního stínu. On si ty svaly prostě nemohl odepřít a je to k uzoufání nudné. Tupé obličeje, chlapácké vytahování, tarzanovské výkřiky, neartikulované skřeky, řev jako od tura. A přiblblé komentáře moderátora. Jo, taky že to tak dopadlo. Ta * za první nadějné minuty a svižnou muziku.

Povídky, ze kterých film vychází jsem nečetla! A nevím, jestli se k tomu odhodlám. Z filmu mám nesnírně smíšené pocity a číst kvůli tomu tři knihy? Nevím, nevím. Výtvarná stylizace ovšem krásně pochmurná. A co dál, když se z mimořádně nadaných sourozenců stanou sirotci? A vezme si je ziskuchtivý herec, hrabě, námořník, kapitán…Jim Carrey.? Oč větší právi na něm odvedli maskéři, o to horší byl dabing. Vaření večeře ovšem nápadité, ale nudle z plivátka? První poručník se moc nevyvedl, nechat děti na přejezdu v zamčeném autě, to se přece nedělá. Druhý poručník lepší, ale proti prvnímu neměl šanci. Hrabě Olaf se stále nevzdával. Dalekohled, další požár, teta Josefína. Konečně je na scéně moje oblíbená a milovaná Meryl, ale ani ta nemůže vyvážit nechuť a odpor při pohledu na pitvořícího se a přehrávajícího a vůbec jednoho z mých nejneoblíbenějších !!! herců Carreyho. V podstatě kdyby tu nehrála ona, asi bych se vůbec nedívala. Jenže by mi to chybělo v její filmografii. Bojácnou tetičku si střihla perfektně. Jenže pak už mne to nudilo, stálé Carreyho úklady a chytré děti. Když mu „nastávající říká: „A mimochodem, jste hrozný herec,“ nemohu než jí zatleskat. No, a že ho porota osvobodila a on zmizel – nic nového pod sluncem ani dnes, že.Štafetu lze ovšem předat různými způsoby, vhodný je dalekohled. Titulky v podtatě nejvtipnější. Myslím, že už nebudu mít sílu to číst, tohle chtělo jedině naopak.

Fakt je, že na začátku při smrti Davidovy (Hurtovy) dcery a ženy jsem netušila, co bude dál. Že se z toho stane běžný a vlastně za vlysy přitažený a nepravděpodobný příběh. Sice jsme se museli z LA dostat do Budapešti, která silně připomínala Prahu, a Balaton, naprosto nedefinovatelnou vodu, ale jak jinak do toho dostat terorismus, vlády, zájmy různých stran a institucí. Hurtův přerod od chemika v ekologa křečovitý, i když musím uznat, že ty dlouhé vlasy mu slušely. Michael Brandon alias Dempsey je ovšem padouch hodně pravděpodobný. Nakažený Muller je tak nepravděpodobná postava, dějově, že nemá cenu se jím dál zabývat. Pár kapek krve na jedné tváři a zázračné uzdravení už je mimo hodnocení. Hlavní hrdinky ale nemohou umřít. Ovšem může být někdo nedotknutelný? Někdy stačí jen se dotknout. Ta * je za Hurta a Brandona.