jatamansi

Na 5* má velkou zásluhu Springsteen a jeho Streets Of Philadelphia. Shore asi hudebně odvedl standardní výkon, ale po Springsteenovi v titulcích jsem každý jeho tón zapomněla. V podstatě tady hrají ne právě mé herecké hvězdy, ale jsou skvělí. Hanks skoro poprvé a naposledy hubený, ne jako v Trosečníkovi, kde měl stále nadváhu. Banderas jen o stupínek není v mých neoblíbených, ale tady mi fakt sednul. Možná nebyl tak okoukaný a tak Desperado, ale když vynechám vypravěče z Evity, tak pro mne asi nejlepší z jeho rolí. Denzel Washington je nejhezčí hrající černoch. Neříkám můj nejoblíbenější, leč hodně vysoko. Ale hlavně téma, myslím, že jeden z prvních velkých filmů s kombinací homosexualita, AIDS a diskriminace. Vztah obou protagonistů mi připadal civilní, normální, všední. V tom nejlepším slova smyslu. A jako bonbónek oblíbený padouch Jason Robards.

Naprosto odpudivá adaptace a sentimentální blábol, ve kterém jsem knihu hledala jen velmi stěží. Divím se, že si někdo po Olivierovi na Maxima troufne, ty by musel být jiný herec. Jako by chtěli znovu natočit Jih proti severu a dali Rhetta nějakému béčku. Ani ta Dunway to nevytrhla. Spíš jako by tam chtěli mít slavné jméno, co táhne. Jenomže od Čínské čtvrti už holka hodně vyčpěla. Ztráta času, panebože, a ještě to dávali nadvakrát.

Daphne du Maurier patří k mým oblíbeným autorkám, přečetla jsem snad všechno, co u nás vyšlo, a Mrtvá a živá patří k tomu nejlepšímu. Olivier je Maxim jak se patří, šlechtic a aristokrat každým gestem, pohybem ruky. Joan Fontaine taková, jak Maurier popisuje. Pokud se někdo diví, že se celý film nedozví, jak se jmenuje, je to prosté. V knize autorka ani jednou její jméno nezmíní, je to jen ta od Maxe. I když v knize píše, že si maxim po představování správně zapamatoval její jméno. Černobílá filmu sluší, pokud jste někdo viděli druhou Rebeccu, byla otřesná. Ale zpět k této. Knihu jsem četla dřív než jsem viděla film, a tak pro mne děj nebyl překvapením. O to víc jsem si mohla vychutnat atmosféru. Nesmělou dívku, kterou sráží její zaměstnavatelka. Bláznivou svatbu. Její strach znového domu, služebnictva, jídelníčků, ranního salonku. Naprosto dokonalá byla Judith Anderson jako paní Denversová. Naháněla hrůzu svou fanatickou oddaností Rebecce, v originále i řezavým a střídavě vemlouvavým hlasem. Mohla jsem si vychutnat úžasný karnevalový kostým, který přinesl tolik nedorozumění. A také azalky v údolí. Bohužel mám dojem, že já bych byla spíš Rebeccou než tou myškou, ale nikdo nejsem dokonalý. Tvář Danversové v hořícím domě pak patří k vrcholným scénám.

Časové roviny mne zpočátku mátly, ale to nic neubíralo na dokonale vykreslené atmosféře, jasu i dusnu vztahů současných i minulých. Graham Greene je autor par excelence, stačí se podívat, kolik jeho děl sloužilo jako podklad pro skvělé filmy. (Doteď jsem měla nejraději Tichého Američana, ale Konec dobrodružství jej vystřídal.) K tomu Michael Kamen, klavír a housle, odvážná milostná scéna Julianne Moore… Ač válečný film, v restauracích měli na stolech živé květiny. Moore nosila kouzelné kloboučky. A ty zelené střevíčky neobjevím v obchodě ani nyní. Místy mi to připomínalo Remarquovy romány a jeho témata. Ještě nikdy mi žádný muž nenavlékal punčoch a nezapínal podvazky. Knoflíky na kabátě si Sára zapínala jako Kidman v Hodinách, tedy spíš naopak, ale silně to na mne zapůsobilo. Pokašlávání napříč filmem dávalo tušit co bude dál. Soukromý detektiv a syn s ohněm na tváři, který tak zázračně zmizel. U Fienesse se mi tam pořád mimoděk cpal Anglický pacient, on je takový osudový muž. A pár vět si nemohu odpustit. „Dokud jsme se milovali, nálety nás míjely. Ten akt lásky nás ochraňoval.“ Klíčové myšlenky Sáry: „Dej, ať vstane z mrtvých, a já se ho navždy vzdám.“ „Jeho život jsem vymodlila přísahou, jeho životem jsem se zabila.“

Když pro nic jiného, tak za atmosféru válečné Sicílie a bezvadnou kameru 4* patří. Jakože je toho víc. Prosluněné nebo naopak v oparu zahalené střechy jsou nádherné a když jde Renato nocí a svítí se žehličkou, je to krása. Morricone se nezapře, ale je zde jemný, tlumený, jen když Malena vysypává popel z žehličky, zní tak, že nenechá nikoho na pochybách - je to on. Tahákem má být Bellucci, ale mně fascinoval kluk, který hrál Renata. Utáhnout takovou kládu, klobouk dolů. Jeho scény jsou nezapomenutelné * máš kolo, patříš do party * nemáš dlouhé kalhoty, sedíš u holiče na boku, nesmíš do křesla * koupě desky s „její“ hudbou a pozdější zahození do moře * masturbace pod peřinou a otec vzteklý Ital * tentýž otec mu pak platí první opravdovou zkušenost * černobílé prostřihy Renatových představ * ruka v sádře a tedy uražená ruka svatého v kostele * krásný tesaný artyčok u schodiště k bytu Malenina otce. Film je plný rázovitých figurek, muži sedí, stojí, vyklánějí se z oken a čekají, až Malena projde. Tlusté, vousaté a tmavé ženy ji svorně nesnášejí. Děj graduje po válce, kdy si ženy konečně mohou na té děvce vylít vztek - a nikdo z chlapů nemá odvahu jim v tom zabránit. Plazící se zkrvavená ostříhaná troska má daleko k bohyni s vznosnou chůzí ze začátku. Když se po roce s domněle mrtvým a zázračně se objevícím manželem vrací do městečka, už to není ta Malena s vysokými podpatky, prosvítajícími podvazky a upnutými šaty. Ženské na tržišti ji přijímají mezi sebe. Přibrala, má vrásky, už jim není nebezpečná. Má tlusté punčochy, boty na nízkém podpatku, tašky s nákupem. Shrbená záda a sehnutou hlavu. Renatovými ústy ale musím dodat a přát si: „Každá žena by si zasloužila, aby někde existoval muž, který na ni nikdy nezapomene.“

V podstatě jsem se dívala jen kvůli doplnění filmografie Henryho Fondy a Johna Forda. Dabing děs, Bebarová přehrávala, ale ona Claudette Colbert také nic moc, alespoň na začátku. Oddaný psí pohled zvlášť na svatbě mne přiváděl k šílenství. Martin Preis také Fondovi neseděl, byl plochý jak polabí. A tak průhledný jednooký muž jako padouch, moc prvoplánové. Nemohl by někdy mít jedno oko chudák klaďas? Lany mi bylo líto při pohledu na ten srub, pro dívku z bohaté rodiny v době kolem vyhlášení nezávislosti to musel být šok. A po domě ještě úlek ze starého indiána, to by dorazilo dnešní ženu, natož tehdejší skleníkovou květinku. Líbilo se mi, že Fonda tu hůl nespálil, ale vystavil na krbu. No co, stejně za chvíli shořela i s domem. Když sušili seno, tak to myslím byla sláma, ale těžko říct, zda nebyla chyba v překladu. Ovšem v průběhu filme se Lana ukázala jako ta statečnější, hlavně když si hledali zaměstnání. A starou paní McKlennarovou jsem si vyloženě užívala, byla asi nejsilnějším momentem jinak zcela průměrného filmu. Fonda byl po boji a zranění stále hladce oholen, to mi trochu vadilo. Indiánů a ohně bylo trochu moc a toho jednookého také, takže jsem si docela oddechla, když to skončilo. Všichni vzhlíželi k nové vlajce s 13 pruhy a 13 hvězdami, pravá Amerika.

Tak hned na začátku mne zklamal dabing u Gabina. Zato Lakomý jako Delon neměl chybu, ale Ladíčka znám z divadla, je to brněnský patriot, není třeba dál komentovat. Gabin i Delon oba ještě mladí, ale o deset let později ve Dvou mužích ve městě byli ještě lepší. Hned na začátku ve vlaku a už jsem se smála – jeden z cestujících se chlubí plavbou do Řecka. Na splátky. A Gabin si říká:“Dovolená na úvěr, to je něco nového.“ Dnes? Manželce by stačilo 24 milionů starých franků na hotýlek nebo penzion na Riviéře, Gabin myslí v řádu miliardy. A když ukazuje komplicům mapu „Jak vypadají místa, kam nás volá povinnost“ - pěkný eufemismus pro loupež. Klasika o vykradení kasina má skvělé momenty. Hlavně když Gabin poučuje Delona. „Žádný velký divení, nerozplývej se nad krásou moře, bylo tam vždycky.“ Také jedna chyba v překladu, Delon tanečnici nadává „takových plunder jako ty“, ale patřilo flunder. Plundra je druh buchty J Jinak Delon zůstal věrný pověsti a předvedl se šplhající, skákající, na laně – radost se podívat. Dokonce měl potom i patřičně zmačkaný a umazaný oblek. Dnešním hrdinům se občas nepohne ani vlas na napomádované hlavě. Akce v kasinu dnešníma očima už legrační, žádné mobily, vysílačky, laserové či jiné zbraně. Jen blikání světly. A poctivé elegantní černé rukavice, žádný chirurgický latex. Gabin dokonce jen se šátkem přes ústa, nesnáším ve filmu punčochy přes hlavu. Vadila mi břeskná hudba, moc trubek, ale byla dobová. Sluneční brýle měli všichni takové, že by se daly nosit i dnes. A při závěrečné scéně s plavajícími bankovkami se mi vybavilo Gabinovo poučování: „A nikdo nebude improvizovat, to vždycky špatně dopadne.“

Tady se začala má láska k Jacku Nicholsonovi, i když jsem to ještě netušila. Fondu mám raději tatínka a Dennis je stále Dennis, teď i za 20 let. Ale Jack a jeho mnohotvárné a košatící se herectví mne fakt dostalo. A dostává při každém novém filmu. (A to ho prý najali až tak nějak na poslední chvilku a ještě myslím jako náhradníka, plete se mi to z nějakého dokumentu.) Přenést se tak do jejich doby a moci si někdy projet třeba route 66, a možná kvůli pohodlí raději na Harley. A třeba i bez trávy.

Shirley bylo skoro padesát, Jack byl o tři roky mladší, tipla bych rozdíl minimiálně na deset. Ty vrstvy make-upu jí moc neprospěly. A kostymérky se s těmi jejími růžovými modely plnými volánků, stužek, krajek a mašliček také vyřádily. Čímž vůbec neshazuji vlastních pět *. Shirley by chtěla být matkou, kterou by měli všichni rádi, být její dcerou nebyl žádný med. Kdybyste znali tu moji, také jsem to neměla jednoduché. Ale rozmlouvat dceři svatbu večer před ní, smí se to vůbec? Nebo to měla udělat už dávno? Nakonec na její slova v podstatě došlo, ale nepředbíhejme. (Nemyslím rakovinu, myslím nevěry a hmotnou nouzi.) Jo, při pohledu na tu barabiznu bych asi bývala brala zpátečku, Daniels byl krásně mladinký, ale měl zase hodně knih, že. „Nebylo by divný, kdyby si jeden z nás vzal někoho, kdo nečte? Je přece spousta zajímavých lidí, co nevezmou knihu do ruky.“ No, nevím, dávám přednost čtoucím partnerům. Jack se mihne až ve 14. minutě, ale i s řídnoucími vlasy je kouzelný a ďábelský současně, prostě Jack. Ve filmu se stále telefonuje, hlavně Aurora s Emmou, ale to se nedivím, účet za telefon s matkou mám také vysoký. Ale občas mluví i s manželem: “Ach Bože, zase jsem mokrá, jak to děláš jen tak hlasem…“ Výborné jsou role dětí. Jak těžce nesou hádky rodičů, chodí před jiný dům, stydí se, když Emma nemá dost peněz v obchodě. Zápletka se sousedem je na světě, jen John Lithgow není právě typ na toho pravého milence, mýma očima. Ale je pěkné, když „Zatím jsme spáchali hřích jen v myšlenkách“. Páni, jak důvěrně tohle znám, i když při pohledu na někoho jiného, než na toho suchara z banky. Jízda s kosmonautem autem v moři, Jack padá do vody a glosuje: “Jestli jste mne chtěla dostat na záda, tak se stačilo zeptat.“ Škoda, že nemám v ložnici Renoira, Jacka i s málo vlasy a s bříškem a trochu tučným zadkem a stehny a pár kily nad váhu bych okamžitě brala. Definice FAJNŠOUSTICKEJ SEX je výstižná a hodná zapamatování. Fakt každý podvádí každého? Jaké má právo se žena zlobit za mužovu nevěru, když má sama poměr? I když, kdo začal, má asi vyšší podíl viny. V začátcích Emminy rakoviny je dokonce i příležitost ke smíchu, sentiment se zde vážil na lékárnických vážkách, i když Daniels se těch dětí moc snadno vzdal. Loučení s dětmi raději vynechám, ani po několika shlédnutích nevím, zda to bylo či nebylo moc na bránu. A upřímně, moc si nedovedu představit jak Aurora s Garretem ty tři děti v klidu vychovávají…

Ono být v 50. letech samostatná žena, která nevidí na prvním místě manžílka, rodinu a dětičky nebylo vůbec jednoduché. Už když se (ne)ubytovala v prvním domě, asi bych také „nevydržela rok – bez vařiče“. A potom „Ne všichni vás tady chtěli“ – vždyť se nic nezměnilo, měla jsem tu možnost kdysi pracovat ve školství. Debaty o umění mi šly z duše „Aby to bylo to správné umění, musí to někdo říct.“ Platí dodnes, kdo sakra řekl, že Knížák je umění? A pesar jako vrchol neslušnosti, za který se propouští, pane Bože, díky, že žiju až dnes. Na všechno byly nálepky, postupy, nesmělo se samostatně myslet. „Chci se vdát“ „A co pak,“ „Pak budu vdaná“, další děs. Ženy si ani neříkaly svým jménem, jen byly paní – dosaď vhodné jméno manžela, nebyly sebou. Propletenec dívek, chlapců, polopravd, pololží, ale hlavně přetvářky, falše, hlavně aby okolí vidělo. Nakonec i Julie je zmatená, návštěva přítele Paula skončí fiaskem, „Bille – jmenuji se Paul.“ Sňatek první studentky také není nejšťastnější, mimochodem fakt výborná nešťastná, jedovatá a nakonec matce se vzepřící a na vlastní nohy se stavící Kirsten Dunst. A další perla z úst profesorky Katherine – Julie: „Proč se nevdají už v prvním ročníku, tak by mohly graduovat, aniž by jedinkrát vkročily nohou do kampusu.“ Pokračuje to dál „Nezlehčujte tuhle výuku jen proto, že jste vdaná.“ „Nezlehčujte mne jen proto, že vy ne!“ Líbilo se mi, jak je dostala kýčovitými obrázky inzerátů a šťastných paniček. I když dnešní křidélka a pocity štěstí v reklamě o moc jiné nejsou. „Neznám tě dost dobře, abych s tebou snídala“ - proč se jen zrovna té společné snídani dává takový důraz, i mistr Gott o tom zpíval… Když praskne Billova neúčast při bojích v Evropě a ostatních lžích, útočí na Julii i on:“Tys nepřišla pomoci hledat lidem cestu, tys chtěla, aby našli tu tvou.“ Ale Betty to v posledním článku vystihne:“Naučila nás vidět svět svýma očima“ a končí tím, co mně utkvělo v paměti jako určité motto filmu „Dát přednost pravdě před tradicí“.