MrHlad

Budoucnost je plná robotů. A ti si právě řekli, že lidstvu trošku zkomplikují život. Během vzpoury strojů se ale v jednom domě sejde několik lidí, kteří mají mezi sebou hodně nedořešeného. A co jiného mají teď dělat než povídat si o tom, co si jeden o druhém myslí doopravdy? BigBug je vizuálně zajímavá, obsahově však plytká a nudná sci-fi komedie, které začne docházet dech někdy po půl hodině. A čím víc na ní člověk kouká, tím víc je evidentní, že režisér Amélie z Montmartru má nejlepší tvůrčí léta dávno za sebou.

Loupežník Karaba musí zpátky do akce, protože v království, kde spolu s králem vládne i jeho dcera, se začínají dít lumpárny. Netuší, že zlí rádci z minulého filmu na něj chystají past. A že se bude muset vyrovnat i s láskou. Dvojka Tajemství staré bambitky je neurážející pohádka, která by si v televizi zasloužila opatrnou chválu, ale na kino je málo výpravná a především dost chaoticky poskládaná, předvídatelná a obyčejná. Neurazí, ale televize by jí slušela víc.

Tak to vypadá, že na další opravdu dobrý film podle hry si ještě počkáme, ani Uncharted totiž neuspělo tak, jak by se fandům předlohy líbilo. A nejspíš ani fandům dobrodružných filmů. To, že jde o prequel, se nakonec ukázalo jako chytrý tah a tvůrci můžou vyprávět vlastní příběh a ke hrám se jen odkazovat. Někdy hodně, někdy málo, někdy totálně. A tím být hlavně dobrým dobrodružným filmem. Jenže tím moc není. Hlavní potíž tkví v tom, že se to celé docela dost táhne, dostaneme málo akce a v některých chvílích je to, co se odehrává na plátně, až trapné. Veškeré pokusy o indianajonesovské bloudění po chodbách, vyhýbání se pastem a řešení hádanek vypadá tak lacině, až jsem si vzpomněl na devadesátkový seriál Lovci pokladů.  Chemie mezi Hollandem a Wahlbergem taky dost dře a to především kvůli tomu, že Wahlberg tu hraje spíš nesympatického šmejda než sympatického hajzlíka a Holland se sice snaží, ale plochý a předvídatelný scénář mu nedává moc možností udělat z Nathana Drakea opravdového sympaťáka, kterému byste drželi palce. Naštěstí od průměru až podprůměru šplhá Uncharted se stoupající stopáží nahoru a finále na lodích je už hodně povedená akční zábava. A právě díky ní jsem z kina odcházel s pocitem, že jsem vlastně spokojený. Bohužel jakmile jsem začal přemýšlet o tom zbytku, šlo nadšení zase o dost dolů. Dobrý finiš je důležitý, ale Uncharted má tolik nepovedených, nedodělaných nebo nezajímavých prvků, že to vystačí přinejlepším na dobrodružný průměr.

Měsíc se vychýlil ze své dráhy a za pár týdnů se srazí se Zemí. Zachránit svět můžou jen dva bývalý astronauti a jeden otravný milovník konspiračních teorií. Jenže netuší, co je ve vesmíru čeká. Roland Emmerich vykrádá sám sebe a natočil další katastrofický film, který je ale jen stínem Dne nezávislosti nebo 2012. Tentokrát už to zkrátka není příliš zábavné, díky čemuž mnohem víc vynikne, jak je to celé pitomé.

Výpravný a audiovizuálně hodně povedený historický příběh, který kombinuje skutečné události s fiktivními. Ale zatímco ty první jsou přinejmenším zajímavé, ty druhé ani trochu. Dokud se Mnichov pokouší být politickou rekonstrukcí, funguje velmi slušně i díky Jeremymu Ironsovi v hlavní roli, ale jakmile se chce stát špionážním thrillerem, celé se to zadře. Není to napínavé, zajímavé ani zábavné. A závěr, který popře vše, co psala historie i samotný filmový Mnichov, je už regulérní fackou divákovi. A zcela zbytečnou.

Sympaticky obyčejný příběh o vztahu strejdy a synovce, kteří se prakticky neznají, ale musí spolu nějaký čas pobýt. Mike Mills nenatočil zrovna originální film a sázka na obyčejnost a realitu vede občas k tomu, že C'mon C'mon není úplně zábavná podívaná. Ale herecké výkony Joaquina Phoenixe a Woodyho Normana, spousta uvěřitelných a viditelně odžitých situací a opravdovost celého příběhu i jeho hrdinů z toho dělají drama, které stojí za to vidět.

Monstra se promění v lidi, Johnny se promění v monstrum a všichni musí zjistit, že rodina je to nejdůležitější na světě, i když si občas její členové nerozumí. Čtvrtý Hotel Transylvánie dělá to samé, co předchozí tři filmy. Jenže v nich ta grotesknost a přepálenost fungovala o dost lépe než tentokrát. Čtyřka občas působí jako film, kde se tvůrci rozhodli nezkoušet nové nápady a namíchali devadesát minut z toho, co fungovalo minule plus přidal na řevu a křiku. Transformánie je asi nejuřvanější film, jaký jsem kdy viděl. Ale pokud pořád nemáte téhle party dost, mohli byste být spokojení. Hraje se tu na jistotu tak moc, až mě to tentokrát poprvé regulérně nudilo. A vlastně i dost otravovalo. .

Ve Woodsboro zase řádí Ghostface a místní omladina na něj nestačí. Do města se tak vrací nejen veteráni, ale i mladá hrdinka, která má jedno ošklivé tajemství. Je možné, že lidé umírají právě kvůli němu? Nový Vřískot přichází s novým tvůrčím týmem a spoustou svěžích nápadů. Paradoxně to trošku drhne v té hororové rovině a nové postavy nejsou příliš zajímavé, ale všechno to dorovnává chytrý scénář, který opět hodně zajímavým způsobem ohýbá hororová klišé, hraje si s žánrem a tentokrát i se samotnými diváky a fanoušky. Velmi chytré a velmi zábavné. A od jedničky asi to nejlepší, co jsme v téhle sérii viděli.

Mám rád Matthew Vaughna a budu ho mít rád i dál. Ale prequel Kingsmanů moc rád mít nemůžu. Na jednu stranu musím pochválit akci, což ale nikoho a pochopitelně ani mě nemůže překvapit, Vaughn to má v ruce. A minimálně taneční bitka s Rasputinem je fakt hodná potlesku. Sto let starou minulost plnou gentlemanů, šílenců, srandovních aut a konce jedné historické éry se mu taky povedlo prodat. Jenže co dál? To právě moc nevím. Pořád to vypadá hezky, má to rychlé tempo a nenudil jsem se, ale to mi u Vaughna nestačí. Příběh překvapí maximálně využíváním absurdních zvratů, ale díky využití skutečných historických událostí se nedaří budovat napětí, protože – nepřekvapivě – se nakonec fakt povede zařídit, aby tu první světovou nevyhrálo Rakousko-Uhersko. Není to tedy moc napínavé, bohužel však ani vtipné nebo drzé jako první díl. Z Vaugnových snímků je První mise ten nejslabší. A především dost zbytečný.

Nový Matrix nejdřív slibuje spoustu zajímavých a nových nápadů a potenciálně originální vývoj hlavního hrdiny i celého světa, aby se v půlce proměnil v lehce smutnou podívanou od režisérky, která není schopná žádný z těch nápadů dotáhnout do konce a dovede vytvořit je nepříliš nápaditou variaci na to, co jsme už viděli. O to horší je, že se celou dobu Matrix vehementně pokouší tvářit jako něco novátorského, ironického a odvážného. Ovšem touha vysmívat se hollywoodským blockbusterům a posedlosti sequely a zároveň touha být součástí toho všeho a taky si urvat kus tržebního koláče, působí nakonec poněkud trapně.