Reklama

Reklama

Stárnoucímu spisovateli Karlu Šejnohovi (Zdeněk Svěrák) už psaní nejde jako dřív. Nedokončené povídky se mu hromadí v hlavě, jejich postavy vylézají na denní světlo a dožadují se, aby autor pokračoval v ději. Všichni něco chtějí. Fotograf Matěj chce získat nedobytnou Vendulu z lékárny, pan Bohumil prosí, aby udělal zázrak, automechanik Bakalář by chtěl být léčitelem. Do toho vstupuje z reálného světa Šejnohova manželka, která si myslí, že už by měl psaní nechat a konečně se věnovat jí. Komedie s prvky magického realismu servíruje univerzální otázky lidského života s nadsázkou a humorem. Scénář filmu Jana Svěráka vznikl na motivy oblíbených povídek Zdeňka Svěráka. (Bioscop)

(více)

Videa (6)

Trailer 2

Recenze (295)

Big Bear 

všechny recenze uživatele

Zdeněk Svěrák cítí, že už je za zenitem své tvůrčí činnosti. Mám ho rád, beru ho jako takové naše české rodinné stříbro. Moudrost, laskavost, vtipnost, kultivovanost, ale také hravost... Tím vším je Zdeněk Svěrák obdařen a celou náručí to národu rozdává už pěkných pár dekád ze svých  knížek, povídek, filmů i prostřednictvím geniálních her z Cimrmanovského divadla. Takže už má nárok, ubírat plyn. Přesto se zdá, že by ještě něco rád řekl a doufám, že Betlémské světlo nebylo ještě posledním poselstvím, byť pro někoho bude těžko stravitelné. Kdo je zvyklý na jeho dřívější filmy, které tvořil se Smoljakem asi bude zklamán. Taškařice se zde nekonají a i když je film plný jemného humoru, musí si jej divák umět najít. A aby to fungovalo, musíte se naladit na Svěrákovu notu. Hrdinou filmu je stárnoucí spisovatel Karel. Jeho knihy jsou úspěšně prodávány, ale je toho ještě dost co nenapsal. Jenže stáří je mrcha a začínají se hlásit zdravotní problémy. Dokonce vážné, život ohrožující. K postupným úvahám o smrti se Karlovi do reálného života začínají zjevovat postavy z jeho nenapsaných povídek. Každá má nějaké přání a hlavně by ráda žila v nějakém uceleném příběhu či povídce nebo by chtěla změnit svůj trpký Karlem určený úděl. Tento moment mne ve filmu moc bavil. Sám píšu (mno pokouším se) knihu a věřte nebo ne, když se občas nehlídám, tak s těmi kluky z osádky britského bombardéru  Lancaster trávím docela dost času v jejich super společnosti. Kdo někdy něco psal, moc dobře ví co myslím a samozřejmě sakra dobře to ví i starej spisovatelskej kozák Zdeněk Svěrák. Herecké obsazení bylo moc fajn, poslední dobou se ve Svěrákových filmech zabydlela Tereza Ramba (brrr já si na to příjmení Terko prostě nezvyknu). A jsem za ní rád hned dvakrát. Jednak hraje opravdu pěkně a pak je z ní kus nádherný ženský, což jsem několikrát musel nahlas zdůraznit  během sledování filmu i mimo erotické scény. Vůbec nestárnoucí, jak prohodila (snad v dobrém) :-) má drahá polovička. Kotek, Javorský a Vetchý super... Havrani Budař s Táborským byli taky výborný i ten klučina co chtěl tu praktickou čepici. Ale jako by se filmový scénář ke konci prolnul se skutečností, v závěru jsem měl dojem, že panu Svěrákovi došly nápady. Rozhodně to nebylo špatné, ale v hodnocení se musím přiklonit k soudu vyšetřujícího lékaře Karla Šejnohy... Nedá se nic dělat, ale líp už bylo pane Svěráku... A tak dávám za 3 rozkrojené cibule na rozproudění krve. * * * ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Je sice synem slavného otce, rozhodně se ovšem dá říct, že se dokázal vymanit z jeho stínu. Režisér a scenárista Jan Svěrák, syn herce, scenáristy, dramatika a spisovatele Zdeňka Svěráka na sebe dokázal upoutat pozornost už svým absolventským snímkem Ropáci, jeho celovečerní debut Obecná škola si poté rovnou došel pro nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Svěrákův třetí film Kolja nominaci v té samé kategorii rovnou proměnil. Svěrák ta navázal na úspěch Jiřího Menzela s Ostře sledovanými vlaky a dodnes patří mezi nejuznávanější lokální filmové tvůrce. A i když se většina shoduje, že jeho vrcholné období skončilo někde u Tmavomodrého světa/Vratných láhví, kvalitami dokázali i poslední Svěrákovy filmy strčit do kapsy většinu lokální produkce v daných letech. Jak si poté vlastně stojí Svěrákův 10. celovečerní film? I tentokrát si Jan Svěrák napsal scénář sám, inspirací mu poté bylo právě psaní povídek jeho otce. Svěrák sám dříve avizoval, že by Betlémské světlo mělo být filmem o vyrovnávání se stárnutím a měl by být vizuálně inspirován filmy Wese Andersona. Ne, filmy Wese Andersona nová svěrákovina nepřipomíná ani z patra. Z mého pohledu se jedná ovšem o krapet lepší film než Tři bratři a Po strništi bos a především o film zajímavější. Dobrý film to ve finále přeci jen je a Svěrák tak dokáže vzbudit naději, že má pořád daleko k posledním filmům zmíněného Jiřího Menzela, přeci jen jde ovšem o lehké zklamání. Nejen co se týče samotného námětu, ale i co se týče samotného tvůrce. Být Betlémské světlo celovečerním debutem čerstvě začínajícího tvůrce, jemné poplácání po ramenou a optimismus nad tím, že by před sebou ten daný mladý umělec mohl mít slibnou kariéru, jen by se přitom příště neměl tolik okatě snažit o napodobení svěrákovské poetiky. Jenže pak dojde k tomu uvědomění, že tohle není dílo snaživého padělatele, ale toho oscarového tvůrce, který i díky Akumulátoru 1 či Kuky se vrací dokázal většinou natočit alespoň skutečně výrazná díla. I proto by člověk možná očekával víc, kdy je vizuální stránka sice poctivá, přeci jen ovšem ne tolik zajímavá. A i když má ten proslulý svěrákovský humor pořád tu něžnost, i ten možná vyznívá o poznání slaběji než několikrát minule. Svěrák ve své kariéře ostatně nastavil laťku tak vysoko, že bude těžké se skutečně vrátit na vrchol. Samotný nástřel děje přitom zní zajímavě. Dokáže sympaticky připomenout komedie Oldřicha Lipského, kdy zní skutečně slibně materiál o autorovi, jehož postavy k němu začínají promlouvat a touží po tom, aby jim napsal šťastné konce. Problém je, že se ve finále žádná ze tří povídek nevyjeví jako dvakrát nosná, minimálně tedy jejich vývoj. A jakmile dojde na moment, kdy spisovatel Šejnoha z osobních důvodů dovolí postavám jít si chvíli vlastní cestou, definitivně dochází k nezodpovězeným otázkám toho, jak vlastně pravidla Šejnohy a postav kolem něj fungují a jestli v průběhu nastavená pravidla nepopírají sami sebe. Problém by přitom neměl být v tom, že by Jan Svěrák nebyl schopen vymyslet funkční fiktivní svět. Vzpomeňme právě na Kuky se vrací, kde byl představen svět s nějakými pravidly a zákonitostmi. Jan Svěrák se přitom opět pokouší napodobit u psacího stolu styl svého otce a daří se mu to podstatně lépe než u Po strništi bos. Po stopách svého otce dokáže Svěrák chvílemi přijít s poměrně chytrým i milým humorem, kdy to pořád celé pochopitelně daleko k vrcholným dělům Zdeňka Svěráka a vše navíc kazí fakt, že se některé skutečně vtipné a chytré momenty pořád musí opírat o scénář, který zas tak nefunguje. Dojde ovšem i na slovní hrátky s češtinou či hříčkami a v jistých momentech to skutečně dokáže kráčet ve stopách těch nejzdařilejších scénářů Zdeňka Svěráka. Tři povídky jinak nejnosnější skutečně nejsou: Jedné o léčitelce chybí jakýkoliv konflikt, druhá o rodičích toužící po uzdravení jejich syna trpícího Downovým syndromem zase svůj konflikt vyřeší poměrně snadno, i když se na to musí čekat. Nejzajímavější je tak povídka, kde jsou ústředními postavami fotograf Matěj v podání Vojtěcha Kotka a lékárnice v podání Terezy Ramby. I tady se v průběhu vyjeví otázky ohledně toho, jak vlastně fungují pravidla onoho prolévání reality pana Šejnohy s jeho literárními ´´ dětmi ´´ , celá povídka má ovšem ve finále dost možná nejzajímavější pointu. I když je vlastně též tak trochu přitažená za vlasy. V průběhu se vlastně ovšem Betlémské světlo nejeví jako film o spisovateli, kterého pronásledují jeho výplody, které byli vytvořené dle náhodných lidí z jeho života. Stěžejní je ve finále spíše konflikt ohledně tak trochu komplikovaného vztahu s manželkou, kdy Zdeňku Svěrákovi a Daniele Kolářové i po letech společný čas sluší a padnou k sobě. Po vzoru Vratných láhví navíc představují manželský pár s menším rozkolem, který je ovšem též opět vyřešen snadno a největším problémem jsou tak v průběhu především právě mizení z reality. A jen zamrzí, že v součtu není ono utíkání do fiktivního světa trochu více prozkoumané. Je to přitom pořád očividně poctivá práce, kdy Vladimír Smutný pořád na pozici kameramana nelení, hudba Ondřeje Soukupa je slušná (i když se jisté hudební motivy opakují několikrát až možná příliš) a opět je to poté celé řemeslně zručné, kdy se rozhodně nedá říct, že by Svěrák u svého filmu absentoval snahou či schopnostmi. Nutno též dodat, že kromě Jana a Zdeňka Svěrákových se jako představitel nové generace Svěráků na filmu jako střihač podílel František Svěrák. A samotný střih je poté rozhodně fajn, kdy na první dohled člověk nedohledá nějaké ty kontinuální nesrovnalosti či celkové střihové nedostatky. V součtu tak Betlémské světlo pořád rozhodně není špatnou záležitostí, kdy to ovšem neznamená, že je důvod radovat se z toho, že by se Jan Svěrák vrátil ke své nejlepší formě. Betlémské světlo je jen slušnou záležitostí, která slibný námět dvakrát nevytěžila a dvakrát světoborně se nevypořádala s výsledným příběhem. Herci jsou fajn, řemeslná stránka pořád strčí do kapsy většinu lokální produkce, ty nejlepší časy jsou ovšem očividně nejspíš skutečně pryč. Přesto oproti dvěma posledním filmům Jana Svěráka lehký pokrok a alespoň ta poetika dokáže pořád zabrat. Bývalo ovšem líp.... () (méně) (více)

Reklama

Lucasion 

všechny recenze uživatele

Musím být v menšině, ale nový film od rodiny Svěráků se mi naprosto líbil. Stejně jako předchozí filmy, je i Betlémské světlo balzámem na duši. Ano, stejně jako předchozí tvorba je film místy hořký, či si dělá srandu sám ze sebe, ale především jde o naprosto geniálně postavený humor pana Svěráka. Příběh Karla Šejnohy mě bavil totiž od začátku do konce. Dlouho jsem se takhle nepobavil. Naprosto trefné a vtipné momenty, které snadno připomenou Vratné lahve (2007). Tehdy jsem je považoval za Labutí píseň Svěrákových filmů. No a stejně jako Vratné láhve, jsem si totéž myslel před pěti lety o Po strništi bos. Jsem ale neskonale rád, že to stále není labutí píseň, protože bych si přál alespoň ještě jeden nebo dva podobné filmy. Tyto filmy považuji za vrchol české kinematografie a lepší humor než pana Zdeňka já prostě neznám. Těším se na další projekci doma na bluray. Tleskám páni Svěráci ve stoje! O Terezce Rambě bych mohl napsat samotný odstavec, ale každý ví, že já ji prostě miluju. Takže jsem rád za její obsazení a doufám, že se objeví i v další Svěrákovině. Já vlastně nemám co bych vytýkal. Až jednou pan Zdeněk Svěrák nebude, bude na světě strašně smutno. (90 %) ()

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Jsem bohužel zklamán. mě to nepřišlo nějak filmovbě atraktivní. Fiktivní literární postavy lezou autorovi do života bez nějakých větších dějových souvilostí a to vše se prolíná "realným vztahem" autora se svou ženou. Myslím si, že Daniela Kolářová a Zdeněk Svěrák si filmově bohužel už nemají co dát, vůbec mě tyhle části filmu nepřišli v něčem zajímavý a mrzí to o to víc, že oba jmenované mám opravdu velmi rád. A ty leterární postavy, jo neříkám že občas neměli vtipnou větu či dvě, ale to je docela málo. Vítězná scéna je nakonec ta, ve které byli Šejnohovi na zámku tou jsem se prosmál. Ve výsledku nejzábavnější je celý to halóó kolem plakátu s nahou Terezou Rambo, jako jestli se podbízí neb ne, jestli je to pro ženy urážející atd. Top je opravdu už k smíchu v době, kdy na sociálních sitích je spoře oděnejch holek víc než rohlíků řešit takovou kravinu, pomalu jako základní problém naší země. ()

marhoul 

všechny recenze uživatele

Nostalgické, nonšalantní, něžné, osobní. Mladší diváky film, bohužel, neosloví, mě přesto potěšil. Má reakce je silně ovlivněna náklonností k panu Zdeňku Svěrákovi a jeho tvorbě. Řekla bych, že se jedná o jakousi verzi Odcházení a zároveň doufám, že se dočkám ještě dílka dalšího. Krásná kamera, hezky obsazeno, kvalitně zahráno, mnoho decentních odkazů k filmům minulým, v mém případě došlo i na dojetí. Opravdu chceme zázrak? Pěkné. ()

Galerie (33)

Zajímavosti (16)

  • Když v chráněné dílně chlapci dělají boudy, jednu z nich mistr porovnává s boudou ježibaby z pohádky Mrazík (1964). (Zix.)
  • Bistro 8 je reálné, nachází se v ulici Veverkova 8 v Praze 7 (pod Letnou). Naproti však lékárna není a nebyla. Jak ostatně napovídá nezvyklý tvar firmy nad touto filmovou apotékou. Ve skutečnosti tam sídlí knihkupectví a nakladatelství pod anglickým názvem „PageFive“. (MichalStxt)
  • Šejnohová (Daniela Kolářová) čte knihu „Úspěch“ od Liona Feuchtwangera. Jedná se o první svazek románové trilogie „Čekárna“, která vypráví o historii Německa v době meziválečné. Další díly jsou „Oppermannové“ a „Vyhnanství“. (sator)

Reklama

Reklama