Deset malých černoušků

V dielach Agathy Christie som predovšetkým oceňoval nápad a konštrukciu diela. V mladosti som so záujmom prečítal jej dostupné diela a bol som s nimi spokojný. Dnes, po desiatkach rokov, keď sledujem adaptáciu jedného z jej známejších diel, už z predošlého dobrého pocitu neostalo nič.  Nespôsobuje to ruština, i keď jej použitie je pri klasickej anglickej detektívke neobvyklé, ale najmä divadelné deklamovanie replík, ktoré vo filme pôsobí neprirodzene. Ak k tomu prirátam neskutočnú rozťahanosť filmu, nevýrazných hercov a absenciu nejakých režijných nápadov, tak je dielo dokonané.  Ak by som tento film nevidel, o nič by som neprišiel. (06.05.2023)

Takhle by podle mě měla vypadat adaptace, která jednak vzdává hold předloze, ale nebojí se určité části téhle hry na kočku a na myš inovovat, aby byla aktuální i v dnešní době. Atmosférou nejtemnější zpracování, scénáristicky nejvíce uvědomělé (i když neshazuju žádnou z "velkých" verzí, snad až na tu z roku 1974) a herecky naštěstí kompaktní a vyrovnané. Musím uznat, že když jsem kdysi dávno četl předlohu, Černochův ostrov jsem si představoval přesně tak, jak je prezentován tady - tedy žádné idylické panství u pláže, jako tomu bylo v původní filmové verzi, nýbrž deprimující chladný dům na vrcholu skalního převisu, ze kterého jde hrůza už tehdy, když se člověk podívá z okna. Všechny mnou viděné verze jsem hanil za to, že se drží předlohy jen velmi volně, a že mají jiný, optimističtější a pro většinu diváků i stravitelnější závěr. Tady je k mé spokojenosti takřka všechno tip ťop, ale protože jsem zřejmě nevděčník, i zde mi něco brání v udělení plného počtu hvězd. Oceňuju, že postavy jdou skutečně do hloubky díky chytrému užívání flashbacků. Kniha je ale přeci jen trochu jiné médium a její práce s osobností jednotlivých charakterů je do určité míry záležitostí vlastní představivosti a preferencí, což je - minimálně v tomto případě - rozhodně mnohem víc vzrušující, než když nám někdo předkládá svou vlastní vizi. I přes některá hlušší místa si ale myslím, že z téhle verze by měla radost i samotná Agatha (až na tu otřesnou ruštinu : )). (23.02.2011)

Díky vynikajícímu dabingu z ještě téhož roku (Zahajský, Moravec, Sejk, Cupák, Krbová, Županič a další) velmi velmi dobré. Přesto je u mě výš Pollockova adaptace, se známějšími herci a přeci jen zajímavějším koncem (nejsem čtenář A.CH., takže je mi putna, jak moc se filmaři drží nebo nedrží předlohy). (01.12.2012)

Nepatřím k většině čtenářů knihy Agathy Christie, která považuje za měřítko kvality adaptace "věrnost předloze" nebo "ten správný konec". S dílčími změnami ve starších verzích jsem neměl zásadní problém a jejich odlišné konce podle mě dobře zapadaly do zvolené dramaturgie a žánrových odchylek. Jedna část mého já dokonce doufá, že jednou spatří nějakou rabiátskou verzi 10 malých černoušků, kde vrahem bude někdo úplně jiný - předloha to podle mě umožňuje. :-) Nicméně sovětská verze se uctivě drží Agathy Christie a musím uznat, že se velmi povedla. Z dosud viděných adaptací má tato nejpůsobivější lokace. Dům, do něhož jsou budoucí oběti vlákány, je vratce umístěn na samý vrchol skály a budí dojem, že každou chvíli dostane mořskou nemoc z ohlušujícího příboje a zlomyslného chechotu racků a v mdlobách se zřítí do vln. Postavy mají daleko k žoviálním typům ze starších verzí. V domě se sejde 10 neproniknutelných tváří hráčů pokeru a teprve vlivem houstnoucí paranoidní atmosféry začnou jednotlivé charaktery odkrývat svůj strach a zranitelnost. Třebaže je mi velmi sympatická komediální interpretace Reného Claira i romaticko-strašidelná George Pollocka, ruským filmařům se zase nejlépe podařilo prodat vnitřní život jenotlivých postav; tedy to, co nezazní v dialozích, co nelze snadno zdramatizovat a co kniha přibližovala autorským vyprávěním - jejich svědomí, obtěžkané dávnými hříchy. Film to řeší prostým způsobem - ukazuje výmluvné němé flashbacky. Další rafinovaností je nenápadná, ale dobře promyšlená práce kamery, která děj snímá často ze vzdálenosti "na doslech" (jakoby postavy neustále někdo zpovzdálí pozoroval) a jindy se nepatrně hýbe v jinak statických záběrech po směru toho, kdo právě mluví (jakoby kamera byla jednou z postav). Takhle prostě a účinně film přenáší na diváka znepokojivou perspektivu samotných "černoušků" - jsou pozorovateli i pozorovanými, vyšetřovateli i podezřelými, možnými oběťmi i vrahy. Opravdu dlouho jsem si myslel, že tohle bude stoprocentní film. A i když mu dávám 5*, musím říct, že s přibývajícími minutami mi malinko vadilo, že se scénář bojí výrazněji odchýlit od předlohy. Výborně si sice poradil s jednou nástrahou (mají-li vraždy charakter jakéhosi ustáleného rituálu, jak zas a znovu nacházet nové způsoby ztvárnění opakované situace?), velmi dobře s druhou (narozdíl od starších verzí jsou postavy rovnoměrně aktivní, bez ohledu na to, jak dlouhý čas je jim vyměřen), ale nějaká hlušina mezi jednotlivými vraždami přece jen zůstala a IMHO by tempu filmu i jeho emocionálnímu vrcholu prospělo ho tak o 20-30 minut zkrátit. Jinak je to čistá práce. 90% (23.02.2011)

Ze všech tří zpracování to nejlepší a nejdepresivnější,až mě přinutilo se zamyslet, zda geniální autorka, jejíž "Poirotovky" tak miluji, byla zcela normální... Zanechalo to ve mě hluboký dojem, ale vzhledem k charakteru díla a postav vůbec ne pozitivní. Buď ti, co to tak nadšeně hodnotí příběh neprožívají tolik jako já, nebo ... (a já vlastně nechám konec otevřený, jinak bych se musela zamyslet, zda jsou divní oni nebo já... ;-)) (24.09.2015)