Biliárový král

Spíše než sportovním filmem je "Hazardní hráč" sociálním dramatem. Ačkoliv se na Newmanovo herectví dobře kouká, samotný film už tak skvělý není. Mnoho záběrů jsou celky, kamera je spíše statická a když se pohne tak řekněme, že spíše lehce. A když Newman zhruba po čtyřiceti minutách dohraje svojí první velkou hru, tak se začne potkloukat po kavárnách, válet na bytě a vykecávat. V tu chvíli se ztrácí příběhová nit a divák může začít pochybovat o čem film vypráví. Tím pádem bohužel přichází nuda. Povedený konec filmu to částečně vynahradí, ale pro mě ne dost na to, abych "Hazardního háče" neoznačil pouze za lepší průměr. (20.09.2009)

Kdysi dávno, snad někdy v době těsně po sametové revoluci, jsem díky tomuto snímku objevil kouzlo kulečníku. Dnes sice dávám jednoznačně přednost karambolu (má vrozená skromnost mi brání pochlubit se, že brutálně drtím všechny znojemské šachisty, nikdo mě ještě neporazil :-) , ale na tento superfilm dodnes nedám dopustit. Paul Newman nemá chybu! O čtvrt století později natočené volné pokračování se Martinu Scorsesemu zdaleka tak nepovedlo. (27.06.2008)

Méně známé a popravdě docela zapomenuté sportovní drama na které o 25 let později navázal Scoresese s oskarovou "Barvou peněz". Popravdě mi Scorseseho volný sequel celkově seděl více, jelikož je "Hazardní hráč" až nepříjemně utahaný a i přes standardně skvělého Newmana, film nemá moc co nabídnout. Dobré spíše jen jako doplnění filmového vzdělání. (04.02.2011)

Zacatek je super. Tak prvnich 45 minut, kdy je hodne kulecniku a ma to velkou dynamiku, tak je to fakt super. Pak to zacne zabredavat do takovyho vztahovyho dramatu, kterejme az tolik nechytl, jako tomu bejva u spousty jinejch filmu. Nakonec se to trosku zvedne a tedy je to celkem dobry film. Skvely Paul Newman a George C. Scott. (11.12.2005)

Život je jako bonboniéra… a taky jako jiné slovo na „b“ – biliár. Někdy máte věc pevně ve svých rukou, ale stačí jeden špatný šťouch a z aktivního hráče se stáváte bezmocným pozorovatelem. Vaše (ne)štěstí je rázem v cizích rukou. Občas nezbývá, než se naučit jinou hru. Nebo jinak hrát. Hazardní hráč se po svižné, i když přes půl hodiny dlouhé hře mění v táhlé psychologické drama. Ze změny tempa i celkové nálady je zřejmé, že Eddie těžce narazil. Jeho nehorázně vysoké sebevědomí spadlo na úroveň sebepodceňující se Sarah. Díky prohře ve hře zabodoval v milostném vztahu. Neznamená to pro něj, že by již víckrát nevzal tágo do ruky, naopak – získal novou motivaci. Excelentní Paul Newman mi stylem herectví připomněl Marlona Branda o deset let dříve v Tramvaji do stanice Touha (method acting v plné parádě). Zásadní rozdíl tkví v povahách jejich postav. Eddie není beznadějný hajzl, jenom tulák, který se zastavil na místě. Žil pro výhru, ale teď schytává jednu ránu za druhou. Buď se naučí snášet porážku, nebo bude navěky poraženým. Jeho počínání je místy filmově nevěrohodné, ale gró věci díky němu v závěru každého praští mezi oči. O změně, o tom, kdo je vítěz a kdo poražený, není pochyb. K nesmrtelnosti této černobílé klasiky svým barvitým výkonem přispěl také George C. Scott, z něhož vyzařuje stejná arogance jako z generála Turgidsona v Dr. Divnoláskovi, ale pod slupkou ze silných slov tentokrát tušíte slabošské jádro. Minimem akce a maximem dialogů dává Hazardní hráč jasně najevo, že je hereckým filmem. Proto mne překvapuje, jaké oblibě se dodnes těší. Největší dozajista ne mezi těmi, kdo slepě holdují hazardu, ale těmi, kdo mají biliár rádi, protože stejně jako Eddie pochopili. 75% Zajímavý komentář: Shaqualyck (28.05.2011)