Vyhnání z ráje

"Film o tom, jak je točen hovadský film, nemusí být nutně hovadským filmem," budiž ústředním mottem mého komentáře. V Dědictví předvedla Chytilová burana s pěnezi, ve Vyhnání nám servíruje burana s uměleckými ambicemi. Jako buran, hulvát a primitiv v balíku se Bolek Polívka vcelku osvědčil a tak se nijak nedivím, že po něm Chytilová sáhla zas. V jejích filmech ostatně hraje často. Jeho režisér=bůh se opravdu "vyvedl". Vše mu je dovoleno. Nic nemusí vysvětlovat. S nikým nemusí soucítit. Vše si může brát. O nic se nemusí starat. Jeho moc je absolutní. Jeho moc je nezpochybnitelná. Vše si může odůvodnit, vše si může obhájit slovy: "Mé dílo má vyšší smysl! Já děsně dřu!" Jeho Božskost se domnívá, že je ostatním nadřazen jako přirozený vůdce a intelektuál, přičemž očekává, že okolí bude tyto "skutečnosti" uznávat a pochlebovat mu. Jistě, postava je to trochu extrémní v míře tohoto přístupu, ale přece jen ještě pořád z tohoto světa. Chytilová vybavená nejostřejším sarkasmem filmového vesmíru do nich, a nejen do nich, nemilosrdně řeže. Je to tak dobře, laskavého humoru máme v našich luzích a hájích dosti. Režisér je sice bůh, ale my dobře víme, že bůh je bytost trojjediná. Svéráznou Trojici doplňuje producent a scénárista (nebo je to asistent či dramaturg - to je ostatně vcelku jedno), který neustále pronáší hlouposti, jež v jeho představách dlí v hlubinách filozofických - nejde však o nudné kecy, jsou to neuvěřitelně vtipné hlášky. On vlastně celý film rval mojí bránici, a když producent křičel: "Jstě pěěna! Jdětě do móře! Tarkovský se bude divit!" musel jsem si pusu zacpávat. Tarkovský, bezpochyby se divící, slouží totiž pánům Stvořitelům za vzor, jehož slávu by rádi bledou učinili svým Veledílem. Věří, že mají promyšlenou koncepci filmu, ten však zatím zrcadlí jejich ubohost, deformuje se pod tlakem náhlých hnutí jejich myslí, vkrádají se do něj úplně cizí myšlenky a nápady, a někdy ho mění pouhá náhoda či rozmar. Oni to však nejsou schopni vidět. Podléhají své nadutosti a nedostatku sebekritiky, staví svůj výkal na piedestal. A my, diváci, kteří v sobě mají kus Scénáristy, my v náhodě najdeme záměr, v povlávání korouhve důsledné směřování a z nicoty uplácáme smysl. Ten film mě (možná i nezáměrně) varuje, že bych si měl při hodnocení, sledování a vykládání filmů plných symboliky, (domnělých) skrytých poselství a podobenství, dát zatraceně pozor, neb hranice mezi artem a výkalem se (někdy) špatně hledá a já do toho hovna nakonec můžu šlápnout, stejně jako jeho autor. Režisér nestojí pouze o hlubší smysl, k jeho metám přidružila se Přirozenost. Tu vidí v nahotě a v nevědomosti (viz Ráj). Ovšem ve skutečné bolesti a ve skutečnosti vůbec, ji nevidí. My jako diváci ji tam také nejspíš neuvidíme, protože neherci jsou skutečně strašní (záměrně?), jelikož ti chudáci neumí předstírat. A právě proto jim, společně s režisérem, nic neuvěříme. Režisér, podobně jako Diderotův bůh, je totiž někdo, komu: "...mnohem víc záleží na jeho jablkách než na jeho dětech." A ještě jednou, malinko jinak: "Hovno, filmování hovna a filmování filmování hovna jsou diametrálně odlišné věci." (06.03.2009) (méně) (více)