Prozacový národ

Vyborne tema v solidnim filmu o depresi, ktera je zde zachycena pomerne uveritelnou Christinou Ricci. Skutecna deprese by si ale zaslouzila vetsi prostor (viz. knizni predloha), tohle pusobi prilis letmo, deprese zde nema tolik casu se poradne rozlezet a uzrat, na zaklade cehoz by si i ziskala vetsi pochopeni a timpadem lepsi hodnoceni. Pri podobnem letmem nahlednuti Christina pusobi jako otravny rozmazleny fracek a divak tak nema moznost dostat se pod mnohem komplexnejsi povrch, muze si ho jen domyslet. Hodina navic by tomu prospela. "The United States of Depression." 7/10 (19.07.2012)

Rain Man zobrazoval autizmus obalený do hollywoodskeho pozlátka, Prozac Nation zobrazuje depresiu (hovoríme o skutočnej depresii ako psychóze!) bez obalu, bez pátosu a umelých emócií, ale obnaženú až na dreň. Christina Ricci svoju rolu nehrá, ona ju doslova prežíva každým aj tým najnepatrnejším neverbálnym signálom. Silné, mrazivé, skvelé!!! Prečo sa asi tento film nikdy nedostal do amerických kín? (25.03.2008)

No ja budem teraz nechutne moralizovať. Síce sa film odohráva v 80’s a nie v súčasnosti, ale to je v podstate jedno. Máme tu ďalší Fight Club o vnútornom boji generácie, ktorá už nezažíva vojny, nemá svojich kajúcnikov, vlastnú emigráciu, či mučeníkov (áno, Karel Kryl asi tancuje v hrobe jigu). Sme preinformovaní až začíname pochybovať o existencii pravdy. Žijeme zahrabaní v nekonečných možnostiach a z tej klaustrofóbie sa nám chce kričať. Chýba nám ku šťastiu už len e-shop s drogami, simulácia súlože, či predávanie snov. Sme posledný krôčik od výdobytkov, s ktorými prestane dávať zmysel snažiť sa niečo dosiahnuť. Narodili sme sa do príliš rozvrátených rodín a tak nevieme, či obviniť rodičov zo sebectva a nezodpovednosti, alebo sa nechať obviňovať nimi z nedostatku vďaky. Nedokážeme byť skutočne šťastní! V lepšom prípade hľadáme útočisko v hudbe alebo písaní, v tom horšom v alkohole, drogách a iných domnelých náplastiach. V Amerike na to majú doktorov, ktorí vám predpíšu ďalšie oblbováky na upokojenie tej bolesti za cenu straty kontroly nad realitou. Stávajú sa z ľudí zombíci, ale je to vraj počas depresie menšie zlo. Fuj, to je nechutná fráza, ktorá nabáda premostiť ešte aj k politike, ale toho už sa zdržím. Welcome to The United States of depression! (03.04.2014)

Má to spád, má to fascinující herecké výkony, má to pěkné herečky, má to strhující příběh, má to poselství. Nevím, jestli si scénáristi něco přikrášlili z původní autobiografie Elizabeth Wurtzelové, ale jako vykreslení deprese dokonalý film. Řekl bych, že to, jak se protagonistka propadá do čím dál větších s*aček, je jako ze života, ale ono to JE ze života. To tomu filmu dodává další rozměr. Nechápu, proč tenhle film není znám širší veřejnosti, rozhodně by si to zasloužil. (03.01.2009)

Jeden z případů, kdy rozdíl mezi působivostí knižní předlohy a následné filmové adaptace je pro mě příliš velký, než abych dokázal výrazněji ocenit těch několik kladů, které film přece jen nabízí. Protože tam, kde kniha působí jako sugestivní ponor do narušené psychiky depresí postiženého jedince, tam se film ztrácí pod nánosem rádobypůsobivého vizuálního pozlátka, přehnaných emociálních výlevů a patetických proslovů všech zůčastněných. Zatímco v knize působí vývoj jednotlivých postav přirozeně a dává děsivý smysl, tak ve filmu se postavy mění v prapodivných skocích a jejich chování tak následně postrádá logiku. V knize motiv Prozacu a jeho následků na jedince patří k hlavním tématům, naopak film se o něj pouze otře v závěru s v podstatě kladným (!!!) vyzněním a tím zcela ignoruje kritický tón předlohy. A na závěr, tam kde kniha svým vylíčením deprese děsí a fascinuje zároveň, tam film pouze nudí a ničím nevybočuje z rámce podobných děl. Slabší 2*. (09.07.2012)