Marie Antoinetta

M.A. není zklamáním, ale ve srovnání s předešlými dvěma bijáky Sofie Coppolové asi bohužel neobstojí. Marie Antoinette je silná jako intimní pohled na život ženy, která si musela vzít člověka, jehož jí vybral někdo jiný, a která musela otěhotnět, aby splnila nároky na ní kladené. Coppolová zručně inscenuje často až směšné dobové rituály, nechává nám nahlédnout pod pokličku královského života, který i přes materiální přebytek nemusel znamenat štěstí. Emoce hlavní hrdinky jsou vylíčeny skvěle, tak jak to Coppolová umí, nemůžu si ale pomoci, současná hudba se sem nehodí. Nepřijde mi to ani inspirativní, ani provokativní, jen zbytečné a rozptylující. Snad v jednom momentě mě tenhle přístup zaujal - a to když na minutu spustili The Strokes. M.A. je místy maličko zdlouhavá, možná trošku chladná, ale určitě nenudí. Uvidíme, jaký dojem budu mít z druhého zhlédnutí. To si ale nechám na velké plátno. P.S. Viděno z DVD screeneru. (09.12.2006)

Ke konci už to jen tak volně plyne, bez velkého dramatického oblouku, ale kdo řekl, že historické spektákly musí být tíživé a natáčené podle dějepisných učebnic? Marie Antoinetta zažila Versailles jako bizarní místo, kde se při večeři nediskutuje, ale šeptem pomlouvá, kde vám k prvnímu sexu žehná sám biskup, kde nemůžete vstát z postele bez cizí pomoci, o právo obléci vás se děli armáda dvorních dam a když se snažíte vykonávat manželské povinnosti, manžel vás v posteli prostě ignoruje. A tak se nikdo nemůže divit, že si najdete jinou zábavu... Byla by škoda zpracovat toto téma klasickým způsobem, bez moderní hudby, bez exhibicí bot, šatů a jídla? Bez Sofie Coppoly a Kirsten Dunst? Obrovská. 80% (15.02.2009)

Sofia by si mohla nakoukat třeba druhého Kmotra nebo Formanova Amadea. Třeba by pak dokázala napsat scénář, jenž dokáže vyprávět příběh skrze délku několika let a nebýt jen neustálým opakováním toho samého. Prakticky od počátku se film nehne z místa a když režisérka v půlce zjistí, že jaksi omílá stále stejná témata, začnou úřadovat zbrklé střihačské nůžky, jejichž pomocí se náhle prořezáváme historií takovým fofrem, že nějaké hlubší pocity nemají šanci zasáhnout cíl. Vychválit se dá jen vizuální styl a hudba. Marie Antoinetta je jako dort s nádherně sladkou polevou, ale s absolutně nedopečeným vnitřkem, kde se těsto ani nestačilo ohřát. 6/10 O pár měsíců později: Viděl jsem podruhé a musím své mínění malinko poupravit. Rozhodně jsem se Sofiinou vizí mnohem víc kompatibilní než tehdy a naprosto chápu, co chtěla říct, přesto si nemůžu pomoct, ale samotná Marie Antoinetta je nudná ledová královna. 7/10 (25.03.2007)

Marie Antoinetta mě donutila hodně přemýšlet, jestli je povedená nebo ne. Nakonec jsem dospěl k názoru, že ano. Nová krev v podobě hudby mi dokonale sedla a mrzeli mě spíš ty návraty k hudbě klasické. Také čím víc jsem pátral po historických faktech, tím víc jsem zjišťoval, že jsou skvěle zapracované do příběhu a na to, že historicky příběh Marie vyznívá hrozně negativně, je zpracován s ohromnou lehkostí a grácií. Ohromným plusem je samozřejmě vynikající Kirsten a ani vedlejší postavy nezklamou, ať už je to Cooganův překvapivě snesitelný poradce nebo Schwartzmanův budoucí vladař, co ne a ne Kirsten o... oplodnit (toho člověka nechápu ;) ). Každopádně se jedná o hodně nezvyklou a zajímavou lekci z dějepisu. Sofia tedy opět nezklamala. (22.03.2007)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)