Putování po Blažených ostrovech

Divák, který přežije tuto pohádku, přežije všechno. Sběratelům rarit lze vřele doporučit pro monumentální originální kostymáž, bizarní scénografii, ale i pro bohatě panoptikální obsazení, jemuž vévodí Regina Rázlová v roli božské nadsamice. Vizuální stylizace Antarése jako mezopotámského monarchy je vzhledem k určení postavy dosti příhodná, nicméně Brzobohatý s vázou na hlavě promlouvá spíš unaveně než vznešeně. Snad i to jde solidně rozvrženému tématu k duhu. (27.10.2015)

Těžko hodnotit. Scénář byl evidentně připraven spíše pro celovečerní film (včetně Hapkovy hudby), a z důvodů omezených rozpočtů se to nejspíše nakonec prdlo do redakce pořadů pro děti a mládež a Ludvík Ráža zkusil s minimem udělat co největší dojem. Takže nejspíše proto ta přehnaná výtvarná stylizace, to deklamování a divadelní projevy, a samozřejmě je vidět, kde se ve scénáři žel muselo škrtat a krátit... Na druhou stranu ten příběh je silný a baví mne, že jako divák si musím skládat mozaiku sám, a když si ji složím, zůstává mi spousta otázek a filozofických úvah o tom, zda by ostrov plný nařízené lásky, ostrov nevědomí, ostrov moudrosti nebo ostrov nesmrtelnosti a bohatství, ale plný osamělosti, zda některý z nich je lepší než druhý, a proč, zda kombinace všech čtyř by k něčemu vedla, jestli to vůbec jde kombinovat, jak moc je nutná vlastní vůle lidí a co vlastně znamená oběť pro něco, pro někoho. Ale jinak se shodneme, tohle rozhodně není pohádka pro děti, a už vůbec ne na nedělní poobědové odpoledne. (04.03.2017)

Velice mizerná papundeklová pohádka, která mě uvízla v paměti jen proto, že to byl první pořad na naší první barevné televizi. Už jako malého capatra mě nebavila, ale hlavně děsně iritovala. Žádný humor, nadsázka, nic co tyto "tvskvosty" mnohdy zachránilo před zatracením. Asi nejhorší dílo, jinak kvalitního režiéra L. Ráži. (05.11.2009)

"Jak smutná je radost, kterou jsem poznal." Podle mého názoru se jedná spíš o fantasy, než o pohádku a asi se najde jen hodně málo dětí, kterým by se tato inscenace líbila. Ani mně se v dětství moc nelíbila, ale až teď vím proč a není to jen těmi filozofickými úvahami o věčnosti, blaženosti, lásce a moudrosti, nebo snad její temnou atmosférou, či ponurým hudebním doprovodem, ale především jejím nepřehledným dějem, který na začátku, bez jakéhokoliv vysvětlení přeskakuje ze země Antarie na Ostrov blažené nevědomosti, kde se divák seznamuje s jeho obyvatelkami, včetně dívky Albíny. Načež se příběh přesouvá zpět do Antarie, ve které se opět bez vysvětlení, objevuje dívka Albína, ale jako nějaká jiná bytost Anke a tato nepřehlednost, která je naštěstí v průběhu dění vysvětlena, musí na děti stejně jako tenkrát na mě, působit přinejmenším chaoticky. Možná, že dnešní děti navyklé na složitější formy vyprávění, by se s touto dramatickou hrou vyrovnaly stejně jako já v dospělosti, ale pro současnou mládež, bude zase příliš statická a málo zábavná. Mně už se však líbí. (23.10.2015)

Už v prvních minutách, když jsem viděl ty kulisy jsem tušil, na co budu koukat a věděl jsem, že je zle. Když pak jely úvodní titulky, bylo u mne jasno. Vše se pak potvrzovalo dějem, pokud tedy jaký byl a ustavičným kafráním. Herci to hráli toporně, ale asi to tak být mělo. Už za dvacet minut jsem netušil, kdo na A je kdo. Nu, oni se všichni jmenovali podobně, takže zmatek byl dokonalý. Pro mne hloupá dialogovka naprosto k ničemu. (16.08.2019)