Grindhouse: Planeta Teror

Grindhouse, část druhá. A jednoznačně zábavnější (nehty na levačce vydržely). Drsnější, krvavější, hustější. Měl jsem možnost nakouknout Robertu Rodriguezovi přes rameno, když psal scénář - nikomu to prosím Vás neříkejte, měl to na 4 řádky, ale to skoro vůbec nevadí. Hlavně, že je před kameru přihráváno nekonečné množství zmutovaných klátivců s krvavými jebáky velikosti pingpongového míčku a že je hlavní hrdinové mohou porcovat střelnými zbraněmi, automobily nebo vrtulí vojenské helikoptéry. A že jsou ústřední postavy výborné, i když v ani jednom případě ne tak cool, jako byl Kurt Russell v Death Proof. Michael Biehn střílí trefné hlášky plné černého humoru, Freddy Rodríguez předvede špičkovou akrobatickou sekvenci s noži a Rose McGowan dovede spojení ženskosti a brutality k dokonalosti. Film je zaplněn šílenými nechutnostmi, takže po dvaceti minutách se možná někdo z Vás odporoučí se slovy: "A velebnosti, du blejt!" Jo a Quentin Tarantino je úchylák! (11.10.2007)

S láskou, humorem, ironií, nadhledem a hlavně radostí natočené. Při každém druhém záběru mi před očima běžela představa nadšeného Rodrigueze, jak poskakuje za kamerou a těší se na každou další klapku. Jenže mi až moc často docházelo, že časy, kdy Robert uměl udržet svoje nápady na uzdě a dát jim takovou formu, abych nemusel protestovat proti přeplácanosti a míře vkusu, jsou dávno pryč. Ano, Planetu Teror si lze užít i bez toho, že by se vám nějak extra líbila. Uteče to, Bruce Willis si občas dýchne plynu, Naveen Andrews parádně zahlásí a Freddy Rodriguez si zastřílí tak, až vám půjde hlava kolem. K tomu přidejte dokonalé scény typu "největší machr celého filmu nasedá na dětskou motorku" a zjistíte, že se děj prostě nezastaví. Jenže je to splatter. A s tím přichází krev, sliz, mrtvoly, puchýře, sliz, nechutnosti, zvrácenosti a extra várka slizu k tomu. A to mi dokáže zábavnou jízdu srazit na úroveň lehce podprůměrné (byť perfektně svižné) jednohubky. 55% (11.02.2008)

I když jsem fanda spíš Tarantina, tentokrát přiznávám, že Rodriguez ho v Grindhouse projektu předčil minimálně v zábavnosti a tempu. Zkrátka ta nejpokleslejší zábava v ryzím smyslu. Už jen z úvodu, kde se Rose vlní kolem tyče, může leckomu vyschnout v puse. Logika je tu cizí pojem. Rodriguez vám naservíruje skok přes zeď jako z Final Fantasy a pokud je třeba rychle se přemístit z místa na místo, použije se střihu nebo dětský motorky. Vředy na zombících jako by někdo uklohnil z pudingu a marmelády. No nádhera! A hudba z Rodriguezovy dílny se mi vždycky líbila. U Planet Terror se nudit nebudete. Buď budete nevěřícně pozvedat obočí nebo se budete smát. (28.12.2007)

Planeta Teror je stejně jako celý projekt Grindhouse perfetkně promyšlenou skládačkou. Známí tvůrci si hrají a točí svůj velký sen, příčemž obří marketingovou masáží dopřávají svému dítku tu největší možnou reklamu. Planeta Teror funguje na výbornou. Ač odkazuje na ty nejpokleslejší žánrové kousky, sama se stává plnohodnotnou podívanou plnou těch nejpodivnějších nápadů. Planeta Teror působí jak perfektně zvládnutou vizuální stránkou, tak i nápadným hudebním doprovodem, který vykrádá to nejlepší z autorského Sin City. Planeta Teror je film, který nabízí většině divákům alespoň jeden moment, který dokáže zásahnout. Sám jsem chrochtal blahem u scény, kdy žena uprostřed noci stopuje na silnici protijedoucí automobily, přičmež za zády má temný mlhavý opar. Planeta Teror je nejabsurnějším hororem roku 2007, šílené nápady, znechucení, sex... Planeta Teror. (15.04.2008)

Za prvé nejsem příznivcem žánru, za druhé kdyby Rodriguez natočil skutečně dobrý film, byla by první část věty zbytečná. Nejsem ani příznivcem westernu, ale Tanec s vlky nebo Mrtvý muž mě dokázaly nadchnout, což se Rodriguezovi s jeho výletem do splatterpunkových vod v žádném ohledu nepovedlo. Hrozně nemám rád dělení žánrů na vznešené a podřadné, téměř vždycky to zavání snobstvím a maloměšťáctvím. Splatterpunk je snad jediným subžánrem, který se dá už z principu jako celek bez mrknutí oka zařadit mezi poklesnou tvorbu. Záměně totiž rezignuje na tradiční estetické hodnoty a je na to dokonce hrdý. Natočit kvalitní parodii příslušného žánru je pochopitelně možné za splnění několika podmínek: 1. musím důkladně znát to, z čeho si střílím 2. měl bych ten žánr mít rád 3. musím mít k příslušné látce odstup a nadhled 4. znám velmi dobře řemeslo 5. jsem vysoce kreativní Za příklad filmů, kde jsou všechny body naplněny, může posloužit třeba série Spielbergových filmů o Indiana Jonesovi neb, pokud si chceme hrát na našem písečku, Limonádový Joe aneb koňská opera či Adéla ještě nevečeřela. Ve všech zmíněných případech scénáristé a režiséři vycházeli z toho nejpitomějšího, co se v dané produkci vyskytuje a dokázali to přetavit v něco navýsost chytrého, zábavného a dokonce umělecky hodnotného. Ty filmy baví všechny bez rozdílu, i ty, kdo by o brakové předlohy často nezavadili ani omylem. Planeta Teror pobaví hlavně žánrové fanoušky a pak ty, kteří jsou okouzleni svým prvním setkáním se splatterpunkovým stylem. Rodriguez totiž splňuje jen body číslo 1, 2 a 4, odstup evidentně nemá a není ani dostatečně kreativní. Nepochybuju, že má v dané oblasti hodně nakoukáno a že chtěl co nejvěrněji napodobit zvrácenou atmosféru svých oblíbených filmů. Jenže to ke kvalitní parodii nestačí.. Stejně jako nestačí řada vtípků rozdílné kvality. Běžný divák neocení přítomnost Tarantina ani odkazy k některým žánrovým "skvostům". Film má hluché pasáže, je plný kreténských dialogů (ty totiž v chytré parodii mají kreténsky jen vypadat, měla by se za tím skrývat "druhá lajna" - snad jediný moment, kdy se tomu Rodriguez přiblížil, byl Willisův výstup ve skladišti), režisér nedokáže vyvolávat a udržovat napětí a tak by se dalo dlouho pokračovat. Suma sumárum, je to často stejně blbé jako to, co chtěl autor parodovat. Třikrát jsem se usmál, dřevěná noha mě pobavila a na lepé tvary dívek v čele s Rose McGowan byla radost pohledět, ale na dobrý film je to celkově zatraceně málo. Celkový dojem: 35 %. (27.08.2009)