Vlajky našich otců

Rozhodně mnohem lepší, než jsem po celkem rozpačitých ohlasech očekával. Struktura vyprávění sice není kdovíjak propracovaná, obsah je však více než důstojnou náhradou. Zvláště střídání drsných zážitků z boje s pohodlným životem smetánky, k němuž tři "vlajkonoši" na krátký čas přičichli. Stejně tak jejich tahání po Americe coby cvičených opic, co před zraky rozjásaného publika zarazí uprostřed stadionu do umělé haldy klacek s tříbarevným hadrem. A paradoxní osudy, kdy po úspěchu dluhopisové kampaně už nejsou zapotřebí a musí se porovnat sami se sebou. Velmi dobrý více než jen válečný film, který od maximálního hodnocení dělí snad jen občas slabší dialogy. Nevím, proč zrovna tomuhle se vytýká patriotismus, podle mě se na to film právě dívá velmi ironicky a samotná scéna zaražení vlajky (té druhé :)) je pojata velmi civilně. A hodně pěkná scéna byla ta s bílou zmrzlinovou sochou, jak ji zalévají červenými jahodami... Ze současné západní válečné produkce patří Vlajky rozhodně k těm nejkvalitnějším filmům. P.S. V kině skoro všichni čekali do konce titulků (provázených dobovými fotografiemi, které ve valné většině znám z Hubáčkových knih) v důstojném mlčení. Update: Rád zvyšuji hodnocení na max. (01.04.2007)

Snímek, který naplno doceníte až po zhlédnutí Dopisů z Iwo Jimy, jenž líčí stejný konflikt, ovšem z druhé strany barikády (což je samo o sobě unikátní, nejde o žádnou propagandu) a některé zdejší scény tak dostanou úplnost, právě až u dalšího filmu. Případ jedné vztyčené vlajky, která díky fotografii v době válečné pohotovosti, dokázala spojit celou Ameriku. Kupování dluhopisů, veliké přátelství, ale i špína a hrůza, která nikdy nepomíjí - to jsou Vlajky našich otců. (18.11.2009)

Tentokrát vítězí kýč nad tradičně silným příběhem v Eastwoodově podání. Samozřejmě po technické stránce je vše v nejlepším pořádku a Clint drží pevně v rukou i režii. Nápad s prostřihy z válečné vřavy do agitační kampaně po amerických městech je dobrý. To samé bohužel nemůžu říct o natahovanem konci plném patosu až po půdu. 70% (06.01.2009)

Předpřipraven zdejším hodnocením, nedělal jsem si žádné iluze a čekal na nejhorší. Možná právě proto nakonec uděluji solidní čtyři hvězdičky. Ano, film má pomalé tempo, jenže to k vybranému tématu výborně pasuje. Starosvětská Eastwoodova režie nikdy nenudí, ba naopak, překvapuje množstvím mimořádně zdařilých scén. Za všechny bych vyzdvihnul alespoň slézání do lodí po provazovém žebříku (kdy si uvědomíte nebezpečnost i jiných, než těch běžně prezentovaných válečných aspektů) a první vylodění na Iwo Jimě (kdy jsou nic netušící američtí vojáci sledováni „zakopanými“ Japonci jako nějakými hororovými stvůrami). ___ Strukturou vyprávění připomínají Vlajky uzavřený cyklus, možná dva propojené cykly, tedy osmičku. Scény ze začátku jsou zařazeny do smysluplného kontextu a dále rozvíjeny až ke konci. Paralelně sledujeme tři různé časové roviny, jimž bohužel není věnován rovnoměrný prostor. Při té první, válečné, bych uvítal více prostřihů do linie třetí, ze současnosti a naopak. Druhé linii, mapující cestu tří vojáků z oné proslavené fotografie, je věnován prostoru až příliš, přičemž jde o linii nejméně zajímavou (neustále omílá totéž). ___ Za velice mazaný tah z Eastwoodovy strany považuji posledních cca patnáct minut, věnovaných víceméně pouze nikterak výjimečným životům titulních „hrdinů“ – nádherná demonstrace toho, o čem se nás celý film snaží přesvědčit, totiž, že hrdinové jsou docela obyčejní lidé, které pro svůj život potřebují jiní docela obyčejní lidé. ___ Bitevní scény mají daleko k efektivnosti Zachraňte vojína Ryana, kamera je klidnější, zabírá pouze to podstatné, krev nestříká ze všech stran a tím působivější jsou občasné záblesky explicitního násilí (jako explozí urvaná hlava). ___ Obsazení vesměs neokoukaných tváří pak jistě nebylo snahou na zmíněné triky ušetřit, neznámým hercům spíše uvěříte odhodlané mladé kluky. Když procházeli územím, na kterém bych se v dané době a za daných podmínek sám dokázal leda tak připosraně krčit někde v zákopu, věřil jsem jim strach v jejich očích a okamžitě mi bylo jasné, že chtějí být jinde a s někým jiným. Krásná je nostalgická scéna s písní věnovanou jejich stále čekajícím dívkám. Patriotismus k americkému filmu z druhé světové války patří odnepaměti, způsob jeho podání zde je však poměrně originální. Neštval mě, naopak jsem byl v duchu rád za všechny ty lidi, kteří odhodlaně bojovali pro to, co považovali za správné a bez nichž by mnoho, dnes zcela obvyklých věcí nemuselo nikdy existovat. ___ Vlajky našich otců lze jen stěží označit za standardní americkou válečnou podívanou. Ať už pro jejich atypický přístup k pojmu „hrdinství“ (celý film možno označit za snahu o jeho definici), pro mnoho silných momentů či polodokumentární, nicméně nedokumentárně zábavný příběh jedné světově proslulé fotografie… je toho docela dost na film, který má v tuto chvíli na ČSFD hodnocení 63%. 80% Zajímavé komentáře: POMO, Wormboy, castor, Indy, Martinius (14.09.2007)

Veterán Clint Eastwood natočil úctyhodnou válečnou fresku z dob druhé světové války, o hrdinství, zbytečném umírání, o propagandě, deziluzi. Polovina z unikátního dvouprojektu vypráví o vylodění na ostrově Iwo Jima z amerického pohledu, strategickém umění protivníka, následném masakru a návratu do vlasti, kde se rýsuje mýtus jedné fotografie. Vsadil na komplexní náhled, tedy na styl pohled-protihled. A zatímco Američané přijeli zvítězit (obsazením letiště a tudíž vytvořením letecké základny pro útok na hlavní japonské ostrovy), Japonci tušili, že sem přišli zemřít. Eastwood posbíral na tucet méně či více výrazných mladých herců (Phillippe, Bradford, Bell, Beach, Pepper, Walker aj.) a s pomocí několika flashbacků odvyprávěl v mých očích mírně utahané válečné drama. Koordinace jednotlivých spektakulárních scén je ovšem na druhou stranu dechberoucí, to samé platí i o hloubce snímaného – i když je patrné, že Spielberga (který film společně s režisérem produkoval) s Kaminskim v zádech jen tak někdo nepřekoná!! (04.06.2007)