Synecdoche, New York

Řekl bych, že moc lidí si nemůže jen tak vzpomenout, co znamená lingvistický a poetický pojem "synekdocha", tedy takové označení věci, kdy je pojmenována jen její část (či opačný případ - označení jedné části pojmenováním celého celku), a tak dost myšlenek při sledování nezastavitelně proudícího času filmu věnuje uvažování, proč se Kauffmanův absurdní pletenec takto jmenuje. Náhle to dostává jasný smysl a chytré zabarvení: ve fikčním světě kompletní, celkové fabule je synekdoticky pojmenován celý svět, v hale, kde se za nevyčerpatelný státní grant snaží divadelník Cotard s Cotardovým syndromem sinscenovat svůj masterpiece, bohatě pravdivé komplexní dílo vypovídající o životě, se přibližuje newyorkský svět téměř zrcadlovým zhmotněním její části, v níž přeci stojí i tato hala, a proto se musí v určitou chvíli dočkat vlastního obrazu, stejně jako lidé, kteří tu hrají, nebo je režírují, nebo hrajou ty, co jsou hráni, a obloukem se systematicky stane zas někdo režisérem původního režiséra samotného a organizuje jeho gesta, mimiku, pohyb po place, aby nevznikla logická chyba. Musí dát práci, zvládnout takovouto strukturu napsat. Pro Kauffmana ale hra neskončila - rozhodl se, že labyrint svého fikčního světa částečně převede do světa reálného, a usedl na pomyslné režisérské křeslo, odkud měl nejlepší výhled kontrolovat, jak jeho plán ožívá ve filmových studiích a exteriérech, a možnost organizovat celou věc s již definitivní platností. Můžeme si myslet, že pravděpodobně jiná cesta nebyla - divadelní podoba tohoto nápadu, je, jak je ve filmu popsáno, nezrealizovatelná (divadlo, pokud mu chybí diváci, v podstatě není divadlem, v Synekdoše tedy probíhá stále zatím dvacetiletá zkouška), zatímco film si již své publikum najde. Charlie Kauffman tak vyřešil tento problém a vyzval k empatickému následování ty diváky, kteří budou chtít - zapojit logické myšlení, smysl pro systematičnost, chápání, jak fungují přenos divadelního projektu do filmu a přirozený svět New Yorku do divadelní inscenace a svět jako celek, ten náš, reálný, do divadla i filmu zároveň, tak jako je zapojil on. (16.01.2010)

Je těžké zorientovat se v Kaufmanově chápání světa. To co představuje Synecdoche, New York se nedá označit za synekdochu jako takovou ale spíše za ideogram plný tradičně bizardních Kaufmanovských trademarků. Minimalismus kontra maximalismus jdoucí ruku v ruce v tomto bezútěšně deprimujícím zato bohémském světě. To co hlavní hrdina vidí nemá vztah k vnějšímu světu. Svět vypadá jinak než jak jej vnímá. Čas jakoby se zastavil a toužebná iluze umírání se tak natáhla na několik předlouhých let vystlaných jedním snem o divadelní hře reflektující skutečný život. Nestačí, že sám člověk je nedobrovolnou součástí tohoto divadelního představení. Ještě, aby se účastnil jeho zrcadlení se v jednom zapomenutém hangáru. Zda-li pak Kaufman nezapomněl při vytváření alternativního New Yorku na budovu z níž vede portál do hlavy Johnu Malkovichovi? Nebo nejede zrovna teď v nějakém výtahu spisovatelka Susan Orleanová autorka románu Zloděj orchidejí či nevedou nitky až k domu Joela Peryshe snažícího se zapomenout na svou lásku Clementine? Synecdoche, New York jakoby spojovala všechny Kaufmanovy předešlé nápady do jednoho jediného divadelního představení, v němž je tak těžké nakouknout za roh. Synecdoche, New York není radostně úchylnou hříčkou jak je zvykem u filmů natočených podle Kaufmanova scénáře, spíše se jedná o hru plnou bolesti a pocitů strachu ze smrti, které doprovázejí každého člověka.7/10 (17.03.2009)

On je to vlastne docela obycejnej pribeh. Pribeh o divadelnim reziserovy odehravajici se na plose nekolika desitek let, o jeho pratelich, rodine, milenkach a nemocech. Ovsem do toho je zasazena druha linie se zkousenim nove hry, ktery obetoval vetsinu svyho zivota a je to vlastne kopie reality a vsech jeho znamejch a vzpominek. Jenze Kaufman to natocil jako desnou psycharnu a depku a v druhy polovine filmu uz neni jasny, co je divadlo a co realita. Obcas to sice neni uplne vychytany, film treba skoci o nekolik let a postavy se pritom chovaj, jak kdyby ubehlo pet minut, ale do celkovyho smutnyho vyzneni filmu se to docela hodi. No a navic tu je perfektni herecka sestava v cele s Hoffmanem, kterej zase jednou predvadi fantastickej vykon. Navic vsechny postavy presvedcive starnou. Celkove rozhodne zajimavy a stoji za skouknuti, navic docela originalni a vetsinu casu smutny drama s perfektnim hereckym obsazenim, ale precejen misty drobet utahany a lehce nudny. (09.04.2009)

Smysl života podle Charlieho Kaufmana po vás rozhodně na 2 hodiny bude chtít plnou soustředěnost, ale i tak, asi většina lidí moc nepochodí. A na konci nejspíš skončí s depresí. Kaufmanova prvotina je aspoň pro mě hodně náročnej film, i tak ale vypráví o tom základním, o pomíjivosti života a o tom, že vaše problémy většinou nikoho zajímat nebudou, protože miliardy dalších lidí mají ty svoje a snaží se ze svýho života vytřískat alespoň něco dobrýho, nebo se vůbec najít. A že všichni umíráme. Právě teď. A teď taky. (28.04.2011)

Roky jdou dál, ale Caden, který záhadně umírá (jen se to nějak vleče), se nehodlá s časem smířit. A vlastně ani s realitou, kterou velkolepě režíruje ve větších a větších formách, aby se dopátral odpovědi, proč to všechno. Charlie Kaufman opět popustil uzdu fantazii, takže se dočkáme spousty příběhů v příběhu, šťastného obývání hořícího domu, tajuplného deníčku ztracené dcerky a množství chaosu v hlavě, který si teď musím nějak poskládat. (16.09.2012)