Synecdoche, New York

Kaufman nastavuje postavám, divákovi a hlavně sám sobě (dvojí až trojí) zrcadlo. Jde o jakousi formu tvůrčí sebereflexe, kde se prolíná fikční realita s divadelní fikcí. Hlavní postava se postupně v této hyperreálné achronologické šmouze, kde zdánlivá realita je více reálná než realita samotná, začíná ztrácet. Jenže je to vlastně důležité obě roviny rozpoznat? Všechny postavy včetně té hlavní stejně prožívají svůj život, jsou jeho hlavními hrdiny. Režisér snažící se vytvořit více pravdivý život než je jeho samotný, plně ho ovládnout, posléze zjišťuje, že ten skutečný, který už od fikce nedokáže ani rozlišit, zrežírovat nemůže. Stává se "pouze" hlavním aktérem a poslouchá pokyny odněkud "shora". Obě roviny se spojují, jeden (životní) cyklus končí a prostor věčnosti je naplněn lidskou pomíjivostí. Synekdocha, New York. [==] Nebo je celý film jen o jednom velkém nenaplněném očekávání, kdy režisér-hlavní postava nedokáže zrežírovat, ač masterpiece, jeden divadelní kus, resp. nedokáže si uvědomit, že režíruje nezrežírovatelné a neustále se snaží hledat cesty k samospásné inspiraci? Vlastně to celé působí dost donquijotsky, jako by hlavní hrdina byl Ztracen v La Mancha. Anebo je to jen o tom, že detailně zanalyzovat a rozklíčovat Kaufmanovo dílo, režijní prvotinu, dokáže jen on sám a já tu píšu nesmysly. Možná druhá projekce napoví. (19.10.2014)

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)

Smysl života podle Charlieho Kaufmana po vás rozhodně na 2 hodiny bude chtít plnou soustředěnost, ale i tak, asi většina lidí moc nepochodí. A na konci nejspíš skončí s depresí. Kaufmanova prvotina je aspoň pro mě hodně náročnej film, i tak ale vypráví o tom základním, o pomíjivosti života a o tom, že vaše problémy většinou nikoho zajímat nebudou, protože miliardy dalších lidí mají ty svoje a snaží se ze svýho života vytřískat alespoň něco dobrýho, nebo se vůbec najít. A že všichni umíráme. Právě teď. A teď taky. (28.04.2011)

Roky jdou dál, ale Caden, který záhadně umírá (jen se to nějak vleče), se nehodlá s časem smířit. A vlastně ani s realitou, kterou velkolepě režíruje ve větších a větších formách, aby se dopátral odpovědi, proč to všechno. Charlie Kaufman opět popustil uzdu fantazii, takže se dočkáme spousty příběhů v příběhu, šťastného obývání hořícího domu, tajuplného deníčku ztracené dcerky a množství chaosu v hlavě, který si teď musím nějak poskládat. (16.09.2012)

První Kaufman který mě skutečně rozštípal. Tohle byla paráda, ten film měl prostě všechno, člověk se smál, pak se mu chtělo brečet a přitom jen čuměl se spadlou čelistí co všechno tam Kaufman dokázal nacpat za vychytávky. Škoda mírně uondaného konce. 9/10 a musím si zopáknout Věčný svit..., prvně mě moc nevzal,ale cejtím, že už jsem dozrál... (29.11.2009)