Těžká Barbora

Opravdová legenda. 1) Musíme rozlišit hru a forbíny. Hra samotná byla a je mizerná, zvláště, co vyprchala její aktuální politická konotace. Naproti tomu forbíny jsou mistrovskou ukázkou politického kabaretu. I dnes cítíme jejich moudrost a vtip, natož pak v podmínkách konce padesátých let. Podobně asi působily i před fašistickou okupací. O nich však, bohužel, nic nevím, ani netuším, zdali se alespoň částečně zachovaly ve zvukové nebo písemné formě._____ 2) Od vpádu Yberlandských (Mensch = člověk, über = přes, nad, Übermensch = nadčlověk, nová čistá rasa. Analogicky Land = země, Überland = nadzemě, země, kde se vyskytuje hojně Übermensch) v roce premiéry (1937) Československo dělily jen měsíce. O vpádu nových Yberlandských, tentokrát z východu, se v roce obnovené premiéry 1958 jistě nikomu ani nesnilo. Přesto tehdy i dnes nadčasové forbíny (z německého vor der Bühne - před scénou) musely zvedat lidi ze sedadel._____ 3) Představení nabité politickými narážkami je výborně režírované._____ 4) Navzdory rekonstrukci filmového záznamu není chvílemi hercům dobře rozumět._____ 5) Janu Werichovi bylo 53 let, Miroslavu Horníčkovi let 40._____ 6) Výstižný postřeh: Anthony***, CheGuevara***. Zasvěcené info uvádí obsah České televize. (02.09.2019)

Hodnotiť hru ako takú je asi nemožné, ona sa tu len tak mimochodom vyskytla medzi dokonalými dialógmi dvojice Werich - Horníček. Keďže je to súčasť hry, musím dať štyri hviezdičky... brilantné dialógy by si zaslúžili päť +. Inteligentne podaná kritika režimu spôsobila skázu divadelného predstavenia, našťastie zásluhou odvážnych ľudí sa dochoval tento televízny záznam a my sa môžeme kochať nad úžasnou ekvilibristikou českého slova akú azda nedokázal nik iný ako páni Werich a Voskovec. Za všetko hovoria slová záverečnej pesničky : Naschledanou v lepších časích... (12.03.2007)

Forbíny Jana Wericha a Miroslava Horníčka z Těžké Barbory jsou nesmrtelnou nadčasovou klasikou, zvláště ta závěrečná. A tak třebaže je ampexový záznam nekvalitní, obličeje rozmazané a zvuk poněkud zastřený (nebo už mám horší sluch), musím dát plný počet hvězdiček, třebaže samotný děj, burcující proti válce - zde aktualizovaný na dobu hrozící jaderné katastrofy, není až tak výjimečný. Humor rozhodně neschází, ovšem stojí na obou protagonistech. Mezi herci představení bych připomněl Elenu Hálkovou, vnučku básníka Vítězslava Hálka a matku Jany Štěpánkové. (07.02.2015)

Werich s Horníčkem jsou (jako vždy) na forbíně úžasně geniální-ať už v humoru slovním ('Příchozí, vejda,...' 'K vám chodí Vejda?') nebo narážkami na dobu ('A do kterých novin? Ono je to vlastně jedno...!')!! Samotná hra má pak jen několik málo světlých okamžiků, a ve všech z nich jsou opět Werich s Horníčkem. I přes zvláštní konec a místy zbytečně protahovaný děj je to legenda...! (16.06.2011)

Tato hra svým příběhem rozhodně nevyniká. Děj je spíše na vedlejší kolejí a tvoří své oslí můstky pro vtipy ústřední dvojice. To samé by se dalo říci i o ostatních postavách. O psychologii figurek nemůže být ani řeč, zejména postava učitele je pro ostudu celé hře, ovšem jelikož se jedná o satirickou frašku můžeme jim tento nedostatek odpustit. Jenže v této úloze také místy selhává, a to zejména když není na scéně ústřední dvojice klaunů. Dialogy se matně pokoušejí o vtip a v celku, tedy kromě skvělého Kostelky (v úloze starosty) a místního sýraře (jeho opakování „Můj Eidam je ovšem nejlepší“ prostě úsměv vyloudí) či dokonalého zámeckého pána, se jim to nedaří. Veškeré tyto pokusy končí v křeči a ne v gagu, jak by původně měly. Zato scény s Janem Werichem a Horníčkem jsou neodolatelné. Hýří svou klaunskou energií a svou pověstnou hrou se slovy. Je tedy pravdou, že v některých částech Horníček nestačí svému hereckému kolegovi a začíná přehrávat a taky jeho gesty se divák za chvíli přejí, ovšem tyto scény jsou klenoty celého představení. Mám dokonce někdy pocit, že tyto forbíny jsou nejlepší částí celé hry. Divák je postupně čím dál více natěšen na slibné klaunské a eskapádní finále ve stylu amerických grotesek, o to více je poté zklamán. Nejenže se mu dostane mravoučného kázání o důležitosti kolektivizace a socializace, což je celkem ostudné vzhledem k historii autorů, ale dokonce se příběh vůbec neuzavře. To prostě nemá konec. Toto zvrhnutí v agitku je snad nejostudnější částí celé hry, na druhou stranu musíme obdivovat Wericha a Horníčka, kteří navzdory politickému prostředí dělají skryté (mnohdy dokonce otevřeně) narážky na režim. Divák musí i místy žasnout, že jim to vůbec prošlo. Bylo by ovšem chybou vše shodit na všudypřítomnou cenzuru, toto dílo bylo politicky líbivé a svezlo se na vlně sociální nespravedlnosti již v době svého vzniku. Sečteno, podtrženo poválečná verze je pouze slabý průměrný kousek – tři hvězdičky- , který vyzdvihuje z řad podprůměru samotný Jan Werich, zatímco Horníček nedokáže nahradit Voskovce. Meziválečná verze byla podle mě lepší, i když to už asi nikdy nesrovnám, že? (11.03.2007)