poster

Černá labuť

  • USA

    Black Swan

  • slovenský

    Čierna labuť

Drama / Thriller / Mysteriózní / Psychologický

USA, 2010, 104 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • woody
    **

    Nikdy bych neřekl, že tak slibné téma jako přeměna baletky v labuť (kór, když je to komplet vykradený Polanski) se dá pojmout vážněji než kremace vlastní babičky. Aronofsky to dokázal, velebme jej!(15.2.2011)

  • Renton
    *****

    Scénář: Andres Heinz, Mark Heyman, John McLaughlin .. Spící sexualita je zlo. Přímá, pohlcující a ve svém finálním dějství famózní psycho podívaná. Velký kus skvělé práce odvádí tandem Darren Aronofsky, jakožto řemeslně precizní a zajímavý tvůrce, kterého výtečně doplňuje práce kamery s hudbou a jeho diva Natalia Portman, sahající svým výkonem po velkých ovacích. Kytky na pódium létají zaslouženě - pro oba. 90%.(22.12.2010)

  • Shadwell
    ***

    Jaká je souvislost mezi Černou labutí, pádem WTC a úbytkem tetovacích salónů v západní Evropě? Velká, protože zápas bílé a černé labutě, respektive úsilí Niny/Natálie probudit v sobě temné impulsivní vášně lze číst i jako obraz odreálněné společnosti, jíž se zoufale nedostává skutečných prožitků, čehož imperativem byl Klub rváčů. Sice dnes díky médiím víme, co se odehrává tisíce kilometrů od nás na druhém konci světa, ale nevíme, co se děje metr od nás a s námi. Uveďme si jako příklad fenomén cutters (osob, většinou žen, které trpí neodolatelným pokušením řezat se břitvou nebo se jinak zraňovat) coby zrcadlový odraz virtualizace našeho prostředí: není ničím jiným než zoufalým pokusem o návrat k naší tělesnosti a k body žánrům, jichž je melodramaticky hororově pornografická Černá labuť syntézou. Sebepoškozování ostrými předměty je proto nezbytné klást do protikladu ke klasickému tetování, které garantuje začlenění subjektu do (virtuálního) symbolického řádu — u cutters jde o pravý opak, totiž o podrobení si reality samotné. Sebepoškozování ostrým předmětem není ani tak projevem sebevražedných sklonů, výrazem touhy po sebezničení, jako spíše radikálním pokusem o (znovu)získání pevné pozice v rámci reality neboli (což je pouze jiný aspekt téhož jevu) o pevné zakotvení našeho ega v naší tělesné realitě, pokusem namířeným proti nesnesitelnému pocitu, že třeba ani vůbec neexistujeme. Cutters obvykle uvádějí, že při pohledu na horkou rudou krev valící se z ran, které si sami způsobili, se opět cítí živí, pevně ukotvení v realitě. A nevychází odsud snad srovnání útoku na Světové obchodní centrum, které narušilo „kansaskou idylu“, s nečekaným vpádem černé labutě do idylicky panenské sféry labutě bílé? Na zhroucení věží WTC lze klidně pohlížet jako na dramatické vyvrcholení „vášně pro reálno". Palčivá touha dostat se reálné věci až na kost skrze pavučinu falešných zdání, která konstituují naši realitu, vrcholí tedy v obdivu k reálnu jakožto čistému efektu zborcení obou věží předvádějící holou nepřioděnou skutečnost. Nejhorší americkou paranoidní noční můrou je zřejmě představa člověka žijícího v malém idylickém kalifornském městečku, v konzumním ráji, jehož z ničeho nic přepadne nepříjemný pocit, že svět, v němž žije, je falešný, pouhý spektákl, který ho má přesvědčit o tom, že žije ve skutečném světě, zatímco všichni lidé kolem něj jsou jen herci a komparsisté v gigantické show. Poslední variací na toto téma je film Petera Weiera Truman Show s Jimem Carreym v roli úředníka z malého města, který postupně přichází na to, že je ve skutečnosti hlavním protagonistou čtyřiadvacetihodinové televizní reality show: jeho rodné město je vybudováno uvnitř gigantického studia, kde ho bez přestání sledují kamery. ____ Nejpozoruhodnějším rysem Aronofskyho bijáku je nicméně to, jak přes zdánlivě povrchní děj nadvakrát klame tělem. V prvé řadě vepisuje dosti mazaným způsobem příběhovou osnovu Labutího jezera do celého filmu, do každičkého jeho koutu, čiliže prince neschopného se rozhodnout mezi bílou a černou labutí představuje Vincent Cassel, zlého čaroděje Rudovouse, který bílou labuť zakleje, zosobňuje Ninina matka, smyslnou Odílii Mila Kunis a panensky čistou bílou labuť balerína Nina žijící stále u své matky a toužící po lásce, jež jediná dokáže kletbu prolomit. O samotné představení tu jde ze všeho úplně nejméně, zápas se odehrává v životě, ne na jevišti. Za druhé existuje pozoruhodná paralela mezi osobním životem Portmanové a postavou Niny, možná ne tak očividná jako u Rourka ve Wrestlerovi, ale o to pádnější. Vždy dokonalá Nina, vždy dokonale připravená a odhodlaná, žel příliš racionální a pranic impulsivní či smyslná přesně kopíruje problém porcelánově chladné, odtažité krásy hlavní představitelky Natálie Portmanové. Podíváme-li se do tváře Natálie, vidíme tam dramatický rozpor – na jedné straně racionální, chytré oči studentky z Harvardu, na straně druhé smyslná ústa ženy vamp, jako by její tvář vznikla složením dvou jiných. Když chce svést Cassela a přinutit jej ke „správné volbě“, volí výraznou rtěnku a oči nechává být, když se stupňuje její šílenství, výrazná rtěnka zůstává, ale nadto se jejím očím propůjčuje punc iracionality zčervenáním bělimy. Klíčová pointa celého filmu je ta, že Natálie sama je taková labuť a všechny její přípravy na filmy a dřívější castingy připomínají příběh z Čajkovského Labutího jezera, které Aronofsky neomezil na samotné představení, ale rozlil jej a rozprostřel do celého filmu. Toto narativní sepjetí Labutího jezera s Černou labutí, respektive provázanost osudu skutečné Natálie a fiktivní Niny považuji za několikanásobně rafinovanější než běžnější způsob, který propojuje vnější s vnitřním stav hrdinů a událostí přes styl jako například výpravný expresionismus kladoucí hlavní akcent na korespondenci duše a výrazu postav, úzké chodby evokující stísňující neklid nebo těkavost kamery coby už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu Bournea.(8.4.2011)

  • Faidra
    ***

    This film just wants to be perfect. Chce to příliš moc a příliš nahlas. Aronofsky nastavuje zrcadla tak usilovně, že mi jen neméně usilovný stisk prstů mého spoludiváka na mém zápěstí zabránil v zařvání "zabili Bradleyho" na celé kino. Bohužel ani nastavení zrcadla baletu ve vší jeho hnusotě se všemi praskajícími klouby, propocenými trikoty a povinným vyhladověním, ani proměna nikoli ošklivého, ale zoufale zakřiknutého káčátka v titulního opeřence, ani přesné obsazení, kde se navzdory skvělé Natalii neztrácí ani Cassel nebo Ryderová, nemůže zvítězit nad skutečností, že v Black Swan vidím především rádoby sofistikovanou nápodobu umění, která trpí přílišnou doslovností než aby mohla být brána vážně, a na béčkový horor o cizí tváři v zrcadle na téma "buď opatrný s vyslovením svých přání, mohla by se vyplnit" - kterým BS ve své podstatě je - bere zase sama sebe příliš vážně. Pro mě midcult jako vyšitý, je mi líto. Možná je smolná černá labuť zakopaná v samotné idee vydávané za revoluční, ve dvojroli Bílé/Černé pro jednu baletku, když se přitom jedná o běžnou praxi. Nicméně slovní spojení "nebuď labuť" zřejmě na nějakou dobu získá na závažnosti. P.S. Když jsem se konečně odpoutala od nastavování zrcadel, vzpomněla jsem si v závěru na cimrmanovské: "Už blouzní. Naskakuje mu husí kůže a má dojem, že mu vyráží i brka!" A nové významné tisknutí mé ruky s nevysloveným "opovaž se" bylo na světě. P.P.S. Hudba skvostná, nepoznat, kde končí Čajkovskij a začíná Mansell... mňam.(23.2.2011)

  • B!shop
    *****

    Nejdriv jsem si rikal, co na tom kazdej tak vidi uzasnyho. Proste baletni drama, kde vsichni trenujou na Labuti jezero a hlavni hrdinka se snazi bejt tak perfektni a dokonala, az ma z toho halucinace. Jenze na tyhle jednoduchy myslence vystavel Aronofsky naprosto perfektni a napinavej thriller, takze halucinace postupne pritvrzujou, ke konci uz ani neni moc jasny, co je pravda a co ne a film me tak vtahnul, ze najednou byl konec a ja mel pritom chut jeste tak aspon na pul hodinku. Ale krome toho, ze to je, jak ostatne od Aronofskyho ocekavam, spickove natoceny, hodne taky dela naprosto perfektni hudba. Nevim, jestli to je puvodni hudba z Labutiho jezera, ale to je vcelku fuk, protoze je fakt bezchybna a skvele dotvari napeti. A to ani nemluvim o hercich, paradni Cassel, prekvapive docela slusna Kunis a hlavne naprosto dokonala Portman. Akorat me trochu rozcilovala, jak byla furt takova nestastna a trapila se, ale o tom holt ta role byla. Takze vicemene nemam moc co vytknout, sice bych to asi neoznacil za thriller roku, nicmene slovy hlavni hrdinky, bylo to perfektni a muj baletni oblibenec dostal tezkou konkurenci.(26.12.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace