poster

Černá labuť

  • USA

    Black Swan

  • slovenský

    Čierna labuť

Drama / Thriller / Mysteriózní / Psychologický

USA, 2010, 104 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • H34D
    *****

    Vyprávění je táhnuto dvěma směry, první, z Wrestlera, se týká způsobu užití kamery - vše se snímá detailem a centruje hlavní postavu stejně intenzivně, jak to dělá i samotný scénář - příběh tak působí velice osobně a diváku blízce. Je spjat s hlavní postavou, jak nejvíc to jde. Druhý prostředek známe z Requiemu za sen - Aronofsky postupně deformuje realitu tím, že ji vyobrazuje skrze oči, které, zdá se, postupně ztrácejí příčetnost. Příběh však nehovoří o poruchách vnímání vnějšku, naopak Aronofsky v tomto povýšil a svými obrazovými hrátkami se snaží vykreslit rozpolcenost vnitřku. Tento vynikající prostředek bláznovství pouze připomíná, jeho hlavním úkolem je vytrhnout posedlost dokonalostí z reálných základů a povýšit ji na ideu, která je pouze zhmotněna děním na obrazovce. Je to vážné, smutné i povznášející... 9/10(25.12.2010)

  • EdaS
    ****

    Mám pocit, že druhá třetina byla trochu méně strhující než zbytek, ale i tak síla. Jak Portmanku nemusím, tak tady tleskám. 90% P.S. Určitě bude zajímavé srovnání s Červenými střevíčky P.P.S. Podruhé už mě to zdaleka tolik nebavilo - hraje to příliš na jednu strunu. 70%(5.3.2011)

  • Galadriel
    *****

    Jeden z nejsilnějších zážitků posledních let... Více najdete v mé recenzi na filmserveru.(24.6.2011)

  • Shadwell
    ***

    Jaká je souvislost mezi Černou labutí, pádem WTC a úbytkem tetovacích salónů v západní Evropě? Velká, protože zápas bílé a černé labutě, respektive úsilí Niny/Natálie probudit v sobě temné impulsivní vášně lze číst i jako obraz odreálněné společnosti, jíž se zoufale nedostává skutečných prožitků, čehož imperativem byl Klub rváčů. Sice dnes díky médiím víme, co se odehrává tisíce kilometrů od nás na druhém konci světa, ale nevíme, co se děje metr od nás a s námi. Uveďme si jako příklad fenomén cutters (osob, většinou žen, které trpí neodolatelným pokušením řezat se břitvou nebo se jinak zraňovat) coby zrcadlový odraz virtualizace našeho prostředí: není ničím jiným než zoufalým pokusem o návrat k naší tělesnosti a k body žánrům, jichž je melodramaticky hororově pornografická Černá labuť syntézou. Sebepoškozování ostrými předměty je proto nezbytné klást do protikladu ke klasickému tetování, které garantuje začlenění subjektu do (virtuálního) symbolického řádu — u cutters jde o pravý opak, totiž o podrobení si reality samotné. Sebepoškozování ostrým předmětem není ani tak projevem sebevražedných sklonů, výrazem touhy po sebezničení, jako spíše radikálním pokusem o (znovu)získání pevné pozice v rámci reality neboli (což je pouze jiný aspekt téhož jevu) o pevné zakotvení našeho ega v naší tělesné realitě, pokusem namířeným proti nesnesitelnému pocitu, že třeba ani vůbec neexistujeme. Cutters obvykle uvádějí, že při pohledu na horkou rudou krev valící se z ran, které si sami způsobili, se opět cítí živí, pevně ukotvení v realitě. A nevychází odsud snad srovnání útoku na Světové obchodní centrum, které narušilo „kansaskou idylu“, s nečekaným vpádem černé labutě do idylicky panenské sféry labutě bílé? Na zhroucení věží WTC lze klidně pohlížet jako na dramatické vyvrcholení „vášně pro reálno". Palčivá touha dostat se reálné věci až na kost skrze pavučinu falešných zdání, která konstituují naši realitu, vrcholí tedy v obdivu k reálnu jakožto čistému efektu zborcení obou věží předvádějící holou nepřioděnou skutečnost. Nejhorší americkou paranoidní noční můrou je zřejmě představa člověka žijícího v malém idylickém kalifornském městečku, v konzumním ráji, jehož z ničeho nic přepadne nepříjemný pocit, že svět, v němž žije, je falešný, pouhý spektákl, který ho má přesvědčit o tom, že žije ve skutečném světě, zatímco všichni lidé kolem něj jsou jen herci a komparsisté v gigantické show. Poslední variací na toto téma je film Petera Weiera Truman Show s Jimem Carreym v roli úředníka z malého města, který postupně přichází na to, že je ve skutečnosti hlavním protagonistou čtyřiadvacetihodinové televizní reality show: jeho rodné město je vybudováno uvnitř gigantického studia, kde ho bez přestání sledují kamery. ____ Nejpozoruhodnějším rysem Aronofskyho bijáku je nicméně to, jak přes zdánlivě povrchní děj nadvakrát klame tělem. V prvé řadě vepisuje dosti mazaným způsobem příběhovou osnovu Labutího jezera do celého filmu, do každičkého jeho koutu, čiliže prince neschopného se rozhodnout mezi bílou a černou labutí představuje Vincent Cassel, zlého čaroděje Rudovouse, který bílou labuť zakleje, zosobňuje Ninina matka, smyslnou Odílii Mila Kunis a panensky čistou bílou labuť balerína Nina žijící stále u své matky a toužící po lásce, jež jediná dokáže kletbu prolomit. O samotné představení tu jde ze všeho úplně nejméně, zápas se odehrává v životě, ne na jevišti. Za druhé existuje pozoruhodná paralela mezi osobním životem Portmanové a postavou Niny, možná ne tak očividná jako u Rourka ve Wrestlerovi, ale o to pádnější. Vždy dokonalá Nina, vždy dokonale připravená a odhodlaná, žel příliš racionální a pranic impulsivní či smyslná přesně kopíruje problém porcelánově chladné, odtažité krásy hlavní představitelky Natálie Portmanové. Podíváme-li se do tváře Natálie, vidíme tam dramatický rozpor – na jedné straně racionální, chytré oči studentky z Harvardu, na straně druhé smyslná ústa ženy vamp, jako by její tvář vznikla složením dvou jiných. Když chce svést Cassela a přinutit jej ke „správné volbě“, volí výraznou rtěnku a oči nechává být, když se stupňuje její šílenství, výrazná rtěnka zůstává, ale nadto se jejím očím propůjčuje punc iracionality zčervenáním bělimy. Klíčová pointa celého filmu je ta, že Natálie sama je taková labuť a všechny její přípravy na filmy a dřívější castingy připomínají příběh z Čajkovského Labutího jezera, které Aronofsky neomezil na samotné představení, ale rozlil jej a rozprostřel do celého filmu. Toto narativní sepjetí Labutího jezera s Černou labutí, respektive provázanost osudu skutečné Natálie a fiktivní Niny považuji za několikanásobně rafinovanější než běžnější způsob, který propojuje vnější s vnitřním stav hrdinů a událostí přes styl jako například výpravný expresionismus kladoucí hlavní akcent na korespondenci duše a výrazu postav, úzké chodby evokující stísňující neklid nebo těkavost kamery coby už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu Bournea.(8.4.2011)

  • Adrian
    *****

    Pre Aronofskeho znova studia dichotomie "posadnutost-zavislost", znova v odlisnom zanrovom usadeni a znova je to vyborne. Pouzitie zrkadiel ako reflexnej plochy zneistujucej uhol pohladu i vyznamovu rovinu skutocnost-predstava nie je samozrejme ziadne novum, ale vo filme je plne funkcne a tym pre mna aj opodstatnene. Najviac ma fascinovala gradacia pribehu a hlavne skvelo namixovana ruchova stopa, ktora film robi intenzivne fyzickym, transgresivne prenasala do mojho vedomia premenu hlavnej hrdinky ako i kazdy pohyb sprevadzany zachvevom neistoty, bolesti ci utrpenia. A stale dufam, ze Aronofskeho vlastna "posadnutost-zavislost" na filme bude raz vyuzita aj pri spracovani romanu Theodora Roszaka s nazvom "Flicker", pretoze filmova adaptacia tejto knihy je reziserovi sita na telo.(23.12.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace