Max a maxipříšerky

Hned od začátku mě zošklivěla podívanou roztřesená kamera u takových scén, kde by se hodila klidná kamera. Ten začátek vypadal, jak kdyby to bylo točené nějakým amatérem. Postupem času jsem na to přestal myslet a vžil jsem se do děje. Naštěstí příběh byl zasazen do takového prostředí, které se mi moc líbilo a tím si mě zase film získal zpět. Vrátil jsem se do dětských let plných her a všeho co by si malý kluk přál. Příšerky byly zajimavě zpracované a ty jejich kukadla s pohledem jako by se styděly byly příjemné. Formátem mi to trochu připomínalo evropskou tvorbu, která má vždy zajimavou atmosféru. Pohodový snímek, ale takové neposlušné dítě bych doma mít nechtěl :-) (30.09.2011)

Velmi rozporuplný film. Místy je to prostě nuda, musíte si opravdu uvolnit několik blokád a uvolnit se, než se do tohoto světa ponoříte. Když ale na tuto hru přistoupíte, čeká Vás opravdu zvláštní, vzrušující jízda do hlubin nevědomí, infantilní imaginace a absurdní dětské logiky. O tom vlastně je celý tento film - zhmotnění všech těch nesmyslných plánů, které jsme si jako malí caparti kreslili na papírky, smrtelně vážně míněných vyhrůžek a zákonů, pevností s tajnými vchody, válek s projektily z bláta a kamení. A právě zde konečně našla uplatnění Jonzeova neschopnost vést normální příběh a vymyslet kloudnou pointu - protože kruté, dětské hry žádný příběh ani pointu nemají. (14.02.2010)

Freude, Freude, vždycky na tě dojde... Knižní předloha Maurice Sendaka je, zjednodušeně řečeno, o tom, že "děti jsou děti" (a tak zlobí, ale jejich rodiče jim to odpustí); upoutávka na filmovou verzi slibovala oslavu dětské hravosti a fantazie, příjemný regres především pro melancholické diváky. Výsledná filmová verze ale není o neposedném dovádění a neoslavuje fantazii, nýbrž divočení slouží k socializaci hlavního hrdiny (jeho dospívání, odpoutání se od matky a závislosti na ní, zbavení se oidipovského komplexu) a dětská představivost není oslavována, ale ukázána jako únik před skutečným světem, s kterým je třeba se vyrovnat. Spíš než o adaptaci populární knížky pro děti a film pro celou rodinu se jedná o další autorský film Spikea Jonze, který se po V KŮŽI JOHNA MALKOVICHE a ADAPTACI opětovně vydává do mysli ústředního představitele, s nímž není snadné se pro jeho charakterové vlastnosti identifikovat, a v závěru si drze dovolí inscenovat scénu tak, že podvrátí smysl předtím viděného, resp. umožňuje vícero výkladů. (Jsou tradiční rodinné hodnoty potvrzeny, když neuslyšíme "povinný" dialog ve stylu omluva-odpuštění-porozumění? A pokud jsou potvrzeny, dospěl Max, jak postupně ukazovala předchozí hodina a půl?) Proč ale pořád po umění chtít, abychom se klasicky identifikovali s postavou (když je vykreslena tak, že to slouží ústřednímu tématu dospívání a chová se jako každý, i když hyperaktivnější kluk toho věku), předkládané bylo snadno čitelné a u filmu tvářícího se, že je pro celou rodinu, aby obsahoval výchovné poselství? 10/10 P.S. Soundtrack Karen O. a Cartera Burwella je výborný i na samostatný poslech, ale jinak neoddělitelný od filmu, kde jednotlivé skladby slouží k vyjádření pocitů hlavního hrdiny a rytmizaci dění. P.P.S. Docela by mě zajímalo, na základě čeho si ostatní odvozují, že byl Max sobecký a rozmezlený spratek. WTWTA ho naopak ukazuje jako osamělého kluka, kterému matka nevěnuje dostatek pozornosti, sestra je ve věku, kdy má na starost jiné věci než svého mladšího bráchu a navíc mu chybí silná otcovská figura, s jejíž absencí se během celé stopáže vyrovnává. Na rozdíl od knihy, ve které Max nemá motivaci, snímek ukazuje, proč se chová tak, jak se chová. (28.12.2009)

Jedna hvězda za hudbu, druhá za animaci. Jinak je to blábol na podporu amerického stylu výchovy dětí, kdy si je rodiče musí nechat skákat po hlavě, aby dětičky neměly nějaké trauma. O dětské fantazii to není vůbec, to by člověk nesměl vidět Mary Poppins nebo Malého prince nebo Tři veterány nebo milion dalších filmů. http://www.dvdextra.cz/dvd-recenze/max-a-maxipriserky.html (14.04.2010)

Zaciatok skvely, stred pokrivkava a koniec je uzasny... James Gandolfini ako cholericky a vecne nasrdeny Carol bol famozny (mimochodom, nepredstavovali ste si Tonyho Soprana? :D Ja neustale...) Musim ale povedat, ze tento film vo mne vyvolaval istu chvilu nutkanie to vypnut a nedopozerat, ale potom prisla posledna pol hodinka a ja som si naplno vychutnavala pribeh... A ten zaver... Odchod Maxa, dobehnutie Carol a pohlad KW bol na nezaplatenie... A ta hudba? Nieco skvele... Noha mi neustale dupkala do rytmu chytlavych pesniciek. (16.12.2009)