Zelená zóna

Je zarážející, že i takhle řemeslně brilantní snímek, který tematizuje vrcholně důležitou otázku zahraničně-politických dějin, nakonec nezaplaší dojem zbytečnosti. Trio Damon & Greengrass & Powell se totiž trochu topí v rutině, odtažité a obsahově o několik let opožděné. Zelenou zónu je tak dobré vidět - ale neodvratné na ni zapomenout. Poznámka na okraj: Všimněte si, že Greengrassův hon za dynamikou jde už tak daleko, že prakticky všechny postavy během dialogů chodí. I kdyby si měly jít třeba k vedlejšímu stolu pro papír a tužku. (25.05.2010)

Neoformalistův splněný sen! Ve všech ohledech neskutečně důsledný film, jehož leitmotivem není nic menšího než motivace, motivace a zase motivace; ať už jde o motivace odůvodňující užití toho a onoho stylistického prvku (např. změny kamerového hlediska či razance střihu), motivace vypravěčské (kompoziční atd.) či motivace podmiňující konání postav, vlád, organizací. Za jedinou potenciální slabinu považuji politicky angažovanou zápletku, která je na můj vkus až příliš jednoduchá a naivní. Je to však pouze malá vada na kráse jinak výborného a nejen dynamikou fascinujícího filmu. Další projekce povinností. 4,5* (22.06.2010)

O Zelené zóně lze hovořit jako o jakési syntéze dvou tvůrčích přístupů, které si Greengrass dokonale osvojil ve svých předchozích počinech; pseudodokumentární rekonstrukce historických událostí (Krvavá neděle, Let číslo 93) a žánrového (akčního) fikčního filmu (Bournův mýtus, Bourneovo ultimátum). Zelená zóna stojí někde na pomezí důmyslně propojující oba směry. Z první jmenované linie přejímá onu precizní kvazidokumentárnost, jež budí dojem „live“ přenosu z válečné zóny, z té druhé pak pozoruhodnost formáních prostředků, zejména v propojení konceptu roztřesené, rozostřené, neustále švenkující a zoomující kamery a rychlého střihu (průměrná délka záběru nepřesahuje tři sekundy) jakožto způsobu vyjádření neustáleho pohybu. [==] Jako nejschůdnější žánrové zařazení se mi jeví označení filmu jako akční, drama, thriller, válečný. Jednotlivé konvence daných žánrů totiž film propojují ve funkční celek. Žánrové hranice se v průběhu filmu posouvají a vzájemně mezi sebou prostupují, a není proto nutné snímek označit pouze jedním žánrovým typem. Jednotivé žánrové přechody můžeme demonstrovat na konkrétním příkladě. Jedná se o scénu, kdy je při hledání ZHN důstojník Miller upozorněn Iráčanem Freddym, že se v nedaleké residenci odehrává důležitá ilegální schůzka bývalých vysokých armádních a vládních činitelů. Miller se rozhodne jednat, svolává svou jednotku k zásahu a v tu chvíli se začne chovat jako akční žánrový hrdina. Krátká promluva je ukončena slovy k jednomu z vojáků: „Get your fucking game face on.“ Miller tím dává jasně najevo, že je především hrdinou filmovým, jakoby žánrově ožije. Tato žánrová vsuvka předznamenává další akční část filmu a slouží také jako důležitý vývojový model. [==] Děj filmu je vyprávěn striktně chronologicky. V centru vyprávění stojí postava Roye Millera, tato hlavní dějová linie je doplňována mnoha mikroději, které ale mají logické kauzální vyústění. A právě postava Millera syntetizuje tyto mikroděje a slučuje je do jednoho celkového obrazu. Syžet je přitom rámován zřetelně vymezenými daty: první, určené hned v počátku doplňujícím titulkem, 19. březnem 2003 a druhým zobrazeným jako projev prezidenta USA George Bushe uskutečněný 1. května 2003, kdy byly ukončeny hlavní bojové akce Operace Irácká svoboda. Samotná základní myšlenka vyprávění tkví v jakési redundanci, kdy je Millerova skepse po neúspěšných hledáních ZHN více a více podporována. Konstrukce kauzálních vztahů a současně divákova narativní aktivita je syžetem přirozeně posilována. [==] V Zelené zóně se obecně odráží celosvětová nespokojenost s vedením válečných konfliktů, kdy pravé důvody k intervenci jsou skryty a Ius ad bellum není zcela naplněno. Samotný průběh války má mnoho paradoxů a je natolik bizarní, kdy jeden nehledí druhého a bojuje se za něco, co vlastně neexistuje. Všichni včetně vysokých vládních činitelů se ale tváří, že se něco děje neustále, přičemž se zakrývá důležitost jiných, těch opravdových faktorů, které samy o sobě k rozpoutání války nestačí. (17.01.2011)

Paul Greengrass si vyzkoušel styl, který uplatnil u Zelené zóny, už ve dvou dílech borneovské série, a vytvořil tak prototyp moderního akčního hrdiny zasazeného do realistického prostředí a používajícího sice špičkové bojové techniky, nicméně nahony vzdáleného akčním superhrdinům z komiksových nebo herních adaptací a rutinních thrillerů. Tady navíc od ryzí zábavy přešel k hlubšímu zamyšlení nad konkrétním politickým problémem, který v současnosti hýbe Amerikou. Jeho Zelená zóna je špičkový válečný akční film, který zároveň dokonale funguje jako zmapování kořenů války proti Sadámovi a následné občanské války v Iráku. Snímek je syntézou všech motivů, který hrály roli při vytváření dnešní složité situace, tedy diletantismus ze strany stratégů, manipulující informace ze strany tajných služeb a americké vlády, podcenění hlídací funkce tisku a médií vůbec, nepřipravenost na dlouhodobou okupaci a selhání logistiky. Film má samozřejmě i své mouchy a pět hvězdiček není čistých, ale v tomto případě rád přidám, protože proti průměru žánru si stojí hodně vysoko. Fiktivní hrdina příběhu Miller je na nižšího důstojníka armády (případní příslušníci ozbrojených složek mi prominou) příliš iniciativní a samostatný v myšlení a především neváhající zásadním způsobem porušit rozkazy a vzepřít se autoritě. Taky ruční kamera, která u Greengrasse hraje dominantní úlohu, je v některých případech zbytečná a snímek obsahuje i několik drobných logických lapsů. Pochybuju např., že by hledaný válečný zločinec, jehož podobiznu má každý americký voják na hrací kartě, se několik týdnů po okupaci pohyboval po ulicích Bagdádu v autě registrovaném na svou osobu. Ale vem to nešť, akční situace, ať už přestřelky, divoké honičky a souboje jsou natočené v nejvyšší kvalitě a celý příběh je zasazený do funkčního prostředí a odpovídá přes fiktivnost hlavního hrdiny tomu, co se v Iráku skutečně odehrávalo. Matt Damon má podobně laděného hrdinu už vyzkoušeného z postavy Jasona Bourna a jeho spolupráce s režisérem funguje na jedničku. Celé je to neuvěřitelně dynamické a strhující. Celkový dojem: 90 %. (03.12.2010)

Greengrass nezklamal a předvedl poměrně solidní adrenalinovej námrd vrcholící totálním war-chaos-infernem, kterému bohužel chybí citelnější dohra, vyšumí příliš rychle. Bourne Supremacy tedy zůstává nepokořeno, nad tempem, dokonalou střihovou provázaností, gradací a naprostým režijním přeheledem přesto zůstává rozum stát a Greengrass mě v tomto směru snad nikdy nepřestane fascinovat. Každopádně bourneovské a přesto jiné... A přitom tak příjemně povědomé... Ale přesto... (04.06.2010)