Das Weiße Band - Eine deutsche Kindergeschichte
Das Weiße Band - Eine deutsche Kindergeschichte
Le Ruban blanc
Il nastro bianco
The White Ribbon
Biela stuha
Režie:
Michael HanekeScénář:
Michael HanekeKamera:
Christian BergerHrají:
Ulrich Tukur, Susanne Lothar, Rainer Bock, Christian Friedel, Leonard Proxauf, Leonie Benesch, Burghart Klaußner, Steffi Kühnert, Michael Schenk (více)Obsahy(2)
Tajemná historie ožívá ve vyprávění bývalého venkovského učitele, který byl přímým svědkem podivných událostí, jež se odehrály několik měsíců před vypuknutím první světové války v jedné severoněmecké vesnici. Vše začalo jednoho letního dne. Jediný doktor v kraji byl zraněn při pádu z koně. Následoval baronův synek, kterého našli zbitého před dveřmi zámku. Podivné a zdánlivě neopodstatněné násilné činy narůstají a s nimi i napětí ve vesnici, kde si lidé pomalu přestávají věřit. Přísná výchova a pevná společenská hierarchie se začínají otřásat ve svých základech a na povrch vyplouvají tutlané konflikty mezi chudými a bohatými, zneužívanými posluhovačkami a jejich pány či dětmi a přísnými rodiči. Až pozdě začne být obyvatelům vesnice jasné, že násilí se rodí přímo v jejich středu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (411)
Krajně znepokojivé a úchylně zvrácené. ()
Bílá stuha není ani tak temný thriller nebo dokonce kriminální drama, jako spíš výlet do počátku 20. století a precizně předvedená ukázka dobového myšlení a hierarchizace společnosti. Pozdně patriarchální systém, kde slovo živitele rodiny bylo zákonem a kdy výchova se odehrávala nejen v přísně náboženském, ale především autoritativně konzervativním duchu. Řád, pořádek a autorita, kde se pod rouškou spořádanosti odehrával nejeden temný příběh a spousta věcí se úspěšně zametala pod koberec. Masturbace byla zločinem, ale pohlavní zneužívání se neřešilo. Haneke je výborný režisér a na tomhle filmu je to znát. Zneklidňující atmosféra vesnice daleko od civilizačních center, kam ještě nedolehly vymoženosti moderní techniky a moderní liberální filozofické směry. U některých Hanekeho filmů mi vadí jeho manipulace s divákovými city a nedořečené konce, ale tady u mě zabodoval. Ten znejisťující konec se spoustou temných podezření, náznaků a děsivých vizí tak nějak zapadá do doby počátku 1. světové války a konce té staré poklidné patriarchální společnosti. Celkový dojem: 90 %. ()
Děj, který se točí okolo záhadných úmrtí a dalších podivných událostí, mě chytl hned od začátku. Celkovou atmosféru a napětí dokresluje netradiční němčina a hlavně podmanivé vyprávění učitele. Příběh postupně odkrývá osudy jednotlivých obyvatel vesnice. Jediné co bych tomu vytkl je na můj vkus příliš nekonkrétní konec. Hodně se z příběhu dá vyčíst, ale finále vás z úplné mlhy nevyvede. ()
Začínám už pomalu pochybovat, že se mi podaří zhlédnout Hanekeho film, který pochopím a rád mu přidělím plný počet *, ale tenhle režisér mě nějakým záhadným způsobem svým režisérským přístupem velmi láká a asi budu jeho počiny sledovat dál. Bílou stuhu jsem si nechal v hlavě řádně odležet, ale nepomohlo mi to, pořád vlastně nevím, o čem tenhle film přesně byl a jaká je jeho pointa. Vyprávění mělo takovou zvláštní tísnivou a lehce napínavou atmosféru, fakt, že bylo natočeno černobíle, tomu jenom pomohl. Jenže konečné (ne) zjištění pravdy považuju za hodně neuspokojivé, ale hlavně, a to mě mrzí nejvíc, emočně se mě ani trochu nedotklo. Nevím, jestli to bylo postavami, ze kterých mi ani jedna nepřirostla k srdci, nebo tím, že režisér tento příběh pojal příliš chladně a perfektcionisticky, v každém případě mě Bílá stuha dost minula, což považuju i vzhledem k vyššímu očekávání z mé strany za celkem velké zklamání. ()
Jedinkrát se nezvýší hlas, přesto nůž slov v rukou deprivace bodá jako ta nejostřejší čepel. Toť Hanekeho odosobnělý a přesto intenzivní Rok na vsi, nutno dodat Mrštíkovi na hony vzdálený.. Formou (výprava, kamera, svícení) dokonalá studie kořenů teroru, ať už klíčícího z politické, či náboženské živné půdy. Nevztahoval bych to jen na nacistickou generaci Německa, vždyť zlo v lidech je všude stejné a mění se jen čas, zvyky a okolnosti.. Je zvláštní, jak se Hanekeho tvorbou táhne černá stuha dětské zkaženosti. Nemyslím si, že je zakyslík, kterému mládež střílí prakem do oken, zvoní o půlnoci na zvonek a maluje kosočtverce na dveře - on jen chce nás rodiče upozornit na to, že jedině my jsme odpovědní za vštěpování hodnot, které se v poslední době čím dál tím víc vytrácejí.. ()
Bílá stuha má jedny z nejhezčích obrázků, co jsem měl možnost doposud ve filmovém světě vidět. Práce s kamerou je téměř dokonalá, old fashion look hází ostatní černobílé artovky do kapsy... Po vizuální stránce tedy bez problémů, ty nastanou s druhou polovinou stopáže. Sice se toho děje stále více a v rychlejším sledu, bohužel však přede mě tvůrci sázeli více otázek než poskytovali odpovědí. SPOILER: Nakonec jsem se dozvěděl velký kulový. Jen jednu domněnku, a to ještě nepřesvědčivou. Škoda, Bílá stuha je zrovna jeden z těch filmů, kde bych si konec s volným výkladem nepředstavoval./SPOILER Alespoň ta intenzivní atmosféra vydrží až do konce, kde by se pomalu dala její hustota krájet. ()
Vcelku vydařená kamera, nadprůměrné herecké výkony, černobílá kompozice podtrhuje atmosféru, velmi zajímavá časová linie..... Ale otázka zní: "stačí to?" Mně ne, film skončil na půlce cesty, to ovšem neznamená, že to je hloupý nebo špatný film. Vůbec ne, jen měl vyšší potenciál výtěžnosti z tématu.... ()
Dle zdejších komentářů jsem očekávala nepojmenovatelné orgie zvrácenosti a perverzit a syrově chladné ztvárnění tématu. Snímek má jedinečnou atmosféru, k čemuž velkou mírou přispívá černobílé zpracování. Zhruba po hodině a půl sledování jsem však zjistila, že se zatím neudálo nic, co by mě šokovalo, či ve mně vyvolalo nějaké silné dojmy či pocity. Bílá stuha je osobitě natočený snímek, specificky ztvárněný. Styl, jakým je příběh podáván, mohou diváci vidět z několika úhlů a ne všechny může upoutat. Znázorňuje zde skrývané zlo, nemravnosti, které jsou divákovi předkládány spíše jen okrajově a je na každém, jak hluboce či dalece si dokáže představit či uvědomit věci, které jsou zde páchány a jak na něj dokáží zapůsobit. ()
Tradične znepokojujúci Haneke a jeho film, po ktorom si znova odnášam ťažobu na srdci. Pre publikum ťažký film, pre fanúšikov lahôdka, ukazujúca na odvrátenú stránku ľudskej duše a tmavých myšlienok v dobe, keď temnejšou stránkou boli snáď len samotné historické udalosti. Intenzívne statická kamera a úžasný čiernobiely vizuál ešte prehlbujú pocit nepríjemnosti, ktorý narastá každou minútou. Toto je presne vycibrený Hanekeho štýl, keď si pohráva s diváckou nevedomosťou a zároveň roztáča kolieska predstavivosti na plné obrátky, podobne ako v snímke Caché. Príbeh ubieha pomaly, atmosféra je expresívne vygradovaná na maximum a to ma doslova priklincovalo do kresla. Pri máloktorých filmoch má slovo dráma skutočne ten pravý, slovníkový význam, ale pri Hanekeho filmoch sa tento význam stále potvrdzuje. Na záver rozmýšľam prečo po toľkých superlatívoch nedám aj piatu hviezdičku, ale asi to bude tým ako na mňa film pôsobil a čo vo mne vyvolal. Každopádne k objektívnejšiemu postoju by to chcelo ešte aspoň jednu projekciu. 85%. ()
Bílá stuha je nutná, kdo jste ji ještě neviděli. Neplatí skoro nic, co se o tom filmu dočtete, jakože to všechno, jak zobrazuje kořeny vznikání zla atp. - přesněji: takový výklad je ten méně zajímavý. Na tomhle snímku je geniální a nová jeho promyšlená a důsledná osvobodivost od normativního vyprávění příběhu se závaznou pointou: mezi několika sledovanými postavami vesnické scény kamera jímavě a bystře ukazuje množství pozoruhodných jednotlivostí, situací, scén, hovorů - dost, aby bylo zřejmé, že se tam odehrávají velice konkrétní příběhy, málo, abyste se museli snažit určovat, co přesně se děje. Příklad za všechny: vdovec lékař a jeho dcera - až do konce si nebudete jistí, zda je to tak oddaný a svérázný otec, či zda ji proti její vůli zneužívá - a nebo zda dokonce nejde o určitý vzájemně akceptovaný netradiční partnerský vztah. A tak je to mezi všemi postavami. Kamera ukazuje, že mezi nimi jsou nepochybně silné vazby, že se kolem nich děje něco živého. Přímo cítíte tu živost, to dění, tu tresť - aniž byste se museli unavovat tím, že se jako obvykle dozvíte, jaký konkrétní příběh se tu odehrává a jak skončí. Není to film o tom, co se stalo, ale že se něco živého děje, je to film, u kterého ochutnáváte tresť stávání se, bytí. Až v druhém plánu je zajímavé, že to, co se děje, má i temnou linku výkladu. Některé příběhy mohou být i zlé, kruté, zvrácené. Zlověstný je pak i ten nedostatek informací, nejistý tvar postav, nevědomí, jež se dá i zneužít. Ale teprve na tom je možné plně ochutnávat, co to znamená být se vší odpovědností ke svému tvaru opravdu živý. ()
Zatím si nedovolím hodnotit,viděla jsem půl hodiny a musela jsem to vypnout..Snad se jednou dokopu k dokoukání.A snad to bude stát za to. ()
Osobně nejsem moc přítel upjatých terapií, ve kterých není místo pro štěstí, radost, víru či uspokojení. Obraz z nich zůstává notně černobílý. Nechci ale Hanekemu upírat schopnost, diváka do těchto masochistických freudeovských sezení umě vmanipulovat. ()
X -tá variácia námetu, dokonale literárne spracovaného napr. Williamom Goldingom v knižkách Boh múch a Dediči. O povahe zla a jeho zdrojoch. Je to síce pekne nafilmované, ale to je tak asi všetko. Významovo a dejovo obohraté ako staré elpéčky zväzáckej pop skupiny Elán. A asi aj tak prínosné. Až sa žiada povedať: Po "Kráľovnej bielych tenisiek" pre plebs je tu "Biela stuha" ako ľúbivý filmový pop hit pre tých, čo sa cítia byť intelektuálne skutočne na výške. Skutočnosť, že doba prísnych výchovných metód, zamračených pohľadov a upätej náboženskej morálky rozožiera spoločnosť ako celok a navonok poctivé správanie detí a mládeže sa pod šupkou predstierania mení na rýchlo sa šíriaci hnilobný, no neveľmi viditeľný tumor bola napríklad takým chasidom známa a verejne prezentovaná v stovkách ich ústne sa šíriacich poučných historiek už pred najmenej tromi stovkami rokov. ()
Od rezisera thrillerov FUNNY GAMES (1997) a FUNNY GAMES USA (2007) som cakal nieco lepsie, ale aj napriek tomu som sa vobec necudoval niektorim zbytocne zdlhavym zaberom, ktore ma skor uspavali. S Terrencom Malickom si moze Haneke podat ruky :-) Celkom zaujimavy namet o zivotnych pribehoch viacerich ludi v dedine, pricom film skoncil s viacerymi otazkami a vo mne zostal skor pocit sklamania. Sklamanie skor zo zaveru, ako z celkoveho filmu, preto tie 3 hviezdicky, aj ked s odretymi usami. __________ BAFTA Awards - 1 nominacia: Najlepsi cudzojazycny film ________ Christian Friedel - (Učiteľ) +++ Leonie Benesch - (Eva) +++ Ulrich Tukur - (Barón) +++ Ursina Lardi - (Barónka) +++ Fion Mutert - (Sigi) +++ Burghart Klaußner - (Pastor) +++ ()
Ale chápu, co lidé na tom Hanekem vidí. ()
Komu v 21. storočí ide na nervy digitálna kamera, švenkujúca zbesilo zboka na bok, kto nemá rád šialene rýchle strihy, koho ruší hudba pri vnímaní filmu - tak ten si príde na svoje ... Pomalá čierno-biela kamera s dlhými statickými zábermi, perfektné nasvietenie objektov záberu a najmä : neskutočne presvedčivé herecké výkony detských predstaviteľov. Psychologický rozbor obyvateľov malej dedinky na severe Nemecka v rokoch 1916-1917. Možno niekomu bude potrebné zhliadnuť tento film dvakrát, niekto tento film ofrfle ako nič nehovoriaci, pomalý a nudný. Ja so to nemyslím. Bola to filmová báseň. ()
Otcové se snaží vtlouci do svých dětí ctnosti, matky mlčky přihlížejí, mezi partnery panuje navenek respekt, v soukromí to kypí pohrdáním, po ulicích chodí vzpříměně upjatě děti, které zdvořile leč chladně odpovídají dospělým. Spory se neřeší otevřeně, ale dobře promyšlenou pomstou, vina se stíhá i na dětech a dětech dětí. Nečekejte vroucí slova ani vřelé objetí, city se projevují velice skromně, skoro neznatelně. Film, ze kterého mrazí, ale který ledacos vysvětluje. NABÍZÍ SE SROVNÁNÍ SE DVĚMI FILMY: Prvním je Fanny a Alexandr od Ingmana Bergmana. Je tu podobná chladná askeze v domě duchovního, ale ovzduší široké rodiny je příjemné, vládne tu radostná uvolněná atmosféra, hýří to barvami. Postava přísného duchovního je v řadě prvků podobná otci rodiny, který je také přesvědčen, že páchá dobro, ale na své děti se ani jednou neusměje. Druhý snímek, který řeší viny otců předávané na syny pochází z Čech. Je třeba zabít Sekala Zde je uzavřená komunita malé vesnice, kde si všchni vidí do talíře, krom každodenní dřiny zbývá chvíle jen na skleničku. O panchartech se ví a opovrhuje se jimi i jeich matkami, zatímco otcové se těší vážnosti. Všichni chodí do kostela, což jim nebrání v nenávisti jednoho k druhému. Rozdílnost v náboženství se řeší vyobcováním, ten kdo škodí se likviduje nájemnou vraždou. Sama likvidace ovšem v důsledku nic nepřinese, protože systém pohrdání zplodil dalšího dědice. Všechny tři filmy mají něco společného. Ukazují, že násilí plodí násilí a není snadné se z takto vygenerovaného společenství vymanit. Odpověď, kdo spáchal všechny nepravosti v obci je pouze jedna - zloba v lidských srdcích. Zajímavé komentáře: charlosina ()
Podľa niektorých hra na umenie, no podľa mňa sa Haneke hrať nemusí. On to jednoducho vie. I dlhšie statické zábery mali opodstatnenie a čo je najdôležitejšie, nie sú zas až tak dlhé, aby začínali nudiť. Charaktery postáv sú výborne rozobraté a také doktorove "vyznanie lásky" manželke iste mnohým dvihlo tlak. Ženám určite. Postáv vystupuje vo filme dosť, ale v deji som sa nestrácal. Čiernobiela farba i pomalé tempo filmu sedí a postava rozprávača i učiteľa v jednej osobe neuberá čas iným postavám, pretože Haneke nezanedbal žiadnu a každej nadelil rovnakú dôležitosť. Presne to potom spôsobuje váhanie diváka i zlosť nespokojných užívateľov, ktorých vytáča, že Haneke nechal záver otvorený a necháva diváka hádať. Mne to nevadilo a ak môžem hádať, tak si myslím, že pravdu mal učiteľ. Možno sa mýlim, ale ak sa niekomu niečo sníva, tak aj preto, že "o tom" niečo vie... 80% ()
Pečlivě rozvržená hra s divákovým důvtipem a trpělivostí, které k dokonalosti chybělo snad jen hutnější zakončení. Kdo před shlédnutím neviděl poslední Henekeho snímek, bude ve tmě tápat o něco více, což je zde paradoxně pozitivum. Že by Funny Games Deutschland? A já čekal k uzoufání nudnou historku z černobílé německé vesnice... ()
Související novinky
Festival íránských filmů
5. ročník Festivalu íránských filmů proběhne od 13. do 17. ledna 2016 v pražských kinech Světozor a Bio Oko, nově zavítá také do kina Lucerna. Od 19. do 20. ledna se potom festival už podruhé… (více)
OSCAR 2010 - výsledky
Většina filmových fanoušků bude nejspíš z “prohry” Avatara zklamaná. Není ovšem na škodu, že dala Akademie přednost filmu, který nejenže nebyl ani v nejmenším zamýšlený jako \"oscarový\", ale jeho… (více)
Zlaté Globy - výsledky
Kvalitní lidová zábava a boj za ekologii porážejí „vážné umění“ – tak by se daly shrnout výsledky hlavních kategorií Zlatých Globů. Všechny finanční kino-rekordy bořící Avatar se stal nejlepším… (více)
Chirurgicky přesný řez napříč uzavřenou komunitou, jež se rozprostírá kolem starých, zkostnatělých pořádků (a to v předvečer jejich pádu) - středobodu dogmatické církve a skomírajícího panského stavu, tedy institucí, v nichž má první i poslední slovo mužská ješitnost, kde ženský hlas rozumu a rozvážnosti je zavčas umlčen. Pokrytectví a prohnilost patriarchálního modelu, na kterém byla později úspěšně postavena i štvavá nacistická ideologie, se promítá do podoby celého filmu. Násilí (páchané na dětech) se odehrává mimo záběr, za dveřmi, z dosahu našeho pohledu, je důmyslně skryté – nikoli však proto, že by bylo šokující či tabuizované. Dopady rákosky jsou ve své neviditelnosti bolestivější a intenzivnější - pro diváka i ve „výchovném“ a autoritářském účinku na potenciální trestané. Na rozdíl od psychického teroru (který kolem sebe šíří muži a otci v jedné osobě) průběh fyzických brutalit téměř nikdy nevidíme – snad jen v jejich počátcích či mírnější, zlomyslnější projevy. Konfrontováni jsme výhradně s následky. To nás spolu se znepokojenými vesničany uvrhá do nejistoty a skličujícího děsu. Tajemné nehody jsou pro nás stejně nepochopitelné, hrůzné a náhlé jako pro protagonisty. Oficiální orgány, které jsou na vyšetřování povolány, se navíc ukazují jako naprosto neschopné. Stopy vedou odnikud nikam. Ne vždy se násilí projevuje navenek, ne vždy má jednoznačnou podobu a pachatele. Děsivost tedy plyne především z jeho nehmotnosti, nevyzpytatelnosti s jakou se zjevuje a "podprahového" působení, které je zatěžko pojmenovat a vymýtit, zvláště pokud se dotýká nedotknutelné dětské duše. Společně s vypravěčovým přímo zúčastněným mladším já (jehož zestárlý hlas objektivně, bez emocí příběh uvádí a komentuje), se snažíme přijít záhadě na kloub, odhalit zdroj tušeného zla. Do odtažitého, „artově“ nejednoznačného, ba až chladně rekonstruujícího vyprávění vstupuje živelný, žánrový prvek – detektivní vyšetřování, v němž učitelův bystrý intelekt čelí organizovanému úsilí neviditelné zášti. (Učitel je zároveň jednou z mála postav, která zcela nepokrytě vyjevuje své city a nebojí se poukázat na ohnisko problémů. Nepřekvapí proto, že do vyprávění vnáší i hřejivost upřímné, pokorné lásky.) Jistě, Haneke mohl „skrytou hrozbu“ potlačované přirozenosti a morální křivice zobrazit konvenčně - snad jako nabírající se bouři na obzoru, kterou doprovází tlumené hřmění předjímající kanonádu 1. světové války. Toho se však díkybohu vystříhal. Napětí a hrozba se skrývají ve zdánlivě idylickém a čistém, počínaje symbolikou bílé stuhy, která má dětským hříšníkům připomínat pošpiněnou nedotčenost a nevinnost, a konče projevy přírodní božskosti, jejího nezaujatého řádu. Výhružku artikuluje temné hučení větru v korunách stromů, třepetání neklidných listů, malebné bukolické záběry na lány obilí, klasy stydlivě se třesoucí v mírném vánku či pole udušená sněhem pokrytectví, pod nímž vyčkává cosi shnilého, špatného a zvráceného. Jako by i příroda – stejně jako neproniknutelné dětské tváře – cosi skrývala před svými obyvateli i před sebou samou. Podobně expresivně ve své „asketické“ přísnosti působí i kamera, střih a zvuk; na milimetr přesné rámování, strohý černobílý obraz bez jediného vizuálního kazu, pravidelný, ustálený rytmus, který se vzhlíží v neměnném cyklu ročních období, absence diegetické hudby a umírněné ruchy. Máloco je tak znepokojivé a krutě výmluvné jako příliš dokonalý zevnějšek bez příkras, pod kterým tušíme zradu a rozklad; nesčetné perverze, nenávist, závist, vulgárnost a omezenost. Když jsem se za doprovodu andělského chorálu propadl do mrazivé temnoty nevyhnutelné budoucnosti a smutných následků, které promění svět, bezděky mě zamrazilo do morku kostí. Kde děti dříve pouze mlčky přihlížely, nyní konají. Z obětí se stali vykonavatelé msty, kteří svou krutostí volají po naší (rodičovské) pozornosti a neopětované lásce. Kdo je vinen? Řečeno s Jaspersem – my všichni. Haneke však nesoudí, pouze se zamýšlí - a to maximálně věcně - nad jednou z mnoha příčin německé tragédie. Bílá stuha je (fikční) vizuální antropologií par excellence. () (méně) (více)