Bílá stuha

Veselý filmeček, což je pravda. Ovšem podle mne zcela nepochopený. Recenzenti jako jeden v něm vidí kořeny a původ fašismu v Německu a v Němcích, a ten původ údajně spočívá v trestu a zneužití dětí jejích zřejmě v dětství trestanými a zneužívanými rodiči, které zřejmě byli trestaní a zneužívaní jejích rodiči, které ... a tak do nekonečna. Stop, takhle se ničeho nedopátráme. Hluboké nepochopení podle mne projevuje se v tom, že to, co zřejmě dělají děti (zřejmě, protože film neukazuje s naprostou konečnou platností, že to dělají děti), tedy to, co dělají děti, je vnímáno a vydáváno za zlo, které v dětech vzniká v důsledku páchaného na nich násilí. Jenže - není toto páchané násilí jen jinou - zvrácenou - stránkou nesmírné lásky? Lásky zvrácených výchovou či životem nebo popletených zas výchovou, společenskými normami a náboženstvím rodičů těchto dětí? Nemiluje snad doktor svoji dceru - v dospělém slova smyslu? Nebo pastor své děti? Nezáleží snad pastorovi ze všeho nejvíce na tom, aby se děti dostali ne do pekla, ale do ráje? Do božího ráje. A protože boží ráj je věčný, kdežto pozemský život je jen sama pomíjivost, je menší zlo odtrpět tu na zemi, než věčně trpět v ráji, o čemž je skálopevné přesvědčen pastor. Kdopak mu tohle vyvrátí? A protože hřích a láska je čistě osobní soukromá záležitost, o které se nemá vytrubovat do celého světa, proto i trest (milující přísná výchova) a zneužití (vysoká čistá vonící čerstvostí láska) dětí jejích rodiči se koná za zavřenými dveřmi. A proto i děti to, co jim dělají rodiče, vůbec nemusí vnímat jako zlo, ale jako spravedlnost, zodpovědnost a lásku (což podle mne je na nich právě ve filmu vidět, snad krom toho ptáčka, který také může být pouhým dokladem o poslušném následování), a proto také ve všem napodobují své rodiče, když skrytě a bez tahaní na veřejnost nastolují svoji přísnou "boží" spravedlnost a trestají a napravují přes jejich děti ty, kdo hřeší. Taková malá dětská noční hlídka. ___ Skutečný původ a kořeny zla však není v utlačování, násilí a zneužití, ale v nepřirozeném tvarování přírodní lidské nátury k potřebám civilizace, ba dokonce ani v tom tvarování-pokřivení, ale v tom, jak nás, lidi, civilizace učí vnímat nucenost toho tvarování a udržení civilizačního řádu. Nikoho přece ani nenapadne obviňovat představitele zvířecí říše z fašismu, perverznosti a jiných zvráceností, ačkoliv všichni víme, jaké "zlo" a "hříchy" se v přírodě odehrávají. Obviňujeme jen sami sebe a obviňujeme se navzájem, protože máme pojmy zla, hříchu, násilí atd. atp. Zlo je v tom, že to tak vnímáme. Jak říkám - lidé, i ti civilizovaní, pořád jsou jen součástí vesmíru a přírody a ty nemají žádnou vyšší etiku v lidském pojetí, ale jen "etiku" stanovení hranic a jejích okamžitého bourání. A co je v tom dobro a co je zlo - udržování hranic nebo jejích ustavičné bourání? Co je tu utlačování a co je svoboda? ___ Zlo páchané na dětech, které podle Hanekeho (možná, jestli jsme ho správně pochopili) a podle recenzentů a kritiků v posledku vedlo německé děti k fašismu a provedení holocaustu, je podle mne ve skutečnosti zlem německého katolictví a protestantství. Katolictví s jeho pokrytectvím a brutalitou, ale hlavně protestantství s jeho černobílým vnímáním světa (proto "Bílá stuha" je černobílý film), s jeho rájem a peklem bez očistce, s jeho plynoucí z této radikální polarity světa přísností a nepřijetím pozemských hříchů - homosexuality, potratů, euthanasie, sebevražd atp. Kořenem je náboženské paradigma - zlo a dobro, peklo a ráj, přísnost a láska, hřích a vykoupení, zločin a trest. Trest navíc boží, když sám Bůh netrestá trestající děti, což znamená jen to, že je zvolil jako svůj trestající nástroj - přinejmenším k takovému nebo podobnému závěru mohl dojít Martin (syn pastora) po zkoušce své hříšnosti na mostě. Takže - kdo za to zlo může? Rodiče? Děti? A skutečně všechny německé děti takto vyrůstaly - v násilí a zneužití? Jak napsal ve své recenzi A.O. Scott: "Zapomeňte na hyperinflaci ve Výmarské republice (1921 a 1923), Versailleskou smlouvu a cokoli jiného, co jste se mohli naučit ve škole. Nacismus (podle Hanekeho) byl způsoben zneužíváním dětí. Nebo možná hříšností, která je vlastní člověku. "Bílá stuha" je detektivka, která nabízí filosoficky a esteticky neuspokojivou odpověď - vinní jsou všichni. Což je to samé, jako říci - nikdo." (viz originál recenze: http://movies.nytimes.com/2009/12/30/movies/30white.html?ref=movies ). Tedy kolektivní vina včetně viny "kladného" učitele, který na vše přišel, ale raději utekl a stal se tak jedním z těch, kdo pak mlčenlivě přihlížel nacistickým zločinům. ___ Možná Haneke skutečně neukazuje plody násilí, ale plody umělého řádu, a dost možná tento režisér není ani tak kritik a moralista zla dětí a dospělých, jako spíše radikální ateistický anarchista. A pokud je to tak, trojku mu za to, že popletl kritikům a divákům hlavy a nevyjádřil se globálněji a jasněji. Protože Hanekeho "příklad nacismu je jen dílčím příkladem celkové teze: Lidstvo má tu historii, jakou si zasluhuje. A lepší historii mít nebude, protože není odkud - vše se točí v kruzích, děti vstřebávají bezdušnost rodičů a tradice chování se předávají z pokolení na pokolení. Svojí "Bílou stuhou" Haneke uděluje této planetě definitivní a nezvratnou nulu." Stejně jako melancholický Trier. (06.07.2011) (méně) (více)

Musela som sa zasmiať, keď som kukala tento film a prišiel za mnou brat, že či pozerám Kruh 2. Niekoľko skvelých recenzií na film, tak čítajte, ak sa vám chce:) Haneke sofistikovane poukazuje na zasievanie semien nenávisti. Rodičia si neuvedomujú tzv. butterfly effect, teda aký dopad bude mať ich výchova nielen na potomkov, ale i na históriu a spoločnosť. Kňaz riadiaci sa podľa svojho svedomia a ,,božského“ zákona deformuje psychologický vývin svojich detí, vďaka ktorému začnú deti vnímať svet pokriveným objektívom hodnôt. S názormi sa nerodíme, osvojujeme si ich, primárne prostredníctvom rodičov. Rodičia sa neuvedomujú dôležitosť svojho posolstva, pričom práve výchova je esenciálnym a kľúčovým prvkom vo vývine jedinca a z osemdesiatich percent ovplyvní ako jeho pohľad na svet, tak aj celoživotnú púť. Idei sa pretavujú do ideológií a sociálny nacionalizmus začína klíčiť. Podľa Johna Rawlsa deti nedokážu porozumieť princípe viny. Deti, v podstate tabula rasa, imúnne voči vine predstavujú malého frankensteina. O následkoch popierania viny nás režisér presvedčil vo filme Caché. No v Bielej stuhe tlačí oveľa viac na pílu, bezhlavú sliepku nahrádza zlynčovanie mentálne postihnutého chlapčeka. Haneke šokuje chladnosťou, akou si svorka vyberie a zaútočí na najslabšieho z kmeňa. ,,Deti budú pykať za hriechy rodičov,“ žalm pripnutý na brutálne zbitom postihnutom dieťati, plodu zakázanej lásky a jedného z mnohých výsledkov doktorových ekcentrít, zvyšuje ozrutnosť aktu vykonanom na bezbrannej a hendikepovanej bytosti osobami rovnakej vekovej kategórie. Stotožnenie Hanekeho s Freudovou hypotézou, že za všetko môžu rodičia by bolo príliš úzkoprsé. Režisér pátra hlbšie, ponára sa do tajomných hlbín detskej psyché. Dôležitým varovaním a výstrahou je fakt, že rozklad nastáva zvnútra. Za deformáciou individuality nestojí establishment, ako tomu bolo napríklad pri Mechanickom pomaranči, ale osoby priamo zodpovedné za vývoj jedincov. Dysfunkčnosť je dedičná a spoločnosť zostáva bez nároku na utópiu. Rakouský režisér Michael Haneke se vzmohl ke svému dosud nejlepšímu filmu. To, že Bílá stuha loni vyhrála hlavní cenu v Cannes a stala se patrně nejdiskutovanější festivalovou událostí, je způsobeno právě proměnou, kterou prošel styl díla oproti starším Hanekeho filmům. Chladná odměřenost tu přechází v dojem naprosté ukočírovanosti a sebekontroly snímku jako celku, jež připomíná tvorbu dominantních autorských osobností evropské kinematografie šedesátých let. Děj i styl sledují jasně definované téma a každý detail dotváří mozaiku komplexní autorské vize světa. Takto pevně uchopené dílo s originálním dějem a literárními, precizně formulovanými dialogy působí jako zjevení především v současné situaci dlouhodobé krize scénářů, která prochází napříč všemi vrstvami kinematografie. Zjevením Hanekeho snímek patrně také zůstane. Mladší generace festivalových tvůrců se totiž krizi scénářů učí obcházet důrazem na rafinovaný styl, improvizaci, realismus či minimalismus. Michael Haneke pracuje s pro něj typickým odosobněným stylem vyprávění. Černobílé ladění a zvláštní matnost obrazu vyvolávají nostalgické záchvěvy ze starých fotografií, počínání jednotlivých aktérů je však v rozporu s nevinností a čistotou, která se pojí se zašlými časy. Čím hlouběji nás Haneke vpouští do svého světa, tím zjevnější je naprostá morální devastace a rozklad. Nenávist, pohrdání a krutost, které klíčí za libými fasádami vesnických domů, se projevují s různou intenzitou. Většinu bolesti a ponížení režisér před divákem úmyslně skrývá – za dveřmi, za zdí, mimo oko kamery. Rafinovaný sadismus, kdy je bolest jasně tušená, ale skrytá za překážkou, nesmírně trýzní a skličuje. Svět před našima očima není takový, jaký se zdá. Cítíme příznaky jeho zkaženosti, ale dlouho je nedokážeme přesně pojmenovat. Víme jediné – zlo zasahuje hluboko. Jako rakovina rozežírá všechny uctívané hodnoty a devastuje morálně celou společnost. Naznačený příchod První světové války se tak nejeví jako prudký přelom, ale jako logické vyvrcholení postupného uhnívání. Čiernobiela štylizácia nepôsobí „retro“, vytvára vlastný svet filmového svetla. Kamera Christiana Bergera (pre film vymyslel vlastný systém odrazového svietenia) si zaslúži azda najväčšiu pochvalu. Precízne komponované zábery sú plné napätia (napríklad „videoherný“ pohľad od chrbta na neznámeho kosca, ktorý rozseká kapustové pole – divák má však pocit, že prinajmenšom niekoho zabíja!). Herecké výkony sú veľmi presvedčivé a jemné, vrátane detských protagnistov. Hudba vám v Hanekeho filmoch už tradične nechýba. Po vizuálnej a stvárňujúcej stránke skutočné veľdielo. Biela stuha je horor bez čohokoľvek typicky hororového, bez všetkých atribútov žánru. A predsa, ako hrozivo pôsobí trebárs správanie Kláry, pastorovej najstaršej dcéry, v strohosti jej veku neprimeranej a v tom, ako stále nosí ruky spojené na bruchu?! Alebo hoci výraz tváre detí pastora zakaždým, keď mu zaklopú na dvere a opovážia sa ho vyrušiť v práci. Horor sa posúva do roviny ustavične neurčito prítomného pocitu hnusu a odporu, skrytého pod hladkým povrchom. Akýmsi dejovým a možno aj myšlienkovým vrcholom je scéna rozhovoru lekára s jeho zostarnutou milenkou. Odhaľuje s neobyčajnou koncentráciou tú najhlbšiu neľudskosť, akej je človek schopný, doslova pred nami gumuje celý dejepis humanizmu. „Ach, prečo jednoducho už nezomrieš?“ pýta sa na jej konci vidiecky doktor, ktorého nehoda, podľa všetkého nastražená, stála na začiatku rozprávania. Neurčitá existencia čohosi príšerného visí vo vzduchu po celý čas. Mystifikácia sa stáva pre vyštudovaného psychológa Hanekeho prostriedkom výrazovo neobyčajne čistého ponoru do hĺbok podvedomia. A pre nás podnetom k uvažovaniu nad tým, čo znamená biela stuha, aký by mal byť vzťah detí a rodičov, muža a ženy a o tom, prečo musia trpieť deti za hriechy svojich predkov. O ničom z toho síce film nie je, ale niečo z toho v ňom predsa len je. Zlatú Palmu má Biela Stuha!!! Pri prvých záberoch to na žiadne veľké kino nevyzeralo. Dedinské postavy sa ako bez duše pohybovali v strohých, čiernobielych obrazoch, každá jedna bez šmrncu. Hlas rozprávača neustále pridával nové informácie, akoby ich čítal z miestnej kroniky, ale zdalo sa, že nikam nepovedú. Predstava, že tento film bude trvať dve a pol hodiny, nebola veru optimistická. A predsa, čoskoro sa to suché rozprávanie zmenilo, zrazu bolo príťažlivé a sugestívne. Nechcelo pustiť. Kde sa v nás berie všetko to zlo? Opýtal sa rakúsky režisér Michael Haneke a za drámu Biela stuha nakoniec dostal Zlatú palmu. Haneke nezvykne detektívnu linku svojho filmu objasniť, rozprávanie nepotrebuje ani veľkolepo zakončiť. Ako rozuzlenie ponúka nepokoj. „Myslím si, že filmy sú ako skoky na lyžiach. Niekto vám pripraví sneh, ale skočiť už musíte vy, diváci," hovorí Haneke. Sám vidí v Bielej stuhe metaforu, podobenstvo o tom, ako nenápadne vzniká zlo. Že sa už vlastne začína pri ušľachtilých ideáloch: „Z každej idey možno dospieť až k terorizmu, ak sa berie doslova a uplatňuje absolútne." Michael Haneke zopár cien z festivalu v Cannes už má. Pred štyrmi rokmi ho odmenili za réžiu filmu Ukrytý a v roku 2001 dostal za Pianistku cenu poroty. Napriek tomu vstupoval do tohtoročnej súťaže bez veľkého haló. Nie preto, že by jeho film nikoho nelákal. Naopak, lákal, a veľmi. To len jeho vystupovanie je skôr nenápadné, aj úsmev má skôr decentný. Keď mu predsedníčka poroty Isabelle Huppertová podávala Zlatú palmu, vravel: „Manželka sa ma občas pýta takú typicky ženskú otázku, vraj, či som šťastný. Zvyknem jej odpovedať, že momenty šťastia sú veľmi vzácne. Táto chvíľa však rozhodne takou je." To šťastie však tak trochu podmieňuje reakciou publika. Ak si budú Nemci myslieť, že Biela stuha je filmom o fašizme, bude spokojný. Ak si však to isté bude myslieť aj zvyšok sveta, to už spokojný nebude. „Je to film o všetkých druhoch terorizmu. Ak v ňom niekto uvidí len čisto nemecký problém, bude to znamenať, že sa chce pred jeho ťarchou skryť." (12.02.2010) (méně) (více)